Otázky na kandidáty na místopředsedy Svobodných
22 listopadu, 2017
Odpovědi na otázky, které byly vybrány jako nejzajímavější hlasováním členů, a následně položeny všem kandidátům na pozice místopředsedů.
1. Jste spokojeni s výsledkem volby předsedy?
V zásadě ano, protože i když jsem hlasoval jinak, než jaký byl výsledek, volba předsedy nebyla tak vypjatá a konfliktní, jako tomu bylo například když kandidoval Petr Hampl. Všichni kandidáti se dají charakterizovat jako “pro establishment”, samozřejmě v kontextu naší strany, což znamená, že chtějí pokračovat a rozvíjet, nikoliv bořit a přestavovat.
2. S čím z programu Tomáše Pajonka na předsedu souhlasíte a s čím naopak nesouhlasíte?
Nemohu souhlasit s konceptem “státu na míru”, protože ignoruje etiku, která veřejnost či voliče nutí volit tak, jak volí. Veřejnost si spíše nepřeje efektivní stát pro sebe, který by je neotravoval a nezneužíval, ale chtějí stát, který bude efektivně otravovat a zneužívat druhé, ve jménu jakéhosi “veřejného blaha”. Nesouhlasím také s tím, že bychom měli jaksi upozadit téma Evropské unie. Máme pouhý rok a půl na to, abychom se postavili zpět na nohy a připravili se na eurovolby, kde budeme obhajovat mandát – a po celou tu dobu musíme být naopak ve věci EU jasně a srozumitelně slyšet. Nesouhlasím s tím, že pozice anti-EU a anti-islamistické strany je již pevně obsazena Okamurou.
Věřím že Tomáš Pajonk má organizační schopnosti stejně tak i schopnosti a zkušenosti zastupitelské. Pokud se sám nechce věnovat vyšším ideovým otázkám, které jako jediné nás mohou učinit na veřejnosti čitelnými, a chce být spíše manažerem praktikem než politikem ideologem, potom je jedině správné, když chce své úsilí napřít tímto směrem. Je však nutné, aby v RePu byl někdo, kdo má jasná ideová stanoviska.
3. Se kterými dalšími kandidáty na místopředsedu byste ideálně chtěli byt spoluzvoleni? A proč?
Jiří Payne – představuje pro mě kontinuitu s tím, jak byli Svobodní založeni, tedy jako liberálně-konzervativní strana; nevyužít jeho zkušeností z ODS by byla škoda; kromě toho považuji za vhodné, aby coby náš europoslanec se podílel i na práci ve vedení, které bude připravovat kampaň k eurovolbám. Neshodneme se zásadně v našem pohledu na morální podstatu islámu – což nevidím v tuto vypjatou a kritickou chvíli jako podstatnou překážku.
Aleš Kuna – má vizi k přeformulování naší volební strategie, která by měla být více zaměřená na normální lidi, měla by promlouvat (ač ten výraz nemám rád) lidštinou; zároveň chce udržet euroskeptickou rétoriku naší strany, což je něco, o co nesmíme přijít, pokud si chceme nenechat ujít naši poslední šanci zvednout se na nohy – tou šancí jsou samozřejmě eurovolby; dále je úspěšný předseda krajského sdružení. kontinuita mezi RePem a KrPy je nutná.
Milan Vodička – jeden z našich nejúspěšnějších senátních kandidátů, má podle mě schopnost lidi spojovat, což je devíza která je nutná jak u nás ve straně, tak i navenek, pokud chceme být v těch či oněch volbách (senátní, komunál) platnými koaličními partnery; kromě toho má vhled i do činnosti krajských sdružení, tedy konkrétně středočeského, jehož byl dříve předsedou.
4. Jak chcete získat hlasy lidí, co se o politiku příliš nezajímají, ale chodí k volbám?
Lidé, kteří chodí k volbám, se do značné míry o politiku zajímají, a jejich volba je výsledkem jejich zájmu. My si možná, protože jsme přesvědčeni o naší intelektuální převaze, kterou sice máme, ale je nám na nic, myslíme, že obyčejný volič se nevyzná v politice a volí na základě předsudků, dojmů a falešných iluzí. Možná je to pravda – ale pokud budeme tyto předsudky, dojmy a iluze podceňovat, budeme stranou pro 80 tisíc skalních zastánců svobody a nic víc. Ve své řeči na letošním sněmu jsem řekl, jaký je vztah mezi filozofií a politikou. Tento text najdete nyní i na mém webu (https://luboszalom.cz/projev-k-republikovemu-snemu-svobodnych-2017/). Shrnuje, proč je pro nás důležité chápat, jaké impulsy jsou schopné přimět i většinové spíše středo-levicové voliče přijmout pravicové teze. Máme jen dvě možnosti: buď tento vztah pochopíme, nebo jejich hlasy ztratíme ve prospěch nějakého ukřičeného populisty, jako je třeba Okamura.
