Festival Prague Pride a ideologická podstata LGBT hnutí
10 srpna, 2017
Hned na úvod bych rád učinil jedno důležité prohlášení: lidé minoritních sexuálních orientací a preferencí čelí politickému i společenskému útlaku, a já souhlasím s tím, aby se akce, jako je Prague Pride, konaly.
Překvapení? V zásadě jsem dokonce i pro to, aby takové akce získávaly záštitu politiků a třeba i finanční podporu z ambasád či z ministerstev zahraničních věcí.
Ovšem pouze za toho předpokladu, že akce, jako je Prague Pride, skutečně budou projevem úsilí o větší svobodu a respekt k právům jednotlivce. Jestliže se takováto událost koná v tak tolerantní zemi, jakou je Česká republika, kde homosexuálům nehrozí žádný útisk a nejsou na svých právech nijak kráceni, a nečiní se žádné úsilí o to, aby se taková akce konala v zemích jako je Saúdská Arábie nebo Írán (tam by to mělo smysl – včetně podpory ambasád svobodnějších zemí), kde je homosexualita skutečně politicky pronásledována a homosexuálům tam jde o život, ukazuje se velmi jasně, že organizátorům, všemožným iniciativám na podporu všemožných sexuálních odchylek (tzv. LGBT hnutí) od normálu, jde spíše o to, jak se pohodlně vlámat do již dávno otevřených dveří.
Festival Prague Pride se však koná v Praze, stejně jako se v dalších západních městech konají obdobné happeningy. Fakt, že se propaganda LGBT hnutí dlouhodobě zaměřuje nikoliv tam, kde jsou homosexuálové skutečně pronásledováni, ale na tolerantní, liberální západní společnost, poodhaluje skutečné pohnutky jeho vůdců, jimž jde o ledacos, jen ne o svobodu a práva.
Spatřuji tři různé roviny, jak toto politické hnutí posuzovat: filozofickou, obecně společenskou, a politickou. Všechny tři dohromady pak tvoří ucelený obrázek vypovídající o tom, čemu zde čelíme.
Ideologie LGBT hnutí
Festival Prague Pride ve své pravé podstatě nemá nic společného s pouhou sexuální orientací, ale dostává se zde ke slovu jasně vymezená ideologie, kterou bychom snad mohli nazvat homosexualismem – přičemž zde nejde o nic jiného, než o primitivní formu kolektivismu. Nadřazená entita, kolektiv, je zde vymezena vrozenými, vůlí neovlivnitelnými dispozicemi, v tomto případě sexuální orientací. Stejně jako ve všech ostatních formách kolektivismu, i zde jednotlivec nic neznamená – je definován především svoji příslušností ke skupině. A protože tato příslušnost je vrozená a vůlí nezměnitelná, jde v zásadě o příslušnost ke kmeni a tuto formu kolektivismu lze označit termínem tribalismus.
Že je sexuální orientace vrozená se pokládá za vědecký fakt, nebo lépe řečeno za dogma, o němž se nediskutuje. Je to na škodu věci – ideologický dogmatismus LGBT hnutí brání pokládat jakékoliv dosavadní vědecké poznatky v této oblasti za nezpochybnitelné a důvěryhodné, protože jakýkoliv výzkum je nutně ovlivněn všudypřítomnou politickou korektností. LGBT hnutí se ve své propagandě ohání pojmem hrdost. Lze však být hrdý na něco, co je vrozené a vůlí neovlivnitelné? Hrdost je pozitivní morální postoj. To, co je vrozené, však není otevřeno morálnímu posuzování, narozdíl od projevů vůle. Nemá smysl být hrdý na svoji výšku, na barvu vlasů, na rasu nebo na příslušnost k živočišnému druhu; má smysl být hrdý na své úspěchy. Pokud je sexuální orientace vrozená, slovo hrdost tady není na místě.
