Musíme si zvyknout?
23 května, 2017
Po teroristickém útoku v Manchesteru je už předem jasné, co bude hlavním poselstvím evropských politických elit. Těch elit, jimž vůbec nic nehrozí. Poselství se totiž už dlouho nemění. Zní: zvykejme si.
Zdá se, že všechny útoky muslimských teroristů na cíle v Evropě se dějí podle přesně daného scénáře, jenž do písmene naplňují nejen útočníci, ale i evropští politici, a nakonec i západní veřejnost. Nejprve úspěšný útok a desítky mrtvých, následovaný šokem a zoufalstvím, a nakonec uzavřený rezignovaným pokrčením rameny: musíme si zvykat, obrana je marná.
Starosta Manchesteru v reakci na teroristický útok prohlásil, že místní obyvatelé nikdy nedovolí terorismu zvítězit. Jenomže terorismus, nebo lépe řečeno barbarská islámská ideologie, která za tímto terorismem stojí, každým svým úspěšným útokem prokazuje neochvějnou vůli i schopnost vítězit. Barbarský islamismus vítězí – nikoliv však díky svým praktickým schopnostem, technologické převaze nebo dokonce morální nadřazenosti, ale jen a jen díky naší vlastní slabosti.
Ti, jejichž politika uvrhla Británii, Francii či Německo do stavu soustavného ohrožení, nejsou schopni svým občanům nabídnout nic víc než pouhé fráze, pokrytecké projevy soustrasti a ujišťování, že se se vlastně vůbec nic vážného neděje: budeme pokračovat dále tak jako doposud. Budeme nadále s otevřenou náručí vítat všechny žadatele o azyl, budeme se nadále řídit sebezničující ideologií multikulturalismu, budeme hlásat ustrašený appeasement vůči těm, kteří nás nenávidí.
Protože, jak jsem napsal úvodem, jim samým bezprostředně nic nehrozí. Oni sami ani jejich děti (kolik z dnešních vůdců evropských zemí vůbec má děti?) včera na koncertě Ariany Grande nebyli. Žijí ve svém vlastním světě, odtrženi od reality, ve vlastní vytvořené iluzi, kterou utváří důsledně následovaná ideologie kolektivismu a etika altruismu, a vlastní politické ambice v evropském nadstátním projektu, s nímž spojili svoje kariéry. Zavírat oči před realitou a zároveň být ušetřen nevyhnutelných následků, to se poštěstí jen málokomu. Jestliže však před realitou zavírá oči politik ve vrcholné funkci, následky nenese pouze on sám – nese je s ním celý jeho národ. Ten stejný z vlastní vůle nevidomý národ, který tohoto politika do jeho funkce vyzvedl.
Poselství politických elit v době islámského teroru v Evropě zní: zvykejme si. My jsme si ale vlastně již dávno zvykli. Zvykli jsme si zacházet s realitou jako s něčím ohebným, co závisí na našich subjektivních postojích, rozmarech či přáních, a nikoliv jako s něčím objektivně daným, kde panují zákony logiky a neúprosný vztah příčiny a následku. Občané Británie, Francie či Německa si prostřednictvím svých volených politiků do svých zemí vpustili tisíce spících buněk islámského státu. Následek je nevyhnutelný. A otázka se nabízí pouze jediná: kolik lidí bude muset ještě zemřít, než to občané těchto zemí pochopí?
Státy jako je Česká republika, nebo třeba Polsko či Maďarsko (tedy obecně ty, které odmítají evropské imigrační kvóty a touží si udržet svoji vlastní azylovou politiku – a proti nimž chce francouzský prezident Macron tvrdě zakročit) toho všeho mohou být ušetřeny. Vidíme na vlastní oči, co nám hrozí v případě, jestliže na suverénní azylovou a imigrační politiku rezignujeme. Udržet si nezávislost v této oblasti, navzdory nátlaku evropských Macronů či Schulzů, je tudíž jedním z hlavních politických témat pro nadcházející české parlamentní volby.
Zdroj: http://zalom.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=605649
