Zpět

Zachráníme ještě Svobodné?

Prosinec 16, 2018

Členem Svobodných jsem téměř přesně pět let. Tehdy, tedy těsně po parlamentních volbách 2013 byla strana na vrcholu sil. Získala největší počet voličů, a zdálo se, že výsledek přes dvě procenta, který ji navíc zajistil finanční základnu pro další práci, už se v dalších letech bude jen a jen úročit. Bohužel, nestalo se tak. Mandát získaný v eurovolbách byl sice pěkný, ale ve své pravé podstatě je třeba říct, že tehdy už šla strana dolů. Voliče jsme mezitím ztratili, a jen díky chabé voličské účasti jsme těsně překročili hranici pěti procent.

V jaké kondici jsme dnes, pět let po našich nejlepších volbách a čtyři roky po získání euromandátu? Vidíme to všichni: ta kondice je mizerná, a relativní úspěch v letošních komunálkách jakož i zisk dvou mandátů v zastupitelstvu Zlínského kraje je jen velmi chabou útěchou.

Velmi často mluvím o Svobodných se svými přáteli a kolegy. Jsou to zpravidla lidé, kteří mají o politiku zájem, aktivně ji sledují, voleb se účastní, a na politické události mají ucelené názory. Doporučuji jim Svobodné volit, občas se některé z nich pokouším získat za členy nebo za registrované příznivce. Velká část z nich patří nebo patřila mezi voliče Svobodných.

Za pět let, co jsem členem Svobodných, vidím, jak u těchto lidí pomalu upadá zájem Svobodné nejen volit, ale i aktivně sledovat. Jejich reakce mi dává poměrně komplexní zpětnou vazbu a představuje obrázek, jaký si u našich voličů tvoříme. Je to pohled velmi cenný – jako člen Svobodných se na věci dívám samozřejmě trochu jinak, než jako pouhý volič či pasivní příznivce. Dokonce je to zpětná vazba hodnotnější, než jakou získáváme z volebních výsledků. Ve své pravé podstatě tato zpětná vazba supluje absenci sociologického průzkumu, který by měla každá strana (předpokládám, že většina stran tak činí) provést těsně po každých volbách, aby zjistila, jak si u svých voličů stojí, proč získala nové, případně proč ztratila staré.

Víme, že voliče ztrácíme. Ale víme proč? Víme – ale zavíráme před tím oči. A neřešíme to. A postupně ztrácíme další a další voliče. A tak dále – až jednoho dne z politické scény zmizíme.

Naši voliči z mého okruhu přátel, známých či kolegů mají názor poměrně jasný: vzdálili jsme se jim a nepředstavujeme to, pro co nás začali sledovat a volit.

Během posledních let jsme svědky soustavných útoků na principy, na nichž Svobodní vznikli – tedy na liberálně-konzervativní ideové ukotvení naší strany. Toto ukotvení jasně vyplývá z našich základních dokumentů: ze zakládací listiny, ze Stanov i z dlouhodobého politického programu.  Jde o útoky ze strany ideového proudu, který lze bez nadsázky nazvat progresivistickou, revoluční levicovou úchylkou.

Ale nejenom to, za poslední léta, zejména po získání euromandátu, vidíme jakousi křečovitou snahu zalíbit se politickému, kulturnímu a intelektuálními mainstreamu či establishmentu. Proč se o něco takového snažíme? Možná se domníváme, že když jsme získali euromandát, potřebujeme, aby nás média a intelektuální autority konečně vzali mezi ty velké hráče, a aby z nás sňali nálepku sektářských pravicových puristů a protisystémových aktivistů. Jenomže, a to si musíme uvědomit, s touto nálepkou (a nehodnotím zde, zda je tato nálepka fér či nefér) jsme šli od založení strany nahoru. Jakmile jsme se ji pokusili setřást, podporu ztrácíme.