Zastánci LGBT hnutí však tento rozpor příliš neřeší a velice často se dopouštějí morálního hodnocení právě na bázi sexuální orientace. Jestliže se mediální autority a celebrity předhánějí v líčení, jak jsou homosexuálové citliví, s vytříbeným vkusem, tolerantní, noblesní, slušní, schopní naslouchat, atd., dopouštějí se morálního posuzování, a tedy implicitně pokládají sexuální orientaci za něco, co je snad výsledkem jakýchsi projevů vůle. Samozřejmě, že mnozí homosexuálové takoví jsou – ale to jsou i heterosexuálové. Naopak i mezi homosexuály bychom našly ty nejhorší vyvrhele a násilnické zrůdy, stejně jako je najdeme mezi heterosexuály, a posuzovat touto optikou sexuální orientaci jako takovou by bylo přinejmenším falešné, protože morální kvality jsou sexuální orientaci nezávislé. A nedává tedy smysl být na sexuální orientaci hrdý.
Organizátoři Prague Pride by si tedy měli vybrat. Buď budeme projevovat hrdost, a tedy implicitně uznáváme morální hodnotitelnost sexuální orientace, nebo naopak. Nebo ještě lépe: přiznat, že jde o jednoznačně politicky motivovanou akci, a slovo hrdost je zde pouze zástěrkou.
Žonglování s pojmy však není něco, s čím by si ideologové LGBT hnutí lámali hlavu. Jejich zásadním motivem totiž není racionalita a logika, ale emoce a slepé sledování vlastních rozmarů. Proč se zaobírat nějakým objektivním vymezením pojmů, když můžeme v jedné větě hájit sexuální orientaci jako něco přístupného morálnímu posuzování, a zároveň jako něco vrozeného?
Podobné je to mimochodem s konceptem manželství, jenž se dostává na mušku LGBT hnutí právě teď. Zatímco v minulých letech bylo jeho politickým cílem dosáhnout uznání tzv. registrovaného partnerství, nyní si osobují právo přivlastnit si pojem manželství – nikoliv jen manželství jako zákonnou instituci, ale skutečně jako pojem. Pojem manželství znamená svazek muže a ženy, jiný význam tento pojem nemá. Dnes se však LGBT hnutí snaží, a leckde se mu to již daří, tento pojem zničit a dát mu skrze legislativu pojem zcela libovolný – nejprve jako svazek dvou mužů nebo dvou žen, ale v budoucnu v podstatě jako svazek kohokoliv, bez ohledu na počet nebo na věk. Můžeme se sice utěšovat, že jestliže se změní pojem manželství v definici dané zákonem, neznamená to ještě zničení pojmu jako takového, tedy pojmu jako nástroje, jímž my lidé chápeme realitu – jenomže jakmile k tomuto překroucení pojmu dojde na úrovni legislativy v politickém systému, kde stát zasahuje prakticky do všech aspektů lidského života, je nevyhnutelné, aby postupně takto překroucený pojem vnutil široké veřejnosti, například prostřednictvím státního školství.
Právě hra o pojem manželství podle mého názoru jasně demaskuje filozofickou podstatu LGBT hnutí: jejich cílem je naprostá disintegrace jakýchkoliv hodnot a jakéhokoliv řádu daného realitou. A takového cíle nelze dosáhnout, nezničí-li se nejzákladnější pojmy, které jako lidé potřebujeme, abychom vůbec mohli v realitě fungovat. Jestliže jakýkoliv pojem může znamenat cokoliv, co si budeme v daný okamžik přát, nebo co nám vnutí jakási samozvaná autorita, pak civilizovaná společnost končí a nastává chaos a barbarství.
LGBT a společnost
Ač se nás všemožné intelektuální i mediální autority snaží přesvědčit, že česká společnost je nesnášenlivá, nepřátelská k jinakosti, zkrátka xenofobní, a často jsou schopni to podpořit statistikami a průzkumy té či oné renomované organizace, soudím, že pravdou je spíše opak. Narozdíl od politicky motivovaných, draze zaplacených průzkumů univerzit a neziskových organizací, se lze přesvědčit, jak české prostředí spatřují lidé, kteří jezdí Českou republiku navštívit a píší o tom. Cestovatelských blogerů je na internetu bezpočet, a lze si udělat poměrně ucelený obrázek o tom, jak česká společnost působí na návštěvníky z vnějšku. A jedna z věcí, kterou tito blogeři zmiňují, je tolerance vůči všemu možnému, dokud ovšem nejde přímo o něco, co je nepopiratelně obtěžující. (I když často je tato tolerance popisována spíše jako lhostejnost.) Jsem si naprosto jistý, že české prostředí je velice tolerantní vůči odlišnostem.
Je velký rozdíl mezi upřímnou tolerancí a vynuceným přijetím toho, co je ve své podstatě pokládáno za přijatelné jen velmi obtížně. Jestliže jsou země na západ od našich hranic vyzdvihovány jako etalon tolerance vůči homosexualitě, můžeme si být jisti, že nejde o falešnou toleranci motivovanou strachem? Země jako Francie, Británie či Německo mají nad námi jeden velký náskok: nihilistická, neomarxistická propaganda tam probíhá již od 60. let, zatímco my jsme jí byli, kvůli komunistické totalitě, ušetřeni. Lidé jsou tam k toleranci vycepováni atmosférou strachu, a je to naprosto evidentní. Před několika dny proběhl našimi médii krátký článek o tom, že jakási britská veřejná organizace turistických průvodců nutí své zaměstnance během konání LGBT festivalů nosit na klopě velkou duhovou placku. Kdo odmítne, musí se odebrat na nucenou dovolenou. Zda skutečně mají odvahu odmítnout všichni, kdo by si normálně na klopu svého kabátu duhový odznak nepřipevnili, je více než diskutabilní. Projevit nesouhlas s LGBT hnutím se stává něčím na úrovni morálního disentu, se všemi důsledky, které z toho mohou v atmosféře politické korektnosti plynout.
Falešně nadšená tolerance, která je pouze maskou mající zakrýt strach, však má ještě hlubší úroveň: postupně vzbuzuje skrytou a plíživou, často podvědomou nenávist.
Jestliže je však nějaká společnost tolerantní, ať už doopravdy nebo jen falešně, nemá v daný okamžk LGBT hnutí proti čemu bojovat, a aby si zdůvodnilo svoji vlastní existenci, musí zajít o něco dále: vyvolávat kontroverzi, klást si další požadavky, posouvat hranice přijatelného, vystavovat na odiv nejen to, co je tolerováno, ale i to, co je zatím považováno za obscénní. Tím ovšem zcela zákonitě vzbudí odpor těch, kteří ve své tolerance třeba nejsou tak pevní, ale v zásadě stále ještě tolerantní jsou a dosud necítí žádné nepřátelství.
Všimněme si, že ideologům LGBT hnutí již nestačí pouhá tolerance. To už je málo. Teď požadují respekt! Jenomže respekt je něco mnohem hlubšího, než tolerance; zatímco tolerance je víceméně pasivní přístup vůči něčemu, co nestojí za pozornost ani není třeba se vůči tomu vymezovat, respektovat lze jen aktivně, a je třeba si jej zasloužit. A znovu, podobně jako u pojmu hrdost, i tady platí, že respektovat lze jen něco, co je morálně dobré, tedy nikoliv pouhou sexuální orientaci, která je vrozená (jak tvrdí LGBT hnutí) a tedy stojí mimo morálku.
Jestliže však neexistuje něco, čím si respekt zasloužit, zbývá těm, kteří respekt vyžadují, vlastně jen jediné: vynutit si jej násilím, ať už přímým či nepřímým. Násilí nevyhnutelně vzbuzuje obrannou reakci. A LGBT hnutí tím dosáhne svého dílčího politického cíle – má proti sobě aktivní nepřátele, proti nimž může bojovat a profilovat se tak jako někdo, komu je ubližováno.
