Co potvrdily letošní volby? A co bude dál?
18 října, 2016
Ač výsledek krajských a vlastně i senátních voleb vypadá na první pohled hrozivě, neměli bychom propadat úplnému zoufalství. Nestalo se nic, s čím se nedalo počítat.
Ano, etatistické a kolektivistické tendence v naší politice posílily – ale to by posílily i bez Andreje Babiše. Dlouhodobý trend je zřejmý: přibližujeme se stále patrněji a rychleji k nějaké formě totality.
Je však víceméně podružné, zda půjde o totalitu korporátně fašistickou, jakou pro nás připravuje hnutí ANO, nebo zda půjde sociáldemokratickou totalitu, či zda se dočkáme totality pod hrůzovládou havlovského srdíčka a lidí jako je Dienstbier či Šabatová. Kdo sleduje dlouhodobý vývoj naší společnosti, a tím nemyslím jen českou, ale západní obecně, nemůže být výsledkem voleb zklamán či nepříjemně překvapen. Naši politickou budoucnost určuje naše filozofie a kultura – a ta v tuto chvíli nenabízí žádné možné východisko směrem k větší svobodě. Jediné, čeho v tuto chvíli může dosáhnout pravicová politika, bylo-li by jí umožněno se alespoň na krátký okamžik prosadit, je jeden krok zpět, než kolektivisté a etatisté učiní další dva kroky dopředu.
Zajímavý však může být krátkodobý vývoj. A tady už stojí za to zamyslet se nad tím, co vlastně politický projekt Andreje Babiše představuje.
Nemůže být sporu o tom, že se naše politická scéna potácí ve stavu beznadějného chaosu. Myšlenkově je vyprázdněná, není definována žádnými dloudhodobějšími vizemi, natož racionální filozofií. Roste z podhoubí intelektuálního prostředí, v němž kralují autority, které veřejnost přesvědčují, že neexistují žádné pevné principy, žádná skutečná objektivní realita, žádná jednoznačná pravda. Naopak – všechno je možné, všechno jde a všechno je v pořádku: v etice, v umění, v mezilidských vztazích, a nevyhnutelně i v politice.
Politika se pak stává chaotickým sledem vzájemně nesouvisejících jevů a událostí, bez jakéhokoliv patrného jednotícího rámce. Jeden rámec tu však přece jen je: jestliže intelektuální autority popírají racionalitu, zbývá už jen jediný způsob, jak s lidmi jednat. Odvrhneme-li rozum, zbývá jen hrubá síla. A to je také klíčové slovo, které definuje současnou politiku: násilí jako modus operandi představitelů současného politického chaosu. Násilí vůči nám, občanům, kteří jsme toto násilí posvětili aktem demokratické volby.
Lidé však nevyhnutelně potřebují nějaká pevná vodítka, hledají je, ať už vědomě či podvědomě, všude kolem sebe, a zákonitě i v politice. Nikdy a nikde na světě se chaos neudržel významně dlouhou dobu jako definující charakteristika politického systému. Dříve nebo později musí být nahrazena řádem. A pokud šlo o chaos určený antiracionalitou (což je vlastně nevyhnutelné), a modem operandi praktické politiky je tedy násilí vůči občanům, potom, je-li chaos nahrazen řádem, modus operandi zůstane stejný. Pouze se chaotické uplatňování hrubé síly nahradí sílou uplatňovanou cílevědomě a systematicky.
Příkladem může být intelektuální a politický chaos Výmarské republiky, jejíž zmatek posloužil jako živná půda pro nacismus. Antiracionální myšlenkový rámec, z něhož nevyhnutelně musí plynout důraz na hrubou sílu, zůstal. Pouze chaos byl nahrazen řádem.
Stejně tak politické hnutí Andreje Babiše těží ze současného politického chaosu. Uspokojuje poptávku po autoritě a řádu. Narozdíl od politiků, kteří se vyznačují zejména tím, že dávají ostentativně a snad i svým způsobem hrdě najevo, že nic nevědí a ničím si nejsou jisti, Andrej Babiš si jistý je. A ví, co chce. Nejde vůbec o to, jaký by hnutí ANO mělo mít program. Nikomu nevadí, že ve své pravé podstatě žádný skutečný politický program nemá, nikdy nemělo a patrně ani nikdy mít nebude. Jeho programem je autorita, a v tuto chvíli je to autorita právě to, po čem je na politické scéně poptávka. A můžeme si být jisti, že tato poptávka bude v blížících se parlamentních volbách náležitě uspokojena.
Můžeme se však pokusit dohlédnout ještě o krok dále, za horizont příštího funkčního období vlády, jež vzejde z parlamentních voleb na podzim 2017.
