Luboš
Zálom

Zpět

Jak na ty eurovolby? Pošlete Záloma do čela kandidátky.

14 února, 2019

Vážení kolegové Svobodní,

jak jste se dozvěděli před několika dny, jsem připraven chopit se nelehké pozice lídra pro nadcházející eurovolby a prosím vás tímto o podporu morální i voličskou.

Jak jsme se jako strana za pět let změnili, resp. co je hlavní určující charakteristikou naší změny? Zatímco před pět lety, kdy jsme všichni sebevědomě šli do eurokampaně, jsme byli velmi ideově založenou stranou, postupně, a lze říct, že úměrně tomu pak šla dolů naše podpora, jsme se daleko více zaměřovali na to, co spolehlivě zabíjí pravicovou politiku: na naše vnitřní procesy, na vnitřní byrokracii, na marketing. Ideje sice zůstávají, ale jako bychom se za ně styděli, nevystavujeme je tolik na odiv. Přitom ideje jsou tím, po čem, a jsem si tím jistý, voliči podvědomě touží a od politiků je očekávají. Tento trend je patrný již delší dobu, ovšem chvíle, kdy jsem si jej uvědomil skutečně definitivně, nastala až teprve nedávno, na krajském sněmu pražského sdružení, kde kolega Bartolšic jakožto asistent našeho republikového předsedy na dotaz člena pana Strunze měl představit ideovou vizi, s jakou by naše předsednictvo mělo jít do eurovoleb. Namísto odpovědi, která by měla ideový náboj, se členové sněmu dočkali politicko-marketingového a byrokratického ptydepe, které jsme zvyklí slýchat odkudkoliv, ale v naší straně je to novinka. Nechápejte to jako nemístnou kritiku – politický marketing je důležitá rovina fungování politické strany, stejně tak i určitá míra byrokracie nutná k řízení provozu, ale nelze si myslet, že právě teze o restrukturalizaci procesů, reorganizaci nebo Projektovníku mohou suplovat ideovou náplň činnosti politické strany našeho zaměření.

Tento poněkud delší úvod by měl vysvětlit otázku, proč do toho jdu. Chci zaručit, že v naší volební kampani budou prim hrát ideje. Vedle parlamentních voleb jsou eurovolby podle mého názory ty nejideologičtější (možná dokonce více než volby parlamentní, kvůli tomu, že europolitika je odtržena od praktické každodenní politiky a pokud ji občané sledují, musejí prokázat poměrně vysokou míru abstrakce – což je mimochodem i důvod, proč je o europolitiku tak nízký zájem, projevující se i nízkou volební účastí), což přímo vyžaduje, aby v čele eurokandidátky nestál praktik, ale ideolog (narozdíl např. od voleb komunální, kde je zase naopak význam ideologie velmi nízká). Pokud totiž chceme reagovat na teze eurofanatiků, kteří se zaměřují po vzoru normalizačních pseudokritiků na “nešvary”, které však nepokládají za inherentní důsledek povahy europolitiky, nesmíme se nechat vtáhnout do pasti “věcné debaty”. Ta musí mít povahu především ideologickou a abstraktní.

Ve chvíli, kdy tento text píši, je do primárek přihlášen pouze Tomáš Pajonk. Považuji jej za velmi schopného praktika. O tom svědčí i jeho úspěch v krajských volbách, jejichž míra abstrakce v podstatě srovnatelná s komunálkami. Chci tedy nabídnout, abych shrnul předchozí řádky, především ideje.