Marketing je samozřejmě důležitá věc, ale daleko důležitější je pochopit, jakým obsahem marketing naplnit.
5. Jak navrhujete zlepšit komunikaci dovnitř strany?
Mně se například líbilo, že svého času František Matějka posílal pravidelný newsletter určený členům, kteří v něm dostali stručné informace, co se u Svobodných a hlavně v předsednictvu za poslední týden stalo. Po jeho odchodu už informace netekly směrem dolů tak pravidelně. Toto bych chtěl obnovit. ReP by měl být maximálně otevřený a ne pouze čekat, že si každý člen bude sám pročítat zápisy z jednání RePu.
Vedle toho by měl fungovat tok informací od předsednictva směrem ke krajským sdružením, a od nich k pobočkám.
6. Jaké budete mít ve funkci místopředsedy priority? Které tři důležité věci budete chtít nejvíce změnit? Vyjmenujte konkrétně.
Moje priority se asi budou lišit od toho, jak si práci RePu představuje nyní Tomáš Pajonk. Jeho představa, jak jsem ji pochopil, jsou členové RePu v manažerské pozici – v podstatě tak, jak tomu bylo doposud. Já se domnívám, že to byla jedna z chyb, které bychom se měli zbavit. Členové RePu by ideálně měli dělat politiku – tedy psát, vystupovat, řečnit, debatovat, stručně řečeno, vytvářet politickou tvář strany. Manažerskou práci by měli dělat manažeři – samozřejmě je otázka, zda si toto rozdělení sil můžeme vůbec v tuto chvíli finančně dovolit; spíše nemůžeme, takže předsednictvo bude muset dělat i manažerskou práci, a přijímám to – i když svůj hlavní úkol vidím v tom prvním.
To je tedy hlavní priorita: být vidět navenek, publikovat, co nejvíc.
Pokud jde o práci spíše manažerskou, pak bych se chtěl zaměřit na komunikaci s kraji (oboustrannou komunikaci) a zapracovat na aktivním přijímání členů, které se dosud dělo spíše náhodně.
7. Jak chcete docílit toho, abychom byli vidět a slyšet v médiích (noviny, televize a rozhlas), protože bez mediální podpory moc šancí nemáme.
Média potřebují senzace. Strana, která má tak malou sílu, jako máme my, si může zájem médií vydobýt jen tím, že bude skutečně radikální a nebude se bát dělat tak trochu bulvární show. I když mně samotnému se takový styl politiky nezamlouvám, uznávám, že je nutný. Jako příklad bych uvedl třeba kampaň, resp. billboard “Zbraň do každé rodiny”. Bylo to přehnané, bylo to populistické, a bylo to i ne zcela chytré – ale pozornost médií jsme na pár dní získali. Podobně média přilákala zlínská kampan “Než bude pozdě”. Protože to mělo šťávu a bylo to kontroverzní. Naproti tomu kampaň “Můžeme” nikoho nezajímala. Byla nudná.
8. Měli by být někteří bývalí členové vyzváni k návratu? Pakliže ano, kteří? Prosím jmenovitě.
Měli, ale je otázka, kdo by je měl k návratu vyzvat, a jak to podat. Byl bych rád, kdyby u nás opět působili lidé jako Alexander Tomský nebo Benjamin Kuras – ti už u nás nejsou velice dlouho. Byl bych ale rád, kdyby se k nám vrátili lidé, kteří odešli teprve nedávno, tedy kteří skočili na lep Františku Matějkovi, a zde konkrétně uvedu Honzu Jirkala, Richarda Hartmanna a Karla Zváru. Těch je opravdu škoda. Ale vedle nich od nás postupně odcházeli ne zcela tak známí lidé, a každý z nás o někom takovém ví – a bylo by možná dobré, kdyby každý z nás někoho takového oslovil, ke komu měl z nějakého důvodu blízko, a požádal ho, zda by nezvážil návrat.
