Aktuální článek
Ceuta pod útokem
9. srpna 2026
Španělskou enklávu Ceuta zaplavily tisíce migrantů z Maroka. Bylo by logické očekávat nějakou zásadní reakci státu - tisíce barbarů obsazující oblast, kde žije nějakých 80 tisíc Španělů, to je přece zásadní bezpečnostní problém. Vláda sice povolala armádu, její nasazení je však neadekvátní vážnosti situace. Má vlastně jen pomáhat zvládat případné střety mezi domácími a migranty, v podstatě jaksi koordinovat obsazování celé oblasti.
Španělští občané byli víceméně ponecháni napospas šílenému barbarství a nepřátelství afrických migrantů. Je třeba si uvědomit: oni nepřicházejí s jakýmsi obdivem nebo snad úctou či dokonce láskou k Západu, k Evropě nebo ke Španělsku. Jestliže provolávají "sláva Španělsku" (ozývalo se mimochodem i jiné volání: "Allahu akbar"), jak to občas uvedla média, je to spíše vyjádření dobytí území, dosažení cíle, jímž není ve Španělsku nebo v Evropě pracovat a samostatně usilovat o lepší život v souladu s hodnotami země, do níž přicházejí. Oni totiž pohlížejí na Evropu očima dravce a zároveň parazita. Parazit očekává štědré sociální dávky, bydlení zdarma a další požitky, aniž by musel cokoliv dát výměnou nazpět. A dravec vidí krásné evropské ženy, které jsou vždy k mání, protože jejich muži je nechrání. Naopak, autority, které mají ochranu bezpečnosti v popisu práce, nečiní - nechávají dravce lovit.
Španělský premiér ovšem ohlásil plán legalizace pobytu nelegálním migrantům (podle něj je to akt spravedlnosti). Migranti by měli dostat automaticky možnost pohybovat se zcela volně. To ze situace na jihu Španělska činí téma i pro nás. Jsme připraveni chránit svoje hranice, i kdyby to znamenalo vzepřít se pravidlům EU? Dosud jsme jednou z nejbezpečnějších zemí Evropy. Ledabylá sebeobětující politika zemí jako je Španělsko však tuto naši zásadní kvalitu ohrožuje.
Ledabylost a bagatelizace jsou ostatně pojmy, které rámují postoj mnoha politiků nebo komentátorů, kteří se k událostem v Ceutě vyjadřují ve veřejném prostoru. Jenže z podstaty věci je zcela podružné, že Ceuta se nachází na africkém kontinentě a od Evropy ji geograficky odděluje Gibraltarský průliv. Je také podružné, zda je nebo není Ceuta vyčleněna ze Schengenského prostoru. A stejně tak nezáleží na tom, kolik migrantů se zase vrátilo zpět do Maroka (chceme-li této mediální zprávě věřit). A nemůžeme také pokládat za podstatný fakt, že Ceuta čelí většímu či menšímu náporu migrantů již mnoho let a každá migrační vlna je následována určitým zpevněním bariér a ohrad. Ostatně další invazní vlna je již ohlášena: Maročané se organizují na sociálních sítích a další vpád do Ceuty chystají na 15. srpna.
Daleko více vypovídající jsou reakce autorit napříč Evropou. Ceutu je totiž třeba chápat jako modelovou situaci. Vidíme, že levičáci v celé EU svádějí tuto krizi na pravici, na údajnou "extrémní pravici". Naše levicová dezinformační média, například Respekt, zase tvrdí, že nezvládnutá migrace padá na hlavy těch, kteří nesouhlasí s jednotným postupem na úrovni celé EU. Jinak řečeno, kdo nesouhlasí s naprosto striktně jednotnou migrační politikou, jíž je Migrační pakt jenom slabým odvarem, způsobil krizi na jihu Španělska.
Stejně tak je zcela nesmyslné meditovat nad tím, zda by se mělo Španělsko vyloučit ze Schengenského systému. Vzhledem k tomu, že jde o masovou nelegální migraci, kterou státy nejsou vůbec ochotné nějak zásadně kontrolovat, protože je vede altruistická morálka a implicitní nenávist k Západu, pak revize Schengenského prostoru nemůže nic řešit. Nelegální migranty přece hranice nezajímají. Jestliže navíc španělská vláda deklaruje, že z nelegálů učiní normální azylanty, jsou tím otevřena stavidla ne třeba bezprostředně tomu, že migranti z Ceuty zaplaví Evropu (na Ceutu se v rámci Schengenu vztahuje speciální režim), ale je to morální deklarace, která má svoje nevyhnutelné důsledky v politice.
Evropská politika je určována altruistickou morálkou, která vidí sebeobětování jako imperativ. Zda je altruismus v politice uplatňován důsledně, je pouze otázkou toho, co je možné - jinak řečeno, jak důsledně altruisticky jsou občané ochotni se chovat. Zdravý rozum nám brání představit si, že by snad mohli žít lidé, kteří se při pohledu na ulice Ceuty zaplavené marockými invazními hordami, tetelí blahem. Ale je jich víc než dost a mají sílu ovlivňovat veřejné mínění, usměrňovat ho podle svých cílů například pomocí zásahů do systému vzdělávání.
Jaká by měla být adekvátní reakce španělské vlády a španělské armády? Především neumožnit invazním hordám vůbec vstoupit na španělské území, nepustit je na pláže, nasadit sílu. Tvrdí-li snad někdo, že ostré řešení je nehumánní, je na místě jiná otázka: co se děje v Ceutě je snad humánní vůči španělským občanům, kteří se musejí bát, že jim v noci Maročané vtrhnou do bytu nebo jim vyrabují obchod? Je to humánní vůči těm, kteří se odvážili ozvat a vyjádřit nesouhlas prostřednictvím demonstrace, a jediná odpověď, které se jim dostalo, byla rána obuškem od policajtů? Neexistuje nic jako právo vstoupit na území cizího státu. Právo na bezpečnost naopak patří mezi zásadní občanská práva a racionální stát musí bezpečnost svých občanů zajistit - ostatně je to primární účel existence státu. Za každou cenu. Co s těmi, kteří se již na území Ceuty pohybují? Stručně - pochytat, iternovat a vrátit zpět do Maroka, kde nechť si dělají co chtějí. Otázkou dále je, pokud se toto všechno děje s vědomím marocké vlády, nemá-li smysl to celé chápat jako akt agrese a útok, v němž jsou hordy migrantů jakousi zbraní hromadného ničení. Nedává smysl zasáhnout na území Maroka? A neuvažuji nyní o kontextu tzv. mezinárodního práva, ale čistě jen o spravedlnosti.
Pokud si však taková řešení nevyberou sami Španělé, čeká je nevyhnutelný osud národa porobeného touto novou re-reconquistou. Každá vláda reprezentuje smýšlení svého národa, jeho základní morální premisy. Jestliže Španělé soudí, že je správné se obětovat ve prospěch ubohých Afričanů, pak se dočkají jediného: budou obětováni.