Svoboda, suverenita, bezpečnost – to by měly být hlavní pojmy, které bychom měli v eurokampani akcentovat. Svoboda od euroregulací a euronesmyslů. Suverenita ve smyslu odmítání dalšího rozšiřování pravomocí institucí EU na úkor národních států, zejména co se týče ničení samostatné azylové politiky. Bezpečnost ve smyslu zdůrazňování naší role v NATO a vymezení se vůči jakémukoliv náznaku vytváření společné evropské armády, čemuž je zcela nepochybně prvním krokem Francouzsko-německá spolupráce na obranné a bezpečnostní politice. EU je hrozbou všem těmto hodnotám. Rozhodně nemá smysl snažit se mluvit o jakékoliv reformě institucí EU – to voliči slyší od jiných politiků. Nemá též smysl v kampani poukazovat na to, co na institucích EU nefunguje – voliči na tyto instituce zpravidla nedohlédnout a my nemáme čas a sílu (a není to ani naším účelem) je o tomto vzdělávat. Naproti tomu dává smysl dále počítat s tématem Alternativy pro Evropu tak, jak jsi navrhl Jiří Payne; pouze se pravděpodobně ukázalo, že, ačkoliv to může být téma, které rozvíří náladu v bruselských kuloárech, není to primární téma pro našeho českého voliče: ten sice ví, že EU je na nic, je byrokratická, je nefunkční a vede k rozpadu, ale takový rozpad je něco, co si lze jen těžko představit, a lidská mysl má přirozeně tendenci očekávat, že se to nestane (stejně jako nikdo nepočítá s nemocí nebo přírodní katastrofou). A v neposlední řadě, nebezpečí, že si volič splete pojmy Alternativa s Reformou, je velmi vážné, a my nemáme sílu ani čas tomuto nebezpečí čelit.

Co tedy nyní hýbe Evropskou unií a má potenciál hýbat jí i nadále?

tendence k vytváření superstátu na úrovni Německa a Francie, tedy jakási dvourychlostní Evropa, po níž mnoho eurofilů dlouhodobě volá, s tou zásadní charakteristikou, že “dopravní předpisy” v tom “pomalejším pruhu” bude nadále s ještě agresivnější vehemencí určovat Francie a Německo (tedy vlastně Německo).

migrace; úspěch publikací jako je Podivná smrt Evropy dává tušit, že i když v médiích je toto téma upozaděno (a to ne nutně kvůli nějaké cenzuře, ale protože se prozatím vyčerpalo), v lidech rostou obavy nejen z masové migrace, jíž jsme byli svědkem před pár lety, ale hrozbou je i soustavná migrace, jíž byla Evropa cílem i před vypuknutím Arabského jara a války v Sýrii, a tato soustavná migrace bude následovat, a spolu s tím půjdou i snahy EU usměrňovat dále azylovou politiku a vnutit nám nějakým způsobem zamaskované kvóty; nemysleme si, že to lidi nezajímá.

odzbrojení veřejnosti; tohle je téma, kterému se dlouhodobě věnujeme a děláme to nepochybně dobře.

svoboda slova; je to důležité téma, zejména co se týče regulace sociálních sítí, resp. snah o cenzuru ze strany institucí EU, na druhou stranu je zde očividně na pravé části voličského spektra velká vůle vyhánět čerta ďáblem a léčit regulační choutky EU regulacemi vlastními (viz návrh V.Klause ml. a viz můj poslední článek na toto téma); soudím, že v této věci bychom si měli držet pevně svoji linii, a snažit se (stejně jako na ně sázíme i v dalších věcech) cílit na řekněme svobodomyslnější a chytřejší euroskeptické voliče, a akcentovat svobodu podnikání, resp. nemožnost bránit se regulacím regulacemi; pokud EU útočí na svobodu projevu, řešme to na půdě EU.

euroarmáda; toto může být velmi emotivní a velmi účinné téma, pokud se vhodně uchopí; neumím si představit, že by někdo souhlasil (kromě eurofanatiků), že by se naše armáda měla podřídit politickému vedení Bruselu, což by znamenalo to, že by naši vojáci byli nuceni nasazovat svůj život za EU, za abstraktní koncept, v němž není žádný národní rozměr, ačkoliv národní rozměr je patrně to jediné, za co jsou lidé ochotni nasazovat život jako vojáci; dále máme sami svoji českou zkušenost s tím, když je nadstátní armádní celek podřízen mocichtivé politice, nechceme opakovat bratrskou pomoc – zřízení euroarmády by nepochybně znamenalo, že bude využívána proti neposlušným zemím; dále, tendence k vytváření euroarmády půjdou ruku v ruce se zpochybňováním úlohy NATO – my bychom naopak tuto úlohu měli zdůrazňovat, a to i z toho důvodu, abychom nemohli být označováni za putinovce a rusofily, ve skutečnosti Putinovi a Rusku daleko spíše nahrává rozklad NATO, k němuž by nepochybně přispěl i proces vytváření euroarmády; důležité je, že se to již děje – úzká spolupráce Německa a Francie na poli obranné a bezpečnostní politiky je nepochybně jedním z kroků k prosazení euroarmády, otázkou pouze je, kdy se to stane.

