Zpět

Nebojme se koronaviru ani vlády

Říjen 19, 2020

Strach má obrovskou sílu. Dokáže v lidech naprosto udusit vůli racionálně uvažovat. A pokud nemáme vůli přemýšlet, zbývají už jen emoce.

Vždyť co jiného jsou reakce typu “Měl by sis vyzkoušet jaké to je umírat s kovidem”, nebo “Přeji ti aby tvůj příbuzný umíral na kovid”, nebo lehčí varianty toho samého sdělení. Já věřím, že mnoho z těch, kteří takto reagují, to ve skutečnosti nemyslí vážně – tam, kde není rozum, nastupují emoce. Emotivní obrana před argumenty. Jenomže mluvit o umírání na covid-19 a obhajovat tím nekriticky všechno, co tato vláda dělá, nedává smysl, nevidíme-li celý kontext.

Mělo by nás zajímat, že už i dokonce WHO varuje před bezmyšlenkovitým uplatňováním strategie lockdownu. Zchudnutí obrovského počtu lidí bude mít totiž nepochybné zdravotní následky. WHO mluví o těch nejchudších. O těch, kteří nebudou mít kam spadnout, a budou umírat na průvodní jevy spojené se zchudnutím společnosti v té či oné zemi.

Na jedné straně sledujeme počty nemocných, hospitalizovaných a zemřelých na covid-19 (nebo s covid-19). Jsou to čísla, která vidíme a chápeme příčinu a bezprostřední souvislosti. Pokud však kvůli rapidnímu růstu nezaměstnanosti a zchudnutí celé země dojde k postupnému nárůstu počtu onkologických onemocnění v neléčitelném stadiu (protože nebudou peníze na všechna potřebná vyšetření a člověk se dostane k lékaři pozdě), pokud dojde k nárůstu počtu sebevražd v důsledku stresu, když se dozvíte, že už nedokážete uživit svoji rodinu, pokud dojde u části populace ke zkrácení života v důsledku nemírného pití, kterým si mnozí lidé budou stres léčit, nebo pokud se vám nedostane včasného ošetření, protože kvůli poklesu vzdělanosti nebude dostatek lékařů a zdravotních sester (tento následek zavření škol lze patrně opravdu spočítat), do jakých statistik tito mrtví spadnou? Budou spadat do statistik následků lockdownu? Nebo nám jen hlasatelka v televizi poví, že jsme špatný národ, protože máme nejvyšší počet rakovin na světě, a my občané, abychom to vyřešili, budeme si na klopu kabátu jednou ročně připichovat žluté kytičky?

Lockdown je nebezpečná hračka. WHO nikdy nebyla instituce, která by se příliš zajímala o ekonomické souvislosti – a pokud dnes i ona upozorňuje na vztah ekonomické výkonnosti a zdraví, pak už jde opravdu do tuhého. Zmocněnec WHO pro boj s kovidem David Nabarro vyzval světové politiky, aby lockdown jako hlavní nástroj v boji s nákazou nepoužívali.

Ale emoce jsou silnější a hlas těch, kteří ve strachu souhlasí s vypnutím české ekonomiky, bude znít velmi hlasitě. Zvláště když vláda prakticky nenabízí jiný směr. Neodvažuje se zemi potrestat lockdownem hned najednou – směřuje k němu však nevyhnutelně, postupnými kroky, podobně jako tomu bylo na jaře. Zda bude vyhlášen zítra nebo až příští týden, to už je při vší té mizérii jedno.

Nepochybně je zde i silný hlas těch, pro které je strach podružný, a které motivuje něco jiného: nenávist k malým a středním podnikatelům. Jsou to přece vyžírkové, paraziti, a bude jen dobře, když dostanou za uši a začnou se živit poctivě. Třeba u pásu někde v montovně vlastněné nejlépe Agrofertem! Ale takoví lidé jsou a budou, a věřím, že jich je ve skutečnosti velmi málo.

Množina lidí ovládaná šíleným strachem je větší a dnes mnohem důležitější. Věřím, že nemají zlé úmysly. Ale v konečném důsledku to na věci nic nemění. Myšlenky mají následky. I absence myšlenek.

Vypnutí ekonomiky, ať už bude úplné nebo postihne “jen” některé oblasti ekonomického života, jak se to už děje nyní, bude nepochybně v konečném důsledku a dlouhodobém horizontu stát lidské životy. Je potřeba si to uvědomit, a s vypínáním ekonomiky nesouhlasit. Jeden z velmi emotivních argumentů, kterým se vlastně velmi pohodlně obhajuje úplně cokoliv, zní: “I kdyby to mělo zachránit třeba jeden jediný život, tak se to vyplatí!” Dobrá tedy. Lockdownem se tedy snažíme zachránit alespoň jeden život – i kdyby měla být tato snaha vykoupena desítkami životů v budoucnu. Je to absurdní úvaha. Ale bohužel reálná. Nikoliv snad tím, že by takto skutečně někdo uvažoval, ale svými nevyhnutelnými důsledky.

Pokud jste tento text dočetli až sem, domníváte se, že snad zlehčuji koronavirus? Že nestát v jednom šiku s Prymulou či Babišem znamená zlehčovat nákazu? Pokud tohle platí, potom volat po eutanazii naší ekonomiky znamená zlehčovat všechny zničené existence, které budou následovat v dalších letech.

Nikdy jsem netvrdil, že stát nemá koronavirus řešit. Vláda svoji šanci promeškala. Měla se zaměřit na trasování a efektivní testování a zmapovat šíření viru. Měla se včas postarat o zajištění kapacit ve zdravotnictví. Měla ochránit ty, kteří jsou případnou nákazou nejvážněji ohroženi. A měla v masivní míře liberalizovat ekonomiku, třeba i jen dočasně, aby podnikatelé, živnostníci ale i zaměstnanci mohli následky epidemie co nejdříve překonat. To se nestalo a obávám se, že se vláda o něco takového ani nepokusila. Je potřeba si uvědomit, že země, kde tohle všechno zvládli, nyní k lockdownu nepřistupují. Nezavírají se školy, nezakazuje se podnikat. Za svoji neschopnost a liknavost tak dnes Babišova vláda trestá ty, kteří už nemají sil nazbyt – nás, občany a především malé a střední podnikatele. Svaluje vinu na ty, kteří za nic nemohou – na hosty hospod a restaurací, nebo na ty, kteří si u okýnka dají jedno pivo. A trestají je. Přísně je trestají. A protože tohle prostě nebude fungovat, další tresty budou následovat. Protože nikoliv na koronavirus, ale především na lidi musí bejt přísnost!

A je pouze na nás, jestli se budeme tak moc bát, že přestaneme přemýšlet a necháme se trestat a trestat a trestat. Přestaňme se bát – koronaviru i naší vlády. Nebát se, to neznamená nákazu zlehčovat a bagatelizovat, nebo dokonce dělat, že neexistuje. Nebát se znamená začít přemýšlet. A vidět celý kontext. Nákaza nepochybně dříve či později odejde a my budeme čelit následkům zaškrcování našeho hospodářství. A bude morálním selháním nás všech, dopustíme-li, aby si v tu chvíli až budeme opět volně dýchat bez roušek, lidé jako Babiš či Prymula přivlastňovali zásluhy, které jim rozhodně nepatří!