Namísto toho, abychom v souladu se svobodou jednotlivce sázeli na témata, která jsou proti současnému politickému establishmentu (jak na úrovni našeho státu, tak na úrovni EU), jdeme s tímto establishmentem, alespoň co se týká hodnotového přístupu, stejným směrem: přijímáme syrské sirotky, vyslovujeme se pro bezbřehé právo na migraci, podporujeme prezidentské kandidáty jako je pan Drahoš, souhlasíme s politikou LGBTXYT lobby, souhlasíme se zavíráním obchodů o svátcích… A co víc, v souladu s neomarxistickou praxí ničení pojmů a jejich nahrazováním vlastním významem saháme i na principy vlastního fungování: překrucujeme pojem férová soutěž ve snaze udupat vnitrostranickou komunikaci nebo alespoň zastrašit ty, kteří se o ni pokoušejí.

Toto vše má zcela neoddiskutovatelný efekt na koncepci našich volebních kampaní a vposledku i na to, jak nás veřejnost vnímá, a zejména na to jak nás vnímají naši tradiční voliči – tedy ti, které bychom si měli udržet. Místo toho je zrazujeme a ztrácíme. Obávám se, že pravicový volič, tedy ten, který chce volit pravici a dobře ví, proč, a hlavně si uvědomuje, co od takové pravice požaduje, je zároveň voličem, který neodpouští chyby. Voliči, které jsme díky posunu doleva ztratili, nám už druhou šanci nedají.

Přečtěme si naše klíčové dokumenty, a posuďme sami, proč jsme nyní tak nečitelní a proč ztrácíme voliče: my se totiž zpronevěřujeme vlastním zásadám.

Mnoho lidí říká, že tohle je vlastně marný boj: boj o Svobodné, boj o pravici, boj o svobodu jednotlivce. Těžko říct, co z toho je marnější. Myšlenku svobody jednotlivce skoro nikdo nebere vážně, prohrává v souboji s kolektivistickým vyzdvihováním “potřeb a nároků společnosti”. Boj o pravici se zdá marný – pravice na naší politické scéně vlastně neexistuje. Buď je totálně rozdrobena a rozhádaná, a nebo se za toto označení maskují různí levičáci panem Fialou počínaje a panem Kalouskem konče. A boj o Svobodné? Jak jsem již poznamenal dříve: naši voliči, příznivci a přátelé nás již neberou vážně, zlomili nad námi hůl – nebo lépe řečeno: my jsme je donutili, aby nad námi zlomili hůl. My jsme je zklamali. Ano, ten boj se zdá marným!

Jeden z mých oblíbených filmů je klasický americký film z roku 1939 Pan Smith přichází. Je to film o politice, o členovi Senátu, který byl do své funkce kooptován, aniž by měl předtím nějakou zkušenost v politice, a najednou chce dělat něco dobrého a záslužného, ale přichází o své iluze o politice: musí čelit lobbistům, korupci, nátlaku, nepoctivosti, klientelismu, ale – protože je to starý film ze staré doby, kdy ještě ve filmu vítězilo dobro – nakonec jeho čistý, nezkažený, a poctivý pohled na politiku zvítězí. A v tom filmu zazní jeden výrok: Právě ty marné zápasy jsou často těmi, které opravdu stojí za to podstoupit!

A já věřím, že právě takovým zápasem je nyní zápas o Svobodné. O to, zda se rozpustíme v progresivistické šedi, nebo zda se pokusíme naši stranu zachránit. Zda se vzdáme bezskrupulózním manipulátorům a destruktivním škodičům, nebo zda si naši stranu nenecháme rozvrátit a rozbít. Zda se smíříme s tím, že se na politickém spektru posuneme kamsi doleva, blíže k Topce, Zeleným či k Pirátům, nebo zda znovu vybojujeme a uhájíme naše ideové kořeny.

My, kteří to se Svobodnými myslíme dobře a upřímně, nenechme si naši stranu vzít.

K tomu chci popřát Svobodným hodně sil, hodně vůle a hlavně hodně rozumu.