Zpět

Boris Johnson: Faktor Churchill

Červen 1, 2017

Faktor Churchill není, ač by se tak na první pohled zdálo, pouhým životopisem. Je to především výpravný exkurz do osobnosti člověka, který se stal nejvýznamnější postavou evropských dějin 20. století. Nejde o suchopárný sled událostí a dat, ale o dobrodružné čtení, skvěle napsané, poutavě odvyprávěné (na čemž má bezpochyby svůj podíl i bezvadný překlad do češtiny!). Je to kniha, kterou jen tak nedáte z ruky. A jako celek nabízí kniha ucelený obrázek o tom, co to znamenalo být Winstonem Churchillem. A jak úžasný to musel být život!

A myslím, že ten nejzásadnější efekt této knihy je, že čtenáři dává určité zadání, úkol, či podnět: buď aspoň trochu jako Winston Churchill. Ne, že by se čtenář nutně musel stát premiérem Velké Británie, ale snaži se dostat ze sebe to nejlepší, zvláště když má určité cíle ve veřejném životě, ať už se věnuje politice nebo šíří nějaké myšlenky prostřednictvím článků nebo všech možných moderních médií: Winston Churchill inspiruje odvahou, invencí, pracovitostí, neústupností, rétorikou, vtipem.

Tak inspirativní kniha, jakou je Faktor Churchill může v mnohém přispět tomu, že se někdy v budoucnu z evropského politického marasmu vynoří osobnost Churchillova formátu. Potřebujeme to jako sůl.

Dovolím si krátký úryvek. Pasáž o tom, jak Churchill fungoval a co z něj dělalo ve své podstatě antickou bytost, natolik vzdálenou jiným dvěma významným politickým osobnostem Evropy jeho doby: jedna z nich měla podobu asketického a asexuálního vegetariána a abstinenta, druhá hrubého hrdlořeza a bezmyšlenkovitého alkoholika – obě tyto osobnosti během svého mizerného života zvládly pozabíjet miliony lidí a ničím jiným se do dějin nezapsaly.

A myslím, že Churchillův přístup k životu, intelektuální výkonnost a produktivita spojená se schopností užívat si všech možných darů, které nám život nabízí a nezastavovat se před překážkami, je esencí západní kultury. Proto je naše kultura, naše civilizace tak skvělá.

“Jeden z mnoha důvodů, proč k Churchillovi vzhlížet s posvátnou úctou, je ten, že pod dni stráveném plněním premiérských povinností ještě nekončil. Dopřál si vydatnou večeři se šampaňským, vínem a brandy a pak, v deset hodin večer, se s doplněnými silami a ve veselém rozmaru pustil do psaní.”

“Vím, že mohu jménem mnoha novinářů – a zdaleka ne jen těch – prohlásit, že není žádný problém psát po obědě. Ani případná sedmička vína vám v tom nezabrání, a snad i pomůže. Ovšem psát po večeři a tvrdém pití? Holá nemožnost. Neznám nikoho dalšího, kdo by ze sebe po namáhavém dni a večeři zalité alkoholem dokázal sypat prvotřídní odstavce.”

“Churchillovy metabolické dráhy musely být něčím unikátní. Všechno je o to podivuhodnější, že většinou vlastně ani nepsal. Churchill diktoval: zahalil se do oblaků alkoholu a tabáku, možná si obul papuče s monogramem, oblékl svérázný overal ze světle fialového sametu, který mu ušili u Turnbulla a Assera, uspořádal si myšlenky a za přecházení po prkenné podlaze cedil mezi zuby své skrz naskrz promyšlené sentence. A tím popis jeho ‘textového editoru’ teprve začíná.”

“Zapisovačky u psacího stroje mu sotva stačily, ale on dál cumlal a okusoval nezapálený doutník a pusa mu jela až do pozdních nočních hodin. Občas bral zapisovačky do své stísněné a spartánské ložnice, kde za jejich červenání a pištění shodil oděv, ponořil se do vany od Armigate Shanks zapuštěné v podlaze a nepřestával diktovat další věty, zatímco ony seděly na zemi a pod rukama jim ševelily speciální tlumené klávesnice, na které si Churchill potrpěl.”

“Svazky strojem popsaných papírů pak ručně korigoval a vylepšoval, v nesčetných modrým inkoustem psaných poznámkách na okrajích máme dochovaný jeho rukopis. Výsledek se poté vysázel, aby vypadal tak, jak půjde do tisku, ale ani to ještě nebyl konec.”

“Přecházím nyní po místnosti se sekretáři se šikmou deskou, určenému pro stojícího člověka a umístněnému u zdi jako pult s novinami v klubu. Tady Churchill prováděl poslední úpravy, při rituálu, který by mu s dnešními programy od Microsoftu nedal nejmenší námahu. Piplal se s textem. Měnil s ohledem na důraz pořadí jednotlivých složek v souvětí, měnil jeden přívlastek za druhým, zkrátka se všeobecně vyžíval v dolaďování svého díla. Pak celý balík zase poslal sazeči.”

“Pracovní metoda to byla krajně nákladná, a přece díky ní Churchill napsal nejenom víc slov než Dickens nebo Shakespeare, nýbrž víc slov než Dickens a Shakespeare dohromady. Pokud v Anglii zavítáte do slušné středostavovské domácnosti, obzvlášť ke starším lidem, častokrát ony tituly uvidíte trůnit na polici vedle svazků Encyclopaedia Britannica: Světová krize, Dějiny anglicky mluvících národů, Druhá světová válka, Marlborough – život a doba a mnoho dalších.”