Vláda nás cupováním Pandemického zákona přibližuje diktatuře
12 dubna, 2021
Dnes po mnoha měsících skončil v České republice nouzový stav a tzv. protikovidová opatření se přesouvají pod kompetence Pandemického zákona, podle něhož již nadále není možné omezovat pohyb občanů ani bránit jejich setkávání.
Novopečený ministr zdravotnictví Petr Arenberger, patrně aby ukázal, že nové Babišovo koště dobře mete, již nastínil představu, jak chce svobodu pohybu i možnosti setkávání lidí omezovat i nadále, bez nouzového stavu a nad rámec Pandemického zákona. Vláda, resp. pan ministr, tím nejen vyjadřuje naprosté pohrdání zákony této republiky, ale nepokrytě a beze studu podkopává a zpochybňuje ústavou zaručená práva. Je potřeba vyjádřit zásadní znepokojení: jsou-li tyto totalitářské tendence naší vlády již prezentovány naprosto otevřeně, kde se to celé zastaví?
Je třeba zásadně odmítnout, aby jakési metodické pokyny vlády či ministerstva, kolik lidí se smí setkávat a za jakých podmínek, byly postaveny nad ústavní principy této republiky. Stát, kde se vládne pomocí dekretů a metodických pokynů, neomezených žádným ústavním rámcem, není demokracie, ale diktatura.
Tzv. parlamentní opozice zklamala. Psal jsem kdesi již dříve, že Pandemický zákon je pouze zástěrka, jak opozici zavřít ústa, ale ve skutečnosti o žádný objektivní legislativní rámec, jak se vypořádat s epidemií bez nutnosti zavádění nouzového stavu, nejde. Vláda Andreje Babiše se tzv. parlamentní opozici vysmála do obličeje a dala jasně najevo, že se Pandemickým zákonem stejně nebude řídit. Piráti, ODS, Top09, STAN – ti všichni svým podpisem pod Pandemický zákon posloužili jako Babišovi mouřeníni, kteří již mohou jít. Pokud máme opět získat svobodu, jsou tyto strany naprosto nedůvěryhodné.
Není tedy na místě takové zákazy a příkazy, které jsou či budou vyhlášeny jen jakýmsi metodickým pokynem, nedodržovat? Ministr Arenberger věří, že lidé budou nařízení nad rámec Pandemického zákona respektovat. Jsem přesvědčen, že máme-li si zachovat důstojnost a sebeúctu, takové pohrdání zákony naopak respektovat nesmíme.
A stejně tak bychom měli přemýšlet, zda nedává smysl jít cestou nikoliv slepé poslušnosti vůči vládním opatřením, z nichž smysl mnohých je odborníky zpochybňován a jiné jsou absurdní zcela, ale cestou samostatného přemýšlení a posuzování, jaké opatření dává smysl a jaké již ne. Jestliže sami vládní představitelé tohoto státu neplní svá vlastní pravidla, morálně nám nic nebrání činit z vládních opatření pouhá doporučení, jejichž arbitrem je nakonec vždy samostatně myslící občan.
