Alespoň jednu chvilku pro svobodu
6 června, 2018
V mnoha městech České republiky se včera demonstrovalo proti Andreji Babišovi, prezidentu Zemanovi a růstu moci komunistů. Demonstrace organizovalo sdružení Milion chvilek pro demokracii. Svoji alespoň jednu chvilku by si však zasloužila také svoboda.
Demokracie je důležitou politickou hodnotou, drží-li se v mantinelech vymezených mnohem důležitějším pojmem: svobodou. Demokracii je nutno chápat spíše jako metodu rozhodování, nežli automatickou záruku toho, že občané budou žít bez politického útlaku a jejich hlas bude slyšet. Není-li volební mechanismus omezen principem svobody, potom se demokracie může a skoro by se dalo říct že nevyhnutelně musí změnit v nástroj neomezené despotické vlády davu nad menšinou.
To, o co tady nyní běží, je naše svoboda. Vláda Andreje Babiše s podporou komunistů je bezpochyby hrozivou vyhlídkou a nelze se divit lidem, kteří vyšli do ulic a na náměstí, aby vyjádřili svůj nesouhlas a svoje obavy. Avšak: obavy o co? O svoji svobodu nebo o demokracii?
Strachují-li se totiž dnes lidé o svobodu, potom se ptám: kde jste byli posledních minimálně dvacet let?
Dnešní stav je nevyhnutelným následkem dřívějších politických rozhodnutí, hlasování a voleb. Sáhněme si každý do svědomí: jak jsme posledních dvacet let volili? Na základě jakého přesvědčení? Na základě jakých premis? Jakým volebním heslům a jakým programům jsme dopřáli sluchu? Jakým politikům jsme dávali za pravdu? Volili jsme demokraticky – o tom nemůže být pochyb. Ale volili jsme svobodu?
Dvacet let postupného zvyšování daňové zátěže, zhoubného bujení státních regulací a intervencí, stále citelnějšího zasahování do našich životů, dvacet let postupného posilování ruky státu. Nástup korporativismu. Přesouvání politické odpovědnosti na nevolené orgány v Bruselu. Udupávání svobody podnikání, byrokratizace státní správy. Toho všeho je Andrej Babiš nevyhnutelným, logickým následkem. Všichni politici posledních dvaceti let pomohli problém Babiš vytvořit; všichni společně jsme Andreje Babiše utvářeli.
A celé se to dalo včas zastavit!
Mnozí z nás se však teprve až nyní probudili a nechápavě se dívají, jaká vláda se nám rýsuje. Mnozí až teprve při reálném, bezprostředním nebezpečí podílu komunistů na příští vládě, otevřeli oči a spatřují nebezpečí pro demokracii. Spatřují však též nebezpečí pro svobodu? A přejí si ji vůbec?
Co je svoboda – to je otázka, kterou bych u lidí, kteří jsou dnes znepokojeni politickým vývojem, očekával. Je to totiž ta nejzásadnější otázka ze všech, máme-li se vymanit ze současných problémů a napříště se jich vyvarovat. Odpovědět si na tuto otázku je vlastně docela jednoduché: stačí jen přemýšlet, být racionální. Namísto toho se však zdá, že stejně jako dříve, i tato vlna, či spíše vlnka demonstrací bude opět jen smutným defilé politiků, kteří sami mají na současné situaci větší či menší politický i morální podíl, a demonstranti budou opět, jako tomu obvykle bývá, nakrmeni prázdnými frázemi o “Masarykovi rotujícím v hrobě”, o absenci morálních vzorů v politice, o nevyspělosti naší demokracie a našeho konceptu občanství, či o nutnosti vzhlížet k západu a hledat v něm nezpochybnitelnou a nezpochybňovanou (a nejlépe nezpochybňovatelnou) inspiraci.
A že politika je, stejně jako celá realita, přímo odvislá od neúprosného vztahu příčiny a následku? Že politika je až posledním, nevyhnutelným praktickým vyústěním fundamentálních filozofických a morálních premis převládajících ve společnosti, a tedy nelze hledat v politice vzory pro nápravu, protože politika nemůže být jiná, než jsou lidé? Že Masaryk je bezuzdně a bezostyšně zneužíván jako barvotiskový pouťový obrázek, jehož reálnou povahu a význam prakticky nikdo doopravdy nezná, protože se o něm mluví jen ve frázích? Že západ již dávno není výspou svobody, trhu, kapitalismu, ale spíše zmateným, reálnou moc předstírajícím konglomerátem různých nesmyslných -ismů, které mají v součtu stejně smrtící potenciál jako komunismus, který jsme před třiceti lety vyhnali dveřmi, aby se nám nyní vrátil oknem, opentličkovaný modrým fáborkem se žlutými hvězdičkami?