ekonomická krize a následné regulace; tohle je naše téma, v tom jsme doma, důležitá otázka je, zda krize nastane ještě do eurovoleb, nebo zda se alespoň objeví jasné náznaky; ekonomové už na tyto náznaky upozorňují, měli bychom na to být připraveni a upozorňovat na ně v kampani.

dosavadní nárůst množství regulací; toto lze ukázat na příkladech, navrhl jsem průběžnou kampaň, která by lidem představila mnohé šílené euronesmysly.

czexit; ošemetné téma, nezdůrazňoval bych ho explicitně; mělo by být akcentováno jen vůči typické cílové skupině.

Co bychom měli prosazovat v případě získání euromandátu, tedy co bychom měli lidem slíbit?

– samozřejmě prosazování našich národních zájmů; je třeba je jasně definovat, správně je odvodit; národní zájem je abstraktní pojem, ale protože je odvozený od zájmů jednotlivce, každý jej nějakým způsobem vnímá; jsou to naopak eurofanatici, kdo národní zájem překrucuje a snaží se na něj naroubovat nějaký “zájem o celek”.

– zdůrazňovat spolupráci zemí V4 i na půdě EU, i s ohledem na nevyhnutelný rozpad EU, jak před ním varuje J.Payne v Alternativě.

zastávání pozice volného obchodu vůči světu, odmítání zbytečných cel (např. nyní nová cla na rýži z asijských zemí), která vposledku poškozují evropské spotřebitele.

odmítání islamistických tendencí, resp. podpory islamismu ze strany institucí EU, podobně, jako to např. dělal Petr Mach v iniciativě na podporu Izraele; varovat před podporou palestinských teroristů z peněz EU.

zdůrazňovat vlastní suverénní azylovou politiku.

Co reálně od mandátu chceme?

Myslím, že nikdo z nás nevěří tomu, že náš mandát v europarlamentu něco změní. Na euronesmysly jsme si možná posvítili, ale nic jsme s nimi neudělali. Antidemokratická povaha EU znemožňuje, aby euroskeptické frakce něčeho zásadního na podobě EU změnily, navíc je zřejmé, že dojde k zásadnějším krokům ke znevýhodnění fungování takových frakcí. Nicméně lze věřit, že síla euroskeptiků v květnu rapidně vzroste, a euroskeptici v europarlamentu nebudou outsidery, a mohou výrazně promluvit do podoby Komise. I v tomto případě však na EU nelze nic reformovat a měnit k lepšímu; i v nejpozitivnějším případě lze snad jen zpomalit korozi EU směrem k totalitnímu socialistickému superstátu. Na druhou stranu, čím dřív se z EU něco takového stane, tím dříve přijde i její pád.

Konzumace našeho mandátu v EU by měla být veskrze sobecká. Jde nám o dvě věci: podporu fungování strany, a podporu dalších kampaní.

europoslanec musí svůj mandát, resp. finanční toky z něj plynoucí, dát v maximální možné míře k dispozici straně, abychom si za ně mohli tak říkajíc koupit čas; výběr asistentů (kromě snad těch skutečně klíčových) by měl podléhat přinejmenším konzultaci se stranickými orgány, v ideálním případě volbě ReVu; funkce asistentů je uvolnit jim ruce pro práci pro stranu; dotace straně z platu europoslance jsou věcí, o které se snad ani nemusíme bavit – je to takřka morální povinnost.

