Co si na nás chystají Zelení, aneb máme se bát?
23 ledna, 2017
Strana zelených na svém sjezdu ukázala, s čím hodlá vyrazit do podzimních voleb a jaká stanoviska chce svým přiznivcům nabídnout. Mají se opravdu nač těšit! Ale co my ostatní?
Tím nejradikálnějším, co Zelení hodlají svým voličům nabídnout, je legalizace squattingu. Podle předsedy Matěje Stropnického je squatting projevem alternativní kultury a výrazem kritiky vůči společnosti založené na soukromém vlastnictví. Pokud má toto být morální obhajobou squattingu, potom Strana zelených, ústy svého předsedy, odsuzuje princip soukromého vlastnictví a požaduje tedy jeho odstranění – ne sice státním vyvlastňovacím úřadem, ale bandami tzv. alternativní mládeže.
Respekt k soukromému vlastnictví není něco, o čem by se dalo smlouvat. Vlastnictví buďto je respektováno, nebo respektováno není. Jestliže Zelení požadují faktické vyvlastnění budov, které, podle jejich názoru, nejsou správně využívány, je to útok na vlastnictví jako celek. Jestliže totiž Zelení dovolí sebrankám levicové mládeže ukrást majetek, na který ukáží jako na “volný” (protože podle jejich názoru nesprávně využívaný), záleží pak pouze na libovůli zelených politiků, kteří by se nedejbože dostali k moci, zda neukáží na jakoukoliv další budovu, podle libovolného kritéria, a neprohlásí ji za “volnou” k obsazení. A majitel s tím nezmůže vůbec nic.
Pilotní projekt squatu s podporou Zelených už tady vlastně máme: je jím pražská Klinika, obsazená levicovou lůzou za souhlasu mnohých komunálních i vládních politiků. Vyřešení kauzy je v nedohlednu. Jediné, co lze říct bezpečně, je, že lidé bydlící v okolí Kliniky se zcela jistě nestanou voliči Zelených.
Druhým nápadem ze zelené politické dílny jsou daňové asignace – taková nenápadná věc, pro mnoho lidí na první pohled docela neškodná nebo přijatelná. Čím nenápadnější, tím však nespravedlivější. Zelení si přejí, aby daňoví poplatníci mohli sami ovlivňovat, co bude hrazeno z jejich daní. To však vnáší do celého systému úroveň rozhodování mimo standardní demokratický rámec, který sám vlastně znamená rozhodnutí o tom, co se bude z daní platit. Z toho důvodu jsou daňové asignace spíše antidemokratickým politickým nástrojem, protože zvýhodňuje určitou skupinu voličů nad druhými. Určití občané si z nabídky tzv. veřejných statků, na které bude možno přispět daňovou asignací, budou platit uspokojení svých vlastních cílů (například financování alternativních squatterských komunit), zatímco ostatní občané takovou možnost mít nebudou. Daňové asignace jsou tak prostředkem pro vytváření paralelních politických struktur uvnitř státu, a kromě toho jsou popřením daňové spravedlnosti. (Nebo, v našem prostředí by spíše byly prohloubením daňové nespravedlnosti.)
Nakonec, mimo dalšího, Zelení volají po vytvoření jakéhosi antiautoritářského bloku, který by hájil svobodu (sic!). Dle Stropnického však Zelení v takovém bloku budou možná muset některé ze svých dalších cílů odsunout na příhodnější dobu. Jaké jsou ty skutečně zásadní cíle, které by Zelení v antiautoritářské koalici pragmaticky odsunuli do pozadí, se můžeme zatím jen dohadovat. Vzhledem k tomu, jaké jsou principy zelené politiky a na jakých myšlenkových základech stojí, může jít o ty nejtvrdší projevy autoritářství, jaké si lze představit. Jestliže totiž Zelení v tuto chvíli varují před jakýmsi autoritářstvím, a poukazují možná na zvolení Donalda Trumpa, či možná na politiku současné konzervativní polské vlády, nebo snad na Orbánovu politiku v Maďarsku, nebo se třeba obávají zvolení Národní fronty ve Francii, zakrývají pouze skutečnost, že oni sami patří co do svých zásad mezi ty nejhorší autoritáře. Pouze s tím rozdílem, že zatím své autoritářství neměli možnost plně projevit. Chtějí-li Zelení vytvářet antiautoritářský blok, vadí jim pouze forma některých dnešních projevů autoritářských tendencí, nemají však v úmyslu toto autoritářství nahradit vládou přirozených práv a respektu ke svobodě.
Mohli bychom dlouho vyjmenovávat všechny možné zelené zákony, příkazy, regulace či zásahy namířené naprosto autoritativně proti svobodě jednotlivce – zákazem igelitových tašek počínaje a povinným mícháním biosložek do paliv konče. A to jde jen o standardní legislativní cestou projednávané zákony. Pokud bychom vzali v úvahu nenávistnou, primitivní agresivitu ekologických aktivistů, kteří fungují jako jakési úderné jednotky zelených stran, můžeme si jen domýšlet, jak by se jejich barbarská mentalita podpořená přebujelým pocitem morální nadřazenosti projevila v politické praxi, v bezpečí poslaneckých lavic či ministerských kanceláří.
V dlouhodobém horizontu jsou Zelení obrovskou hrozbou pro svobodu jednotlivce – nikoliv jen v České republice, ale všude tam, kde dosud přetrvává racionální, průmyslová společnost. Máme pouze tu naději, že jejich principy jsou v tuto chvíli pro normálně uvažující voliče naprosto nesmyslné a v rozporu s tím, jak lidé chtějí žít, a navíc lze tvrdit, že z okázalé, avšak falešné morální nadřazenosti čpící z každého pohybu osob jako je např. Matěj Stropnický se musí každému normálnímu člověku udělat špatně. Dočasná neatraktivita Zelených by nás však neměla ukolébat. Jsou nebezpeční. Zbavit se nebezpečí však předpokládá znát jeho podstatu. A tou je u Zelených šílená, zvířecí nenávist vůči uspokojování potřeb, vůči trhu, vůči kapitalismu, vůči průmyslové civilizaci. A protože průmysl není v zásadě nic jiného než extenzí rozumu, tedy rozumovou schopností aplikovanou na realitu, cílem nenávisti Zelených je v první řadě nezávislý, nespoutaný rozum. A ten bychom měli my naopak hájit.
