Vztahy Německa s Turecka, pořad Názory a argumenty, 11. června 2016
14 června, 2016
11. června jsem byl hostem pořadu Českého rozhlasu Názory a argumenty vysílaného na stanici ČR Plus. Tématem pořadu byla německá zahraniční politika ve vztahu především k Turecku a Rusku.
Vztahy Německa s Tureckem jsou rozvířené kvůli rezoluci, jíž německý Spolkový sněm uznal, že začátkem minulého století se turecký stát dopustil genocidy na arménském národu. Moskva zase zareagovala nespokojeně na návrh německého ministerstva obrany zařadit Rusko do tzv. Bílé knihy Bundeswehru na třetí místo hlavních bezpečnostních hrozeb.
V letech 1914 až 1918 se Turecko vůči arménskému národu dopustilo genocidy – to je historický fakt a žádné politické postoje a proklamace na tom nemohou nic změnit.
Historická fakta by se neměla využívat pro politické cíle. Zpravidla tak dodchází k ohýbání reality a misinterpretacím. Za prvním plánem, kterým snad je uctění památky 1,5 milionu obětí arménské genocidy, se může ukrývat plán druhý, jehož účel a cíl nám zatím skrytý. Nabízí se otázka, proč Německo vydalo rezoluci právě nyní, když se zároveň spoléhá na Turecko ve věci zadržování migrační vlny – a také za to prostřednictvím Evropské unie štědře platí.
Reakce Turecka je však zajímavá. Turecko se stále, i sto let poté, sveřepě brání jakémukoliv obvinění z genocidy, třebaže dnes by přiznání viny už nebylo ničím jiným, než morálním gestem, bez jakýchkoliv praktických implikací.
Uvědomíme-li si, jakým směrem se turecká politika dnes ubírá, že své sekulární dědictví pomalu vyměňuje za tmářství a brutalitu politického islámu, že se snaží hrát stále silnější roli ve své části světa, že se podobně jako Saúdská Arábie nebo Írán snaží hrát se Západem svou vlastní mocenskou hru, a že stále vyvolává etnické nepokoje, může to do budoucna vzbuzovat obavy: získává zde moc země, která se chová stále více autoritářsky a nehodlá se nijak, ani morálně, distancovat od jednoho krvavého okamžiku ve svých dějinách.
Jak by měly vypadat vztahy EU a Turecka? Zdá se, že Turecko se vzdaluje Západu a pokud pokládáme EU, potažmo evropské státy stále za nositele západní kultury, možnost čestné spolupráce mezi Západem a Tureckem se spíše snižuje.
Existují státy, které by Západ neměl svojí benevolencí nebo slabostí přivádět na popředí mezinárodní politiky. Mezi takové země bezpochyby patří autoritativní islámské režimy, jako je Saúdská Arábie nebo Írán. Turecko se do této množiny stále patrněji zařazuje.
Zatím se spíše zdá, že důležitější otázkou, nežli vztahy EU a Turecka, je samotná budoucnost evropského integračního procesu. Zruší Velká Británie své členství? Kdo bude následovat? Rozpadne se Evropská unie? Kdy? Jakým způsobem se to stane? Vztah politického celku, kterému nyní jde o jeho vlastní existenci, vůči zemi jako je Turecko, je v tomto světle něčím absolutně podružným.
Ve stejném kontextu je třeba pohlížet i na vztah EU a Ruska. Rusko lze z dlouhodobého hlediska pokládat za bezpečnostní hrozbu – je to autoritářská země bez valné naděje na přiblížení se nějaké významené míře občanské svobody a bezesporu má sklon budovat mocenské impérium. Na druhou stranu by bylo chybou vidět Rusko jako hrozbu bezprostřední. Válečnická, a zároveň předstíraně sebevědomá rétorika některých kruhů evropské i americké politiky může způsobit více potíží než užitku. Prezident Putin je nepochybně autoritářským politikem, na druhou stranu si však můžeme být jisti, že v ruské politice se pochybují mnohem horší osoby, agresivní, s touhou obnovit ruskou sféru vlivu v hranicích co nejvíce se blížících rozsahu Sovětského svazu. Pokud by se tito lidé dostali k moci (a já soudím, že je Putinova autorita zatím drží spíše v pozadí a jejich ambice na uzdě), byl by to pro Západ skutečný problém. Zatím by měl Západ (a já naprosto záměrně neříkám Evropská unie – protože ta nemá žádnou budoucnost) Rusko pozorně sledovat a připravovat se na možný vývoj situace – ale zároveň nelíčit skutečnost v tmavších barvách, než jak se věci reálně vyvíjejí.