Lze si však jen těžko představit, že by odpor veřejnosti vůči obscénnostem na ulicích, vůči požadavkům na adopci dětí nebo vůči uznání homosexuálních manželství v západní společnosti přerostl v nějaké otevřené násilí. Politický boj proti západní společnosti tak bude pro LGBT hnutí vždy pohodlnou a nenáročnou záležitostí. Narozdíl od případné obhajoby práv homosexuálů v barbarských zemích jako je Saúdská Arábie nebo Írán. Přitom už dnes by organizátoři festivalu Prague Pride mohli bez jakéhokoliv nebezpečí uspořádat happening před pražskými ambasádami těchto a dalších islámských zemí, v nichž je homosexualita trestným činem, nebo před pražskými mešitami, tedy před ideologickými centry politického náboženství, které pokládá homosexualitu za hřích. Taková akce byla měla alespoň nějaký smysl.
Proč se LGBT hnutí namísto soustavné obhajoby tzv. práv homosexuálů (a v podstatě nic jako práva homosexuálů neexistuje – jsou jen práva jednotlivců, právo na život, majetek a svobodu) v islámských zemích vehementně vnucuje tam, kde vlastně nemá žádný politický ani společenský problém? Protože ten problém potřebuje vytvořit, aby obhájilo svoji vlastní politickou agendu!
LGBT a politika
Každé politické hnutí se v konečném důsledku snaží ovlivňovat politiku v duchu své ideologie, a LGBT hnutí v tom samozřejmě není výjimkou. Jejím největším politickým úspěchem v naší zemi je vytvoření dostatečné veřejné podpory pro uznání tzv. registrovaného partnerství osob stejného pohlaví, které v zásadě, pokud by šlo skutečně jen o zrovnoprávnění přístupu státu vůči občanům, nebylo něčím příliš problematickým – pokud by ovšem nešlo jen o první krok. Pro další politické požadavky se vytváří veřejná podpora právě v současnosti, a jde zejména o uznání skutečného manželství a práva adoptovat děti.
Snahy politických hnutí, i kdybychom nechtěli dopodrobna rozebírat jejich ideologii, lze správně posuzovat pouze jedním pohledem: zda tyto snahy vedou k větší svobodě nebo k větší moci státu. Protože svoboda je nutným předpokladem pro důstojný a smysluplný život jednotlivce, zatímco jakékoliv násilí, včetně násilí ze strany státu jej poškozuje, je jediná ospravedlnitelná politika taková, která zvyšuje míru svobody a snižuje míru státního násilí.
LGBT hnutí však patří mezi ty, které chtějí moc státu zvyšovat. Nebojuje za svobodu, tedy za menší moc státu, ale usiluje o jeho částečné ovládnutí ve svůj prospěch, za účelem uspokojení svých cílů.
Stát v současné době vyvíjí svoji rodinnou politiku. Můžeme diskutovat o tom, zda tak má nebo nemá činit (samozřejmě nemá). To, po čem volá LGBT hnutí, je tzv. rovný přístup. Stát ovšem nemusí mít ve všem rovný přístup ke všem občanům, a nerovný přístup sám o sobě ještě nemusí znamenat nějaké příkoří či násilí. Lze diskutovat o tom, zda je správné, aby stát garantoval statut studenta mladým lidem do 26 let nebo aby přiznával právo na státní důchod od 65 let, nebo aby pár muže a ženy, který splní určité zákonné předpoklady, byl státem uznán za manželství, nedává však smysl požadovat v těchto záležitostech rovný přístup a argumentovat, že pokud člověk ve 27 letech není dle zákona studentem, ve 40 letech nedostane státní důchod, a žije-li s přítelkyní “na hromádce”, nesmí podávat společné daňové přiznání manželů, byla na něm spáchána jakási újma. Dává-li stát někomu dle svého uvážení nějaká privilegia, lze diskutovat o správnosti těchto privilegií, ale nelze ospravedlňovat požadování stejného privilegia.
