Zpět

Koncept potravinové soběstačnosti vyžaduje centrální plánování se vším všudy

Srpen 24, 2020

V souvislosti s uzavřením hranic během koronavirové epidemie se dostalo, zvláště na pravici, na přetřes téma potravinové soběstačnosti státu.
Je to téma, které se tak trochu, když se to hodí, směšuje dohromady s podporou našich domácích producentů potravin. Ti jsou v nevýhodné pozici vůči výrobcům v zahraničí, kteří mohou od svých vlád dostávat vyšší dotace. Měl by stát zasahovat do produkce a distribuce potravin, aby tak dosáhl jakési soběstačnosti a eliminoval tak závislost na zahraničním obchodu? A je to cesta, jak by se stát měl připravovat na případné bezpečnostní hrozby?

Primárním úkolem státu je chránit svobodu a životy občanů. Tento úkol bohužel v dnešní pojetí vlády, v režimu sociálního státu, ustupuje kamsi do pozadí. Pokud občané státu čelí bezprostřednímu ohrožení (válka či živelná katastrofa), musí stát zasáhnout. Jak má ale jednat v mezičase? Tato druhá otázka je o řád důležitější než první – protože ke krizím dochází velmi zřídka, a principy fungování státu se musejí odvozovat z jakési dlouhodobé normální situace. Stejně jako se lidský život neodehrává na záchranném člunu a etické principy tedy nelze odvozovat z nutnosti zachránit si holý život, principy fungování státu nelze poměřovat s hypotetickým válečným stavem či přírodní katastrofou. Normální běžný život není o válečných hrůzách a všeobecné destrukci, nýbrž o produkci hodnot, o jejich směňování a spotřebě.

Samozřejmě, že v případě války musí stát nějak jednat – a jde-li o válku bezprostředně se odehrávající na daném území a automaticky zasahující do běžné distribuce jídla nebo pitné vody, potom stát, stejně jako se musí postarat o to, aby jeho občané neumírali rukou agresorů, má zabezpečit základní distribuci prostředků nutných k přežití. Může a má rozdělovat základní potraviny, pitnou vodu, zajistit nouzové přístřeší nebo lékařskou pomoc. Za tím účelem musí držet v rukou určitou infrastrukturu a majetek. Musí spravovat strategické zásoby potravin či surovin a pečlivě zvažovat, v jaké situaci je použít. A tyto strategické zásoby vyžadují soustavné řízení a údržbu.

Co však znamená v tomto kontextu pojem potravinové soběstačnosti? Má vyjadřovat absolutní nezávislost na zahraničním obchodu a zajištění potravin vlastní produkcí. A v tom je háček. Nejde totiž o nějaké zajištění základních potřeb lidí v omezeném, relativně krátkém období nouze, nýbrž o soustavně udržovaný stav během normálního života. Nikoliv řízení zásob jakýchsi potravinových rezerv, ale soustavné plánování produkce i distribuce, nepřetržitý dohled. Jinak řečeno, koncept potravinové soběstačnosti vyžaduje přinejmenším v jedné oblasti ekonomiky centrální plán. A tedy zničení trhu.

Jenomže centrální plánování s sebou nese jeden nepominutelný problém: ono totiž nefunguje. Nemůže vést k pozitivnímu cíli, pokud ovšem pro někoho tím cílem není samotné zničení ekonomiky nebo jedné její oblasti. Coby plánovač musíte ovládat nepředstavitelnou hromadu veličin. Musíte stanovovat nebo usměrňovat ceny všech faktorů, které do produkce a distribuce potravin vstupují. Musíte pozitivně či negativně motivovat producenty, aby se chovali dle vašeho plánu – pokud jejich podniky nechcete rovnou zestátnit. Musíte usměrňovat jednání lidí na straně spotřeby. Musíte nastavit celý spotřební koš jednotlivce. V každém případě musíte uvést v platnost dlouhou řadu regulací, přičemž každou z nich vychýlíte trh z křehké rovnováhy dané vztahem nabídky a poptávky. Situace lidí bude v každém ohledu horší, než by byla v systému svobodných tržních vztahů. Jejichž užitek bude zásadním způsobem snížen. A to nejen co se týče potravin. Trh je komplexní systém, a pokud lidem zabráníte chovat se efektivně v jedné oblasti, tato efektivita nevyhnutelně pronikne do oblastí dalších – a není v silách žádného centrálního plánovače se na to připravit nebo tomu dokonce úspěšně čelit. Ještě žádnému se to nepovedlo.

