Právě dočteno

  • Tim Marschall: Zemřít pro vlajku

    Autor je významným odborníkem na mezinárodní události a geopolitické souvislosti. Narozdíl od své o rok starší knihy V zajetí geografie (2015), která se věnuje do značné míry aktuální světové politice s výhledem na budoucí vývoj se zaměřil spíše na historii v souvislosti se symbolikou, kterou pro jednotlivé země představují jejich vlajky. Píše o příbězích státních (a několika dalších) vlajek, o jejich vzniku a společenském a kulturním kontextu volby barev či geometrických tvarů a dává je do souvislosti s tím, jak je tento kontext chápán v dnešní době. Bohužel, příběh některých vlajek je poněkud upozaděn ve prospěch příběhů, které jsou často až notoricky známé - např. původ americké vlajky. Na mnohé vlajky autor zapomněl, například na vlajky zemí střední a východní Evropy. Čtenář se tedy nedozví vůbec nic o české ani slovenské vlajce. Stejně tak chybí zmínky o vlajkách jednotlivých států USA. Samozřejmě, prostor je věnován v duchu nových progresivních idejí duhové vlajce hnutí LGBTQ(xyzbflm). Zajímavá je kapitola zaměřená na původ pirátské vlajky, notoricky známé lebky se zkříženými hnáty. Je to však jediný příklad vlajky, která nemá státní či politický význam. Symbolika vlajek je ale přece širší. Vlajky fotbalových klubů, které mají pro své fanoušky takřka srovnatelný (ne-li větší) význam než ty státní, by se hodilo též zmínit, a jistě by to bylo i zajímavé. Stejně tak vlajky rozličných politických ideologií a hnutí (třeba žlutočerná vlajka tzv. anarchokapitalistů), které jsou svým pojetím vlastně jakýmsi předpolitickým či předstátním symbolem, jenž se za určitých podmínek může stát skutečnou státní vlajkou nebo být s již existující vlajkou zkombinován. Tim Marschall zkrátka napsal lepší, zajímavější a troufám si říci významnější knihy. Zemřít pro vlajku je jim sice důstojným doplňkem, ale stále jen doplňkem. Pro nadšené vyznavače Sheldona Coopera a amatérské vexilology je to však povinný přírůstek do knihovny. Nicméně, Moc geografie ve 21. století, která vyšla v roce 2021, je daleko lepší čtení, alespoň podle mého skromného názoru.

Další knihy

Aktuální článek

Deset let po Bataclanu

24. listopadu 2025

Před několika dny uběhlo deset let od útoku islámských teroristů v pařížském hudebním klubu Bataclan. Muslimové tam tehdy zabili 130 lidí.

Připadá mi, že médii toto smutné výročí prošlo tak nějak mimochodem. Přitom nebezpečí islámského násilí nemizí, spíš naopak. Zatímco politické i kulturní autority pokládají za hlavní nebezpečí pro Evropu Rusko, na islám se zapomíná. Možná proto, že již dlouho k žádnému teroristickému útoku, při němž by zahynuly desítky lidí, nedošlo. Nanejvýš tu a tam nějaký muslim přejede autem dva, tři lidi - na což si Evropa vlastně zvykla. Jako bychom to pokládali za přijatelnou cenu za otevřenost a kulturní diverzitu.

Islám jako hrozba ve skutečnosti sílí. A nejde jen o teroristy, kteří před lety byli napojeni na Islámský stát, a dnes to vypadá, jako by z koncem Islámského státu zmizel i organizovaný islámský terorismus v Evropě. Příklon k islámu pod ideologickým obalem multikulturalismu se však upevňuje: v intelektuálním prostředí a samozřejmě následně také v praktické politice, kde se už začínají objevovat více či méně otevření islamisté v roli demokraticky zvolených zástupců občanů. A samozřejmě nezapomínejme na novou, spíše dosud spící, inkarnaci antisemitismu, který jde automaticky s islamismem ruku v ruce. Studenti, kteří na budově Školy architektury Akademie výtvarných umění v Praze vyvěsili palestinské vlajky jsou jen jedním z příkladů, nezapomínejme na počmárané výlohy obchodů vlastněných Židy ani na početné průvody na podporu palestinského terorismu, kterých se stále více účastní i mladí lidé, kteří vlastně muslimy nejsou (samozřejmě, až přijde na lámání chleba, tito lidé bez váhání k islámu přistoupí).

Bagatelizace islámského nebezpečí pro Evropu je jednou z největších dlouhodobých bezpečnostních hrozeb, možná přímo tou skutečně největší. Nelze popřít, že Rusko znamená riziko. Jenomže Rusko je vlastně zoufale neschopné. Tři a půl roku nedokáže na Ukrajině dosáhnout reálného úspěchu. Naproti tomu islám je nebezpečí, které máme zde, uvnitř našich hradeb. Zatímco metody Ruska jsou primitivní, islám je mnohem sofistikovanější, působí totiž nejen za pomoci barbarského násilí, ale především působí ideologicky a dokáže šikovně využívat ideologických slabin dnešního Západu. Ostatně sami islámu vycházíme vstříc - například migračním paktem nebo tím, že ty, kteří na toto nebezpečí upozorňují, dovolíme nálepkovat jako fašisty nebo rasisty, nebo přímo jako zločince. Tím skutečným zločinem však je nebezpečí islámu pro Evropu popírat - a pomáhat mu.

Další články

Blogy

Instagram