Jestliže by cílem nějakého politického hnutí bylo dosažení rovného přístupu státu v oblasti rodinných vztahů vůči všem občanům, včetně občanů homosexuální orientace, potom jsou možné dvě cesty: negativní přístup, tedy zpochybnění role státu v této oblasti a snaha o zrušení celé rodinné politiky, včetně finančních úlev a podpor, a ponechání všech vztahů na dobrovolných smlouvách, které by mezi sebou mohli uzavírat páry stejného či obojího pohlaví, a nejen páry, ale v rámci smluvní svobody by tak byly uspokojeny všechny představitelné i nepředstavitelné rozmary. Vztah státu a rodiny nebo státu a jiných svazků by tak byly rovnocenné: stát by do nich nijak nezasahoval.
LGBT hnutí sleduje druhou cestu: vyžaduje aktivní politiku, speciální zákony, normy, záruky, privilegia. Každá další norma či zákon však zvyšuje moc státu a v konečném důsledku nezaručuje nic jako rovnost, protože každý další zákon vlastně znamená vyloučení těch, kteří do jeho definic nespadají: například zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví lze chápat jako diskriminaci heterosexuálních párů, které registrované partnerství uzavřít nemohou (v některých severských zemích, ale například také na Slovensku, to možné je); manželství mohou chápat jako diskriminaci ti, kteří chtějí žít v polygamních vztazích; a tak dále, až do nastolení úplného legislativního chaosu. A chaos je, jak bylo naznačeno výše, konečným ideologickým cílem jakéhokoliv egalitářského hnutí, včetně LGBT.
Vzhledem k tomu, jak úzce je provázáno a jak zásadně dokáže spolupracovat LGBT politické hnutí s multikulturalisty či environmentalisty, kteří, jak už mnohokrát dokázali, jsou pro silný stát a vystupují proti svobodě jednotlivce, proti trhu, proti kapitalismu, můžeme si být jisti, že i LGBT hnutí si vždy vybere silný stát oproti svobodě jednotlivce. Proto svůj požadavek o rovnoprávnost před státem nikdy nebudou obhajovat negativně, tedy z pozice zastánců jednotlivce, ale naopak pozitivně, s požadavkem na vytváření další speciální legislativy a vládních programů.
LGBT hnutí je jen jedna podmnožina celé velké politické armády, jejímž cílem je zničení západní společnosti tak, jak ji známe. Je vcelku nepodstatné, jak velká jeho část si to uvědomuje – zda jde o cíl, jehož si je vědoma jen úzká ideologická elita, či zda stejně nepřátelsky vůči západní společnosti smýšlejí i ti, kteří se chystají na sobotní průvod Prague Pride, nebo zda ti jen nevědomky vytvářejí užitečný dav. Pohnutky těch, kteří si uvědomují souvislosti, jsou však mnohem důležitější. Ačkoliv heslem jim je rovnoprávnost, je to bohapustá lež.
Tím hůře, že na straně LGBT politické agendy je očividně přinejmenším malá část těch, kteří se skutečně pokoušejí pod hlavičkou libertariánského hnutí hájit svobodný trh a kapitalismus na ekonomické bázi. Ve své podstatě se tak odhaluje filozofická mělkost libertariánství – racionální pravice by měla být schopna ideologickou podstatu LGBT hnutí odhalit a jasně jej odmítnout. Jejich boj o tzv. rovnoprávnost rozhodně není současně také naším bojem.
Obávat se lze zejména toho, že LGBT hnutí jeho záměry vyjdou a podaří se mu zradikalizovat dosud tolerantní společnost do takové míry, že si, dezorientovaní všeobecným morálním i pojmovým chaosem, zvolí znovunastolení společenského řádu za každou cenu a bez ohledu na dlouhodobé následky, i kdyby mělo jít řád proti svobodě.
Pokud jde o slovo “pride”, hrdost: určitý prostor pro hrdost a koneckonců i pro respekt tady přece jen je. Ti homosexuálové, kteří odmítají být rukojmími LGBT hnutí, odmítají hrát jeho falešnou politickou hru, a nepodporují jejich aktivity, včetně festivalu Prague Pride, mohou být na svůj postoj hrdí a zaslouží si respekt.
Zdroj: http://zalom.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=618035
