Požadujme rozhodnou odpověď islámskému terorismu. Na pietní akce bude čas potom.
24 března, 2016
Obdržel jsem včera několik dotazů, jestli mám v plánu dostavit se na pietní akci u belgické ambasády k uctění památky obětí bruselského řádění muslimů. A když ne, tak proč?
Rád bych tedy poskytl vysvětlení, které zároveň poslouží pro všechny další podobné situace (a že se jich ještě asi bohužel pár dožijem).
Nechodím na pietní akce tohoto druhu, nelepím si na facebookovou ikonu vlaječku země, která zrovna byla napadena, nepíšu si na tričko “je suis XY” (za XY dosaďte Charlie Hebdo, Paris, Bruxelles, nebo jakékoliv příští bojiště islámsko-civilizačního střetu). Ve vší úctě k obětem a v respektu vůči těm, kteří chtějí takto svoji účast projevit, připadá mi to jako dokonalá ilustrace toho, co je s naší civilizací špatně. Jsme jako eloinové z Wellsova románu Stroj času. Lenivé bytosti, pro které si sem tam z útrob země přijdou morlokové, některé z nás uloví nebo zabijí, a jediné, na co se zmůžeme, je údiv, co se to vlastně děje – abychom o pár chvil později zase žili jako předtím. Lenivě, tolerantně, sluníčkově, v očekávání, pro koho si morlokové přijdou příště. A to není jenom nadsázka – fotografie z dnešní pietní akce v Bruselu jsou vyjádřením přesně takové odevzdanosti: ať si islamisté dělají co chtějí, my si budeme dál žít po svém. Business as usual. Odevzdané oběti vlastních pochybností nad významem toho, co je vlastně v sázce: západní civilizace.
Vlastně v západní civilizaci ani moc nevěříme, že? Vyčítáme si, že jsme egoističtí, lační po blahobytu, odtržení od přírody a mystiky, myslíme jen sami na sebe, nevidíme nic, co nás prý, podle renomovaných intelektuálních a morálních autorit přesahuje. Chceme si jen užívat a být šťastni, a v hloubi duše se za to stydíme. A protože nás naše kulturní autority učí, že osobní štěstí je pomíjivou iluzí, nicotnou a malichernou ve srovnání s problémy lidstva, zvykli jsme si implicitně pokládat naši kulturu za úpadkovou – bez ohledu na to, jak velkolepých úspěchů dosáhla.
A protože nejsme schopni tuto velkolepost uchopit, jsme automaticky bezbranní, když se z odněkud z vynoří sebevědomí, morálně sebejistí barbaři, kteří vědí, za co bojují: za zničení západní kultury.
I když se nepokládám za demokrata ve smyslu demokracie coby nadvlády většiny nad jednotlivcem, mám důvěru v demokratické procesy ve vztahu ke státu a k věcem, které se nazývají veřejnými, a soudím, že stát v tomto pojetí je abstrakcí politických postojů celé sumy jednotlivců, občanů. Proto jsme jako občané odpovědni za to, jak stát, jako instituce se zbraní v ruce, odpoví na každý jeden útok islámských barbarů. Všechna naše síla, kterou vůči instituci zvanou stát máme, má být využita na zformování účinné obrany. Na projev piety bude dost času potom.
Odpověď západních států vůči islámskému násilí má být drtivá, nekompromisní. Stejně nekompromisní, jako je islámský myšlenkový systém vůči všem, kteří se mu jakkoliv vymykají – vůči ženám, které chtějí být svobodné, vůči homosexuálům, vůči ateistům, atd. Ale takovou odpověď musíme my, občané, vyžadovat. Ne pláč před ambasádou, ale požadavek odvety. Demonstrace před územním velitelstvím NATO, před Ministerstvem obrany, před Úřadem vlády, před kanceláří prezidenta, požadující konečně silové řešení. Aby, obrazně řečeno, každý terorista, a každý kazatel z mešity, a každý saúdský šejk, který to všechno platí, měl jasno, že ve chvíli, kdy někdo z nich zabije v ulicích Bruselu, Paříže nebo třeba Prahy jakéhokoliv nevinného občana, z nejbližší základny NATO startují strategické bombardéry směrem na Mekku!
Soudím, že kdyby byl tento přístup dlouhodobě sledován, mohlo těch včerejších 35 lidí, kteří zemřeli v Bruselu, dneska žít.