– peníze jsou sice až na prvním místě, ale stejně důležitá je pro nás podpora kampaní; hlavní chybu, kterou jsme po získání euromandátu udělali, je, že každá další kampaň byla od našeho mandátu naprosto oddělená, a nevyužili jsme potenciál, který nám mandát poskytoval; ve své pravé podstatě, stručně řečeno, jsme měli každé další volby vést v podstatě eurokampaň – při krajské kampani se zaměřit na dotace, v parlamentní kampani, a zde je to naprosto zřejmé, se zaměřit na otázky národní suverenity, migrace, bezpečnosti (to jsme naprosto upozadili, a dnes má naše voliče Okamura).

– samozřejmě důležitý je mediální růst osobnosti, což je však věc ošemetná, a máme, uzavřeni v naší euroskeptické bublině, sklon ji přeceňovat; jak se ukazuje z nedávné ankety známosti našich europoslanců, pokud jsme si mysleli, že horečná a snaživá aktivita poslance Zdechovského by měla být pro nás vzorem, mýlili jsme se; známí jsou spíše ti europoslanci, kteří už měli dostatečnou publicitu před vstupem do europarlamentu, a my nikoho takového nemáme a mít nebudeme; vzpomeňme si, že pokud nám lidé říkali, že Petr Mach v europarlamentu zmizel a nebyl vidět, byla to spíše fráze, protože mediální dosah jsme během jeho mandátu měli rozhodně větší než před ním, a kritika našich voličů, že Mach zmizel, plynule podle mě spíše z očekávání, že bude najednou vidět – jenže, žádný europoslanec není vidět.

A nyní, jak se tedy postavit ke kampani?

Pro mě osobně je toto nejtěžší otázkou, protože já, jak známo, prostě nejsem praktikem. Dobrých praktiků však máme ve straně dostatek, a jsme schopni společně postavit dobrou kampaň jak organizačně a marketingově, tak jí dát zásadní ideový základ. Na druhou stranu, mám za sebou určité zkušenosti: lídr krajské koaliční kandidátky pro krajské volby, lídr samostatné krajské kandidátky pro parlamentní volby – v těchto volbách Svobodní dopadli vesměs mizerně, a to všude. Já mohu zodpovědně prohlásit, že jsem těmto kampaním dal sto procent svého úsilí, ale také stoprocentní loajalitu tomu, jak byla kampaň centrálně navržena řízena. I když jsem s tím či oním nesouhlasil, nechtěl jsem ničemu a nikomu dělat problémy a plnil jsem program, i když jsem si byl jistý, že např. v parlamentní kampani by samostatná plakátová či letáková kampaň akcentující téma migrace či islámu rozhodně nic nezkazila.

Nicméně další zkušeností je loňská komunální kampaň v Berouně, kde jsem kandidoval ze třetího místa, protože komunální tématika prostě není moje, ale zato jsem celou kampaň z devadesáti procent navrhl a vedl podle svého (nakonec jsem z důvodu zdravotních indispozicí lídra byl patrně neviditelnější a nejaktivnější i při kontaktní kampani, plus se samozřejmě propojila s kampaní moje známost z minulých voleb, takže jsem nakonec z třetího místa skočil díky kroužkování na druhé), nedělal jsem kompromisy, nikomu jsem se nezpovídal, vyzkoušel jsem si pár zajímavých postupů, a ejhle – v Berouně moje kampaň, o níž jsem členy Svobodných pravidelně informoval na našem Uzavřeném facebookovém fóru, získala téměř 9 % voličů. Zda lze tuto zkušenost extrapolovat i na celorepublikovou eurokampaň, ponechám na uvážení, nicméně ukázal jsem, že umím udělat kvalitní a navíc ne příliš nákladnou a nikoliv na koalici se spoléhající kampaň.

