Je třeba zakázat kalendář s Hitlerem?
15 června, 2020
I při všem marasmu je ČR zatím ještě poměrně svobodná země, alespoň co se týče politické a občanské svobody, když už ne svobody ekonomické. Trend však byl jasně vytyčen. Dříve či později se zařadíme mezi ostatní státy, ať už ty tzv. vyspělé a demokratické, nebo ty druhé, které se do této mediální množiny nepřidávají. Buď jak buď, přijdeme o značnou část občanských práv – o právo svobodně se vyjadřovat, právo nesouhlasit, právo mít alternativní, menšinový názor a pohled na svět. Mimochodem, nedávno prolétla našimi sdělovacími prostředky zpráva, že v Německu se chystá zákon, který by postihoval kritiku Evropské unie…
Čas od času se do naší veřejné debaty vrací téma šíření různých tzv. extrémistických myšlenek – zpravidla se na přetřes dostane zejména téma nacismu či neonacismu. Přirozeně, protože narozdíl od komunismu, nacismus nepožívá intelektuální, mediální a tím i politické ochrany jako systém, který sice přinesl milionům lidí smrt, ale ve skutečnosti jde o “ušlechtilou a morální myšlenku, kterou jen zkazili zlí a nepoctiví lidé.” Nacismus a jakékoliv jeho deriváty jsou na periferii našeho politického dění, a nezdá se, že by se to někdy v dohledné době změnilo. Což je samozřejmě dobře.
Mnozí si ještě dnes pamatují na soudní proces s vydavatelem Michalem Zítkem, který si dovolil vydat Hitlerův Main Kampf. Pražský soud mu dokonce vyměřil za “hanobení rasy, národa a přesvědčení” tři roky odnětí svobody, Nejvyšší soud však v roce 2005 rozsudek zrušil. Bylo tak vlastně potvrzeno právo vydat nacistickou bibli jako historický dokument, který by měl být čten a studován – i proto, abychom podobné myšlenky včas rozpoznali a postavili se jim.
Nyní se téma vrací. Nakladatelství Naše vojsko už nějakou dobu nabízí na svém e-shopu předměty s podobiznami nacistických pohlavárů, Hitlerem počínaje a K.H.Frankem konče. Můžeme přemýšlet o tom, jaký druh člověka si vychutnává svoji ranní kávu z hrnku, na němž se skví sveřepá a zlá tvář Reinharda Heydricha – ale taková úvaha mi nenáleží. V podstatě jde o stejný typ člověka, který si oblékne tričko s podobiznou komunistického vrahouna Che Guevary a tváří se jako nositel alternativních a pokrokových myšlenek.
Co rozbouřilo naše mediální a politické vody, je kalendář na rok 2021, kde nakladatelství Naše vojsko nabízí zájemcům hned dvanáct podobizen nacistických zločinců (resp. jedenáct, protože zařazený maršál von Manstein podle mého názoru nemůže být posuzován stejně jako Hitler či Hess).
Novináři i politici se začali předhánět v rozhořčeném líčení důvodů, proč je třeba vydání takového kalendáře zakázat nebo nejlépe i soudně potrestat. Nakladatelství Naše vojsko se brání, že kalendář sám o sobě nenese žádné poselství – je to prostě jen kolekce dvanácti podobizen historických osobností. Nakladatelství jen reaguje na poptávku. To je nepochybně pravdivá obhajoba. Samotná podobizna Hitlera bez jakéhokoliv textu, který by nesl oslavný kontext, je jen obrázek a nic víc. Propagandistický účel mu může přisoudit až jeho další použití.
Kalendář si může zakoupit neonacista a každý den před ním hajlovat. Stejně tak si jej může zakoupit bojovník proti neonacismu, na jednotlivé obrázky přikreslit vousy a rohy, nebo je použít jako terč pro vrhání šipek. Nebo si kalendář může objednat sběratel, který jej pokládá za zajímavou kuriozitu, jež navíc, budou-li se kolem ní dále odehrávat politické tanečky, může časem stoupnout na ceně. A to se patrně skutečně stane, vzhledem k tomu, že v obchodě nakladatelství zasáhla před několika dny policie a náklad kalendářů i hrnky s potréty nacistů ukradla. Pardon, zabavila. Zda podobný osud potkal i hrnky s obrázkem Mao Ce-tunga, proti němuž byl Hitler ubohý břídil, o tom se sdělovací prostředky nezmiňují…
Svoboda projevu znamená nutnost občas, tu a tam, snášet i to, co nám nemusí připadat právě vkusné nebo chytré. Pokud bychom chtěli svobodu projevu omezovat ve jménu jakéhosi obecně přijímaného vkusu, nebo bychom chtěli veřejnost ochraňovat před vjemy, které by jí mohly ublížit, musíme si určit vykladače a tím i diktátory takového obecně přijímaného vkusu. O takovou pozici se zpravidla nadšeně a hlasitě hlásí ti, kteří jsou v principu podobnými nepřáteli svobody, jako byl Hitler, Guevara, Stalin, Mao, a stovky dalších jim podobných. Můžeme se dohadovat, do jaké míry svoboda majitele vydavatelství Naše vojsko nabízet kalendář nebo hrnek s Hitlerovou podobiznou pošlapává důstojnost a památku těch, kteří si prošli hrůzami koncentračních táborů a gestapáckých věznic – ale jak chcete takovou důstojnost objektivně definovat? A pokoušíme-li se bavit o důstojnosti, je vůbec důstojné žít ve společnosti, kde se úzce vymezená skupina lidí, jejíž nejzásadnější vlastností je, že dokáže nahlas křičet, pasuje do role vykladačů a diktátorů vkusu? Sortiment nakladatelství Naše vojsko naprostou většinu lidí vůbec nezajímá – a mediální humbuk se nakonec stal pro nakladatelství tou nejlepší reklamou… Kde jste se dozvěděli, že jakési nakladatelství vydalo jakýsi “závadný” kalendář, ze kterých se Miroslavu Kalouskovi zježily hrůzou vlasy na hlavě? Jak může něčí důstojnost ohrožovat jakýsi kalendář, o kterém většina lidí ani neví? A jak by tak okrajový produkt mohl být nějakou hrozbou pro nás politický systém? A vůbec – když už chceme bránit “svobodu a demokracii” – ohrožují ji jednotlivci, kteří si chtějí doma na zeď pověsit kalendář s nacistickými pohlaváry, nebo daleko více ti, kteří jim to chtějí zakázat a vydavatele, jenž jim takový kalendář prodá, pohnat před soud?
Tou skutečnou hrozbou jsou lidé, kteří neváhají zneužít této naprosto banální záležitosti ve prospěch svého tažení proti svobodě projevu. Pokud totiž získají možnost určovat, co smí a co nesmí být vytištěno na stránkách nástěnného kalendáře, mohou určovat cokoliv. A nemysleme si, že by si to nepřáli. Koneckonců, západní (ve skutečnosti spíše anti-západní) honba za tzv. politickou korektností za každou cenu je jasně patrným projevem takové zhoubné mentality.
Lidé jako je například Miroslav Kalousek, který se pro zákaz kalendáře vydavatelství Naše vojsko vyslovil na sociálních sítích jako jeden z prvních, jsou nepřátelé svobody a tuto svoji pozici prokázali už mnohokrát. Nicméně problém není v nich, ale v nás, v občanech. Na nás stojí odpovědnost nevzdat se svobody projevu – i když to může znamenat, že tu a tam pocítíme znechucení nad mladíkem v tričku s Che Guevarou nebo nesoucím si z knihkupectví Mein Kampf. Argumenty, které předkládají zastánci zákazů a omezování svobody projevu, musíme kategoricky a racionálně odmítnout.
Nemusíme argumentovat přímo filozoficky a snažit se, aby naši oponenti plně pochopili princip objektivně odvozených práv jednotlivce. Pro začátek stačí jedna logická úvaha, která by zastáncům zákazů měla vzít vítr z plachet.
Je třeba upozornit na pokud jde o zákazy nevyřešený a neřešitelný paradox: jsme prý nevědomí a neuvědomělí občané, jsme nespolehliví, nedokážeme nakládat s realitou kolem sebe, jsme tak morálně a politicky zkažení, že pouhý pohled na hrnek s podobiznou Adolfa Hitlera by nás mohl totálně vykolejit. Pouze zákazy nás drží v mantinelech “svobody a demokracie”. Ale zároveň platíme za dostatečně uvědomělé na to, abychom si v demokratických volbách zvolili politiky, kteří nás pomocí zákazů budou chránit před námi samými. Tento rozpor má pouze dvě řešení: buď zrušit svobodné volby, nebo přestat lidem zasahovat do života. K čemu mají samozvaní diktátoři vkusu a veřejného mínění blíže? Zeptejte se jich
Je nacismus nebezpečný? Sám o sobě jako ucelený a jasně definovaný politický směr už spíše ne. Byl produktem své doby i politicko společenských podmínek vnitřních i vnějších a nepochybně se na konečném utváření podoby německého nacionálního socialismu podílely i různé okultní směry. Jeden vliv, který nacismus utvářel, je tady však i dnes: filozofie. Filozofické principy, které pro nacismus připravily politické jeviště, se za celých více než sto let nezměnily a mají svůj vliv i dnes. Jejich rozbor je mimo možnosti tohoto krátkého textu. Vliv filozofů jako byl Kant či Fichte na intelektuální prostředí německa dokonale analyzoval Leonard Peikoff ve své knize The Ominous Parallels, kterou vřele doporučuji. Nejen pro seznámení s tím, co se stalo v minulosti v Německu, ale hlavně pro pochopení toho, co nejspíš čeká nás. Abychom nebyli překvapeni. Novou kolektivistickou totalitu založenou na filozofických myšlenkách, které stály u zrodu nacismu, totiž nepoznáme podle hajlujících individuí v uniformách od Huga Bosse nebo podle hákových křížů. To je jen vnější obal. Důležitější je, co se skrývá uvnitř.
Kulturní prostředí, které utváří náš politický systém, je nemocné. Ale cesta k uzdravení není v zákazech, spíše naopak. Protože touha po zákazech pochází od lidí, kteří o svobodě smýšlejí v principu podobně, jako pánové vyobrazení v nacistickém kalendáři nakladatelství Naše vojsko.