Koho to zajímá? Babiše do koše! To stačí!
Kolik lidí, kteří včera v Praze nebo jinde demonstrovali proti Babišovi, Zemanovi a komunistům, ve skutečnosti sdílí jejich filozofické a morální premisy? Kolik z nich přijímá jako fakt, o němž se nepochybuje, že jedinec má být podřízen potřebám a zájmům společnosti? Kolik z nich se domnívá, že stát musí regulovat trh, aby zamezil “projevům bezohledného sobectví”? Kolik z nich věří, že existuje něco jako “společenský zájem”, “veřejné blaho”? Kolik z nich si myslí, že bohatství je ve společnosti “rozděleno nerovnoměrně” a úkolem státu je tuto “nespravedlnost” napravovat? S tím všim by politici, jako je Andrej Babiš nebo funkcionáři KSČM, souhlasili…
A kolik lidí, kteří včera proti Babišovi a komunistům demonstrovali, každodenně podepisuje těmto politikům svými postoji a názory pomyslný bianko šek na svůj vlastní život?
“Nejsme tvoji poddaní, Babiši,” zaznělo včera na václavském Václaváku. Kolik těch, kteří tento vcelku povedený slogan volali, by rádo bylo poddanými nějakého jiného, uhlazenějšího, méně očividně mocichtivého, češtinu lépe ovládajícího, moderně osvíceného politika, jenž by na ně blahosklonně shlížel z piedestalu obklopeného modrými vlajkami se žlutými hvězdičkami? Jsem si jistý, že většina. Vlajky EU, které včera vlály nad davem na Václaváku, jsou toho, podle mého názoru, jasným důkazem. Lidem totiž ve skutečnosti nevadí podřízenost, nesvoboda – vadí jim Babiš, vadí jim Zeman a vadí jim současná KSČM řízená bolševikem Filipem. A to je sakra málo!
Na druhou stranu mám však jisté pochopení pro étos odporu, který se v posledních týdnech proti hrozící vládě ANO s podporou komunistů zvedl. I když o upřímnosti pohnutek těch, kteří na pódiích předstupují před demonstrující veřejnost, by se dalo s úspěchem pochybovat, věřím, že úmysly demonstrantů jsou sice zkreslené mylnými premisami, ale v zásadě dobré (v souladu s objektivistickým principem “benevolent universe premise”). Politická realita pro mnoho lidí zkrátka zašla za hranici toho, co jsou schopni pasivně tolerovat, a jaksi živelně, bezmyšlenkovitě cítí, že nám hrozí obrovské nebezpečí. To vše je v pořádku. Demonstrace je však politickým aktem, politickým apelem – a ten je jako takový schopen řešit pouze důsledky, nikoliv příčiny. Je však ale zároveň impulsem, z něhož by mohlo, při řádné filozofické a morální obhajobě, pokud by se jí dostalo, vzejít něco pozitivního, co by naši politiku mohlo skutečně změnit k lepšímu. A začít hájit jako klíčovou politickou hodnotu svobodu, nikoliv pouze demokracii.
PS: Byl jsem účasten na události v Berouně, a pokud bych měl porovnat dojem, jaký mám z reportáží a videí z demonstrace v Praze na Václaváku a v Berouně, musím říct, že malá, berounská demonstrace na mě působila mnohem upřímnějším, čestnějším a přátelštějším dojmem než velkolepá, anonymní událost na Václaváku, která budila dojem spíše vypočítavě účelného divadla, v němž hlavními hvězdami byli politici, z nichž mnozí mají sami, jak jsem se již zmínil v článku, vlastní morální i politickou vinu na tom, do jakého marasmu naše politika upadla. Pominu-li havlistické mentorování herce Tomáše Hanáka, které prostě nemohu vystát jakkoliv bych se snad snažil, byly proslovy berounských osobností v zásadě podnětné. Jediné, co tomu celému chybělo, byl hlubší filozofický vhled do příčin současného stavu. Snad tedy příště…