Regulací celého trhu na úrovni produkce i spotřeby omezíte v roli centrálního plánovače naprosto nevyhnutelně celou nabídkovou stranu. Pokud chcete za účelem dosažení potravinové soběstačnosti “řídit celý trh” s potravinami, nikdy neuhlídáte a neuřídíte produkci všech tisíců nebo desetitisíců druhů potravin, které dnes trh nabízí. Aby se vám celý centrální plán nerozpadl pod rukama, potřebujete, aby se na trhu, nebo na tom, co z něj zbyde, pohybovalo mnohem méně druhů zboží. Nejlépe jeden normalizovaný rohlík, jeden normalizovaný chleba, jedno normalizované balení mléka, jedna marmeláda, jeden normalizovaný druh těstovin, jeden druh piva, atd.

Ale ani centrálně řízený, naprosto zmrzačený “trh”, kdy soukromé firmy budou vyrábět normalizované zboží podle státem zadané licence v režimu řízených cen a supermarkety budou mít zákonnou povinnost jej v určitém minimálním množství nabízet, se vám coby plánovači nepodaří udržet pohromadě, pokud nezačnete regulovat dovoz. Při jeho zachování totiž budou občané reagovat naprosto logicky a předvídatelně: radikální omezení možnosti výběru z domácí produkce si budou kompenzovat nákupem zboží zahraniční výroby, které si vyžadovanou pestrost zachová. Může se tedy stát, že vaše regulované, centrálním řízením produkované zboží zůstane ležet na regálech, což si samozřejmě nemůžete dovolit. Co s tím? Oprášíte tedy pojem “vnitřní trh”. Pro jeho zachování vám nezbyde než uvalit na dovážené zboží cla a jeho nákup znevýhodnit – pokud ovšem není vaše pozice natolik silná, že se pokusíte dovoz do země vůbec nepřipustit.

Konečný stav? Pokud jste zaváděli program potravinové soběstačnosti proto, abyste kompenzovali možnost výpadků dováženého zboží a tedy jakousi závislost na něm, nakonec jste sám dovoz pod nevyhnutelným tlakem ekonomiky omezil. Pokud jste zavedl program potravinové soběstačnosti proto, aby stát mohl lépe čelit případné katastrofě, která by normální produkci a distribuci potravin narušila, máte nakonec ekonomiku tak zničenou, že se lze právem ptát, zda by válka nebo pád meteoritu dokázal způsobit takové škody, jako váš centrální plán.

Nelze jistě tvrdit, že zničení ekonomiky je cílem každého, kdo dnes hovoří o potravinové soběstačnosti. Pokud se na tento pojem díváme pohledem odborníka na bezpečnost a bezpečnostní politiku, má to svůj určitý smysl a taková debata je platná. Nicméně ekonomický pohled nelze pominout. V ekonomii platí nevyhnutelné zákonitosti. A důležité je samozřejmě též etické a filozofické hledisko, které nás vede ke správnému, racionálnímu pojetí fungování státu.

Všechno má svoji cenu – a třebaže dosažení potravinové soběstačnosti asi může být reálně možné, při úplném zničení trhu, při totálním řízení toho, co lidé smějí jíst a pít, a za jejich naprostého ožebračení, cena je astronomická. Vidíme-li především bezpečnostní stránku věci, je vhodné si položit důležitou otázku, zda podkopání zdravých ekonomických základů není samo o sobě v rozporu se zajištěním bezpečnosti země a jeho schopnosti čelit hrozbám. Centrálně řízený stát je nakonec vždy velmi chudý stát. A jaký stát má širší možnosti bránit se hrozbám a efektivně se na ně připravovat? Bohatý nebo chudý?

Chceme-li tedy stát, který bude, stručně řečeno, vždy připraven, měli bychom usilovat o co nejsvobodnější trh, o maximální svobodu jednotlivců produkovat hodnoty, směňovat je, a nakonec je i konzumovat. Stát si má udržovat strategickou infrastrukturu a určité hmotné rezervy, ale od trhu musí dát ruce pryč. To ostatní přijde samo.

Svobodný stát je bohatý. A bohatý stát je připraven na hrozby. Chceme-li v tomto ohledu zajistit bezpečí našich občanů a zvýšit připravenost státu na různá vnější ohrožení, máme toho hodně co dohánět.

Zdroj: https://zalom.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=756171