Kdy oslavíme Den svobody?
25 května, 2018
Den, kdy obrazně řečeno přestáváme pracovat na stát, nazýváme Dnem daňové svobody. Jsme však od tohoto dne svobodni?
Význam pojmu svoboda je absence iniciace násilí – daně, které se vybírají za použití síly či za její bezprostřední hrozby, jsou pouze jedním dílkem z pestré mozaiky státního násilí, které jsme nuceni nechat na sobě soustavně páchat.
Stát nám přikazuje, s kým uzavírat či neuzavírat smlouvy, reguluje naše chování v roli zákazníků, nařizuje nám, za kolik peněz pracovat i kdy vůbec smíme pracovat, je schopen lidem zakázat kouřit v soukromé budově, přikazuje nám skrze bezpočet regulací nákup určitých produktů, diktuje nám životní úroveň ve stáří nebo formu zdravotní péče… Ruka státu je již tak silná a zasahuje do tolika aspektů našeho života, že si nemůžeme být takřka v žádný okamžik jisti, zda jsme se nedopustili přestupku.
Definujeme-li Den daňové svobody jako okamžik v roce, kdy by souhrn našeho dosavadního výdělku obsáhl naše celkové roční zdanění, můžeme se pokusit určit něco jako “Den svobody”, pomocí něhož bychom mohli stanovit, kolik dní v roce nás stát zaměstnává svými regulacemi a nutí nás být poslušnými? Stát do našich životů zatím nezasahuje zcela – koneckonců, nedělal to a nebyl toho ani schopen v dobách komunistické totality. Kolik času nám stát nechává jen pro sebe v dnešní době? Kolik dní v roce si můžeme být jisti, že nepodléháme nějakému státem stanovenému, více či méně svévolnému a nesmyslnému příkazu?
Ode Dne daňové svobody nám stát přestane až do konce roku sahat do našich peněženek a kořistit na naší produktivní práci. Bude však i nadále nahlížet do našich domovů, kontrolovat nás při práci, dávat pozor, co si kupujeme, s kým uzavíráme smlouvy, a stále častěji i co říkáme či píšeme.
Svoboda je nedělitelná. Buď jsme svobodni nebo nejsme – není žádný stav mezi tím. Můžeme rozpoznat různé formy i míry nesvobody – nic to však nemění na tom, že iniciuje-li vůči nám stát v jakémkoliv okamžiku sílu, přestáváme být svobodnými lidmi.
Odmítat státní zásahy do svobodného života lidí, včetně odmítnutí práva státu danit, tedy kořistit z toho, co vyprodukovali, však neznamená přiklánět se k povrchní politické ideologii libertariánství či dokonce zdánlivě lákavému tzv. anarchokapitalismu. Dobrat se nějakého svobodného pojetí společnosti znamená správně definovat funkci státu, nikoliv stát odmítnout a priori. Stát jako prostředek obrany, jako monopol na výkon síly, je nutným předpokladem pro svobodnou společnost – musí se však držet v racionálních a morálních mantinelech. Pokud má občany chránit před násilníky, nesmí sám vůči nim násilí iniciovat – tedy ani danit.
Přemýšlet o odstranění daní a založit stát na formách dobrovolné platby (více např. v textu Ayn Randové Government Financing in a Free Society), jakkoliv je to v teorii žádoucí, je však až posledním krokem, jemuž musí předcházet soustavné a cílevědomé odstátňování, rušení regulací a nemravných zákonů, státních zásahů do svobodné smlouvy mezi lidmi. Slovo soustavné bych podtrhl.
Zaměříme-li se jen na politiku, je zřejmé, že i taková strana, která by měla téměř dokonalý pravicový program (a takovou stranou jsou Svobodní) a dokonale by hájila svobodu, trh, kapitalismus, právo jednotlivce na majetek a vlastní cestu ke štěstí, může pouze dočasně zpomalit vývoj společnosti k socialistickému totálnímu barbarství, k němuž se krok za krokem nevyhnutelně přibližujeme, nikoliv jej dlouhodobě a přesvědčivě zvrátit. Na to je totiž sama politika krátká. Alespoň v tuto chvíli. Cesta vede jinudy.
Kolik lidí vůbec přemýšlí o svobodě? Kolik lidí si ji přeje? Kolik lidí volí socialisty všech možných barev a odstínů v přesvědčení, že volí pro svobodu? Dokud lidé nepochopí, co je skutečnou podstatou pojmu svoboda a proč je nutné, aby lidé ve svobodě žili, pak je sebelepší pravicová politika, jakkoliv zásadová a upřímná, bohužel zoufale bezmocná. V nejlepším případě může jen koupit trochu cenného času pro ty, kteří jako jediní dokáží svobodu skutečně zachránit: pro racionální filozofy a intelektuály.
Pouze racionální filozofie je schopna svobodu obhájit na pojmové a morální úrovni, nikoliv pouze poukazováním (třebaže správným) na pozitivní ekonomické důsledky svobody a trhu. A ruku v ruce s filozofickou obhajobou svobody musí jít další nutný předpoklad pro to, abychom jednou my nebo naše děti mohli žít bez všudypřítomného státního násilí: obhajoba nezastupitelné a absolutní úlohy rozumu v lidském životě.
Lze určit, kde bychom dnes v kalendáři měli hledat Den svobody? Někde v prosinci? Nebo snad v listopadu? Dále od konce roku nejspíše ne. Pokud bychom tento pomyslný den chtěli posouvat někam dále, stejně jako bychom rádi k začátku roku přiblížili i Den daňové svobody, potřebujeme k tomu vlastně tu nejsnadnější věc na světě: začít konečně přemýšlet.