9. Jak se vám líbí Tomášova vize „stát na míru“? Dát každému volné ruce tam, kde je chce volné mít?
Na tuto otázku už jsem odpověděl výše. Vize “státu na míru” ignoruje filozoficko-etické prostředí, které nutí lidi volit určitým způsobem, tedy které nutí lidi přát si určitý politický systém. Pokud by zde skutečně panovalo takové filozoficko-etické klima, které by takovou vizi umožnilo uskutečnit, pravděpodobně bycho nežili ve státě, kterému vládne estébák, kde se zavádí EET a zakazuje se kouřit v soukromých hospodách.
10. Jaký je váš postoj k USA, NATO a Rusku a z jakých informací a zkušeností tento váš postoj vychází?
Tohle vezmu pěkně po pořádku.
Tak nejprve USA. Pro mě je to jediný stát založený na morálních předpokladech svobodné společnosti. Je to také jediný stát, nebo spíše národ, který v sobě stále nese smysl pro svobodu. Americký “sense of life” je stále ještě alespoň v základech benevolentní, založený na schopnosti hledat cestu k vlastnímu štěstí, a je zaměřený na individuální úspěch. To je silná pozice pro to, aby jednou právě v Americe začala jakási intelektuální a morální revoluce, po níž voláme my objektivisté. Samozřejmě v tuto chvíli jsou USA socialistickým státem, který má tendenci dříve nebo později zmutovat v nábožensky orientovanou fašistickou totalitu. Alespoň v základech tam ale stále vidím spíše to dobré, a považuji USA za našeho hlavního spojence. Amerika udělala obrovské množství chyb zejména v zahraniční politice, její ustrašenost způsobila růst moci islamismu, ale je to zase jen Amerika, která je schopna tento problém vyřešit.
NATO vidím jako kvalitní nástroj kolektivní obrany na úrovni západní civilizace. Zcela zásadně jsem proti tomu, abychom z NATO vystupovali. Na druhou stranu bychom měli dbát na to, abychom do systému přinášeli tolik, kolik přinášet máme, a byli co nejméně jen černými pasažéry. Z pohledu Ameriky však musím říct, že pokud bych byl Američanem, byl bych pro rozpuštění NATO.
A co napsat k Rusku? Potenciálně je to stále říše zla, ale na druhou stranu protiruská kampaň současného politického establishmentu z něj dělá většího strašáka, než jakým v tuto chvíli je. Rusko znamená nebezpečí v dlouhodobém horizontu. Putin je podle mě rozumný politik, který se samozřejmě snaží rozšiřovat svoji moc (to koneckonců chce každý politik), ale není to blázen, který by chtěl třetí světovou válku. Putin samozřejmě musí hrát roli drsného státníka, který si nenechá od Západu nic líbit – protože tamní politická garnitura to od něj čeká, a on potřebuje její podporu. Z větší části se domnívám, že protiruská kampaň je v tuto chvíli jen snaha evropského politického establishmentu odvést pozornost z našich vlastních problémů jinam. Na Rusko si ale dávejme pozor – až jednou Putin odejde (nebo bude odejit), může místo něj přijít skutečný mocichtivý diktátor, bezohledný válečník, který by si přál obnovit alespoň část bývalé domény Sovětského svazu – a nemysleme si, že v ruské politice nejsou mocné kruhy, které si něco takového nepřejí. Pak bychom samozřejmě měli velký problém a je třeba jej řešit co nejzásadněji. Současné spory s Ruskem a snahy řešit je jakýmisi sankcemi jsou ve své podstatě směšné a pouze odhalují malost současných vůdců evropského politického establishmentu.
A z čeho čerpám? Rozhodně ne ze zdrojů typu Aeronet nebo jak se všechny tyto weby jmenují. Názory na americkou politiku a vlastně i na principy NATO čerpám od amerických objektivistů, zejména z komentářů ředitele Ayn Rand Institute Yarona Brooka. Můj pohled na Rusko vyplývá z knih dvou historiků: jedním je Martin Edward Malia (napsal knihu Sovětská tragédie), druhým je poradce prezidenta Reagana profesor Richard Pipes.