– moje publikační činnost trvá nějakých třináct let; za tu dobu mám za sebou desítky článků, velmi často na témata, která jsou důležitá zejména pro eurovolby; moje články bez přemlouvání a žadonění automaticky přebírají četné čtené weby, např. Neviditelný pes; jsem schopný získat podporu pravicových opinion makerů, kteří by pravděpodobně dnes už nikomu jinému ve Svobodných podporu nevyjádřili.

– eurokampaň by ideálně měla být podpořena našimi komunálními mandáty; jestliže neustále opakujeme, že komunál je naší vstupenkou do vyšší politiky, dokažme to, a zapojme naše zastupitele, ať využijí svého potenciálu a aktivně za Svobodné v místě svého působení lobbují; ve Středočeském kraji máme zastupitele ve větších městech, je nutné je využít; nutná aktivní spolupráce krajských předsednictev.

– chci ustanovit něco jako ideový tým, aby se minimalizovalo nebezpečí, že někdo (např. zrovna lídr) ideově jak se říká ulítne; kampaň musí tématicky působit kompaktně a zároveň důrazně; nesmí se stát, že vyjádření kandidáta způsobí třenice uvnitř strany.

jsem nakloněn koalici se Soukromníky či Patrioty, případně s Liberlandem; ať už však primárky dopadnou jakkoliv, Svobodní musí mít pozici lídra.

– sebekriticky musím uznat, že nejsem schopen ovlivnit finanční stránku věci; sám mohu kampani nabídnout zejména svůj čas (samozřejmě fulltime); politický fundraising neovládám, jsem však ochoten v něm hrát jakoukoliv roli, kterou mi v této věci znalejší kolegové dají – i kdyby to, s trochou nadsázky, mělo znamenat chodit s žebradlem od jednoho podnikatele k druhému; v této věci tedy důvěřuji našim členům, kteří politický fundraising ovládají.

– měli bychom dělat kontaktní kampaň? na brainstormingové schůzce k eurokampani prohlásil J.Payne, že při kampani s tak nízkou účastí nemá smysl pro stranu naší velikosti dělat kontaktní kampaň; nejsem si tím jistý, pouze je jasné, že pokud ji dělat budeme, nemůže už jít o stacionární událost s jedním stanem, kolem něhož nikdo nechodí – naopak, my musíme jít voličům naproti, vybrat si vhodná místa a aktivně se voličům nabízet a představovat.

Co říct na závěr?

Jak tato moje účast v primárkách, tak i následná eurokampaň ať už nás do ní povede kdokoliv, je ztělesněním souboje Davida s Goliášem. A je to David, kdo si získává sympatie a podporu a nakonec zvítězí. Nemám důvod být pesimistou.

Před časem jsem napsal, a vím, že se mě na to budete ptát, že Svobodní si v tuto chvíli nezaslouží hlas svých voličů. Někteří to zaměnili za jakési nabádání k našemu nevolení, ale skutečné znění toho, co jsem napsal, je, že si hlasy v tuto chvíli nezasloužíme. Nechci se za to omlouvat. To nejlepší, co mohu udělat, je přispět tomu, abychom si nakonec hlas našich voličů opravdu zasloužili. Jde mi o Svobodné. Nikam neodcházím. A přeji si, aby Svobodní uspěli a nastartovali se. K tomu chci přispět svoji kandidaturou v primárkách a jsem připraven tomu maximálně přispět prací lídra a samozřejmě i následně prací europoslance. Já totiž věřím tomu, že v těchto volbách můžeme uspět.

Jako člen vnitrostranické opozice, možná jeden z nejviditelnějších a pro mnohé nejnenáviděnějších, jsem ukázal, že se nevzdávám. A že umím být slyšet. Pokud se mnou někdo nesouhlasí, samozřejmě může – ale nemůže mě přehlédnout a bagatelizovat. Naše pozice v europarlamentu bude zcela nepochybně opoziční. Chcete eurofilům, vazalům Bruselu, fanatickým eurohujerům a nenávistným socialistickým globalistům zatopit? Pusťte mě na ně 🙂

Děkuji za projevy podpory, které se mi dostává. A děkuji za hlasy.

Luboš Zálom