Andrej Babiš nemá žádnou politickou filozofii, žádnou ideologii, jde mu pouze o uplatňování síly. Neláme si hlavu s tím, jaký je vztah morálky a politiky. V tuto chvíli mu stačí jediné: nabídnout autoritu, a v našem politickém prostředí, v němž nikdo jiný takové zboží voličům přesvědčivě nenabízí, nemá konkurenci. To se však může velice rychle změnit. A pokud si myslíme, že pád Andreje Babiše (a ten dříve nebo později nevyhnutelně přijde) může sám o sobě přinést nějaký zásadnější zvrat směrem k větší svobodě, obávám se, že se dočkáme hořkého zklamání.
Více než dvacet procent voličů dává najevo, že chtějí v politice především autoritu silného vůdce, a že toto kritérium stojí nad ostatními, jako je svoboda či právo. Jestliže tito voliči dříve snad lavírovali mezi měkkou levicí až měkkým pravým středem, a dokázali se přiklánět tu k ODS, tu k sociální demokracii, a kromě toho přebíhat ještě mezi lidovci, zelenými či některým z marketingových projektů jako byly Věci veřejné, v těchto letošních volbách překročili hranici, z které je jen těžko návratu.
Existuje-li zde významná část voličů, kteří nadřadili autoritu programu, musíme počítat s tím, že jakmile je tato jejich zvolená autorita zklame, budou dále akcentovat především autoritu. Zavrhnou Andreje Babiše, zavrhnou Agrofert, možná zavrhnou i korporátní fašismus, snahu řídit stát jako firmu. Nebudou uvažovat v hranicích pravice nebo levice – toto vymezení ve své pravé podstatě už opustili tím, že zvolili hnutí ANO. Půjde jim o autoritu samotnou, a zvolí takovou, která bude mít svůj politický prostor vymezený nějakou dlouhodobou ideologií, a tedy bude působit o řád přesvědčivěji, než hnutí ANO: tím bude dokončena cesta. Od relativistického chaosu, přes bezmyšlenkovitou autoritu, k autoritě cílevědomé a promyšlené. A tuto charakteristiku na naší politické scéně splňují dnes pouze komunisté. Oni, nabídnou-li zároveň osobnost vůdcovského typu, budou jediní, kdo shrábne veškerý politický zisk poté, co hnutí ANO upadne.
V tom spatřuji historické nebezpečí hnutí ANO. Nikoliv v nastolení korporátního fašismu. Nevěřím totiž, že Andrej Babiš bude schopen zagrofertizovaný stát udržet déle než jedno funkční období poté, co se stane premiérem. Jeho nebezpečí je v tom, že opět přivede, po nějakých třiceti letech po Sametové revoluci, k moci politickou stranu, která má na svých rukách krev.
A nakonec může to vůbec dopadnout jinak? Obávám se, že teď, v tuto chvíli, sklízíme ovoce toho, o co se celou svoji politickou kariéru snažil Václav Havel, tedy o diskreditaci stranické politiky a klasické zastupitelské demokracie. Jeho vize tzv. nepolitické politiky, veřejně akcentovaná nedůvěra vůči politickým stranám, vyzdvihování okamžité akce a neustálého aktivismu bez dlouhodobého myšlenkového rámce, protežování občanských hnutí, tedy v kostce to, co se jako systém označuje pojmem postdemokracie, je přece plně v souladu s tím, jak funguje hnutí ANO. Už samotný fakt, že se odmítá označovat za politickou stranu, ale ale zdůrazňuje, že jde o hnutí, tedy uskupení bez standardní struktury politické strany, ale zato s prvkem vůdcovství, je dostatečně výmluvný.
Parlament je pro představitele hnutí ANO pouhou žvanírnou. Sami sebe nenazývají politiky – protože oni přece makají! Lidé znechucení politikou, frustrovaní z představy, že demokratické volby nic zásadního nezmění, a pokládající politiky za bandu gaunerů a podvodníků, implicitně přijali havlovskou představu o demokracii. A tu najednou se zde objevilo politické hnutí, která na tuto strunu zahrála. Politické hnutí, nikoliv strana! Veřejnost masírována dvacet let havlismem nemohla zvolit jinak! A pokud je moje úvaha o posunu voličské přízně od hnutí ANO směrem ke komunistům správná, bude to nakonec, se vší ironií, která z toho plyne, právě havlovská politická filozofie, co se stane pro komunisty vstupenkou k moci.
Obávám se, že politické strany, ať už levicové nebo pravicové, tento dlouhodobý posun v myšlení české veřejnosti nepostřehly. Stále se pohybují v hranicích demokratického systému tvořeného politickými stranami, a nevšimly si, že toto pojetí státu se stalo v očích veřejnosti, díky dlouholeté intelektuální masáži havlistů, zoufale nepopulárním. Problém je, že žádná politická strana nemá sama o sobě žádnou moc tento trend zvrátit. Výhybku přehodili intelektuálové, a zase pouze intelektuálové, tentokrát ti racionální a svobodomyslní, ji mohou zase vrátit zpět.
V lidském jednání neexistuje žádný determinismus, a stejně tak nejