Svátek pana ministra Babiše
24 února, 2017
Právě v těchto dnech si připomínáme smutné devětašedesáté výročí komunistického převratu v roce 1948.
Únorovým pučem začala čtyřicet let dlouhá éra systematického a téměř úplného pošlapávání svobody tohoto národa. A není žádná náhoda, že za jeden z prvních cílů svého frontálního útoku na svobodu si komunisté zvolili malé podnikatele – živnostníky, soukromé zemědělce, řemeslníky, majitele dílen, atd. Protože jak nejlépe ovládnout lidi? Přece tím, že je napřed zbavíte jejich výdělku a postupně je ožebračíte.
Únor 1948 je důvodem k zamyšlení, ale rozhodně není co slavit.
Ale moment! Nepochybně bychom našli několik jedinců, pro něž je výročí Února 1948 důvodem k oslavě. Například takový pan ministr Babiš! Jeho politika je pro malé a střední podnikání stejnou ničivou hrozbou, jako politika soudruhů, kteří se k neomezené moci dostali po Únoru. Liší se ideologií (trochu), liší se aktuálními politickými možnostmi (naštěstí), ale jeho nenávist vůči svobodě je naprosto srovnatelná. Stejný je i jeho politický cíl: ovládnout co největší počet lidí všemocným státem, učinit z nich nevolníky – nejprve ekonomické, a posléze nevyhnutelně i politické.
Komunisté na podnikatele, které nejprve ve svém programu slíbili když ne přímo podporovat, tak alespoň tolerovat, uvalili bezpočet povinností a svázali je desítkami nařízení, čímž jim normální podnikání v podstatě znemožnili. Ty, kteří pak nezvládali tyto povinnosti plnit, ostouzeli jako parazity, podvodníky či keťase. To, co zbylo, pak komunisté převzali pod státní podniky a družstva, a bývalí živnostníci či soukromí zemědělci měli nadále cejch třídního nepřítele a čelili soustavnému pronásledování.
V čem se zásadně liší politika Andreje Babiše, který využije každou příležitost, jak malé a střední podnikání zatížit dalším břemenem, jako je elektronická evidence tržeb či povinné hlášení DPH? Praktické důsledky vidíme – od začátku zavedení EET pro restaurace a hospody stovky jejich majitelů své podnikání ukončily. A další budou nepochybně následovat. Což panu Babišovi nevadí – naopak, připomíná starostům obcí, že mají možnost zavřené hospody převzít a provozovat sami, pod hlavičkou obecního úřadu, a dokonce tak budou z povinnosti EET vyjmuti!
I zástupy podporovatelů politiky Andreje Babiše jsou v zásadě stejní, jako davy na Staroměstském náměstí 25. února 1948. Babišova kobliha je dnes jen jakýmsi modernějším, pocukrovaným médiem, jehož náplň se však za 69 let v ničem zásadním nezměnila. Tou náplní je vražedná nenávist vůči svobodě, vůči individualitě, vůči schopnostem a charakteru.
Jeden zásadnější rozdíl zde je: Andrej Babiš nemá prozatím k dispozici žádnou svoji policii ani žádnou “ozbrojenou pěst pracující třídy”. To je však rozdíl jen co do kontextu metod, ne co do morálních kvalit nebo do oprávněnosti cílů.
Ať už se revoluce proti svobodě děje během několika málo dní vládní krize podpořené cizím diktátorem a pasivitou nemocného prezidenta, nebo se odehrává dlouhodobě, soustavně, salámovou metodou, pokojně a klidně, konečný stav je stejný: národ plný nevolníků a žebráků, namísto hrdých a produktivních občanů.
Máme zatím díky odlišnému společensko-politickému kontextu možnost mluvit a nesouhlasit – a také možnost demokraticky volit, narozdíl od poválečných let, kdy v systému národní fronty žádná skutečná opozice v podstatě neexistovala. Mechanismy voleb jsou zatím stále funkční a mohou současný trend zvrátit – zvolí-li občané správně.
Zároveň ale funguje mechanismus na němž stavěli komunisté v roce 1948, tedy koncept třídního boje. Ačkoliv to tak dnes nikdo nenazývá, ministr Babiš s tímto konceptem operuje, vyvolává nedůvěru a nepřátelství svých příznivců vůči malým a středním podnikatelům a staví na tom svůj volební úspěch.
Vzpomeňme si tedy na Únor 1948 a uvědomme si, jak rychle lze ztratit svobodu, a jak těžce a dlouho se pak dobývá zpět. Ještě stále není nic ztraceno.
Opakování české zkušenosti s extrémně kolektivistickou totalitou se ještě lze vyhnout, začneme-li konečně něco dělat: důsledně a principiálně hájit svobodu jednotlivce proti latentním diktátorům, kteří by nás o ni chtěli zcela připravit.
A co na závěr? Co takhle popřát panu ministru Babišovi k výročí Února 1948 vše nejlepší? Pěkně tento svůj svátek oslavte – dokud můžete. Protože konce diktátorů a totalitářů bývají zpravidla rychlé a vždy neslavné.
Zdroj: http://zalom.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=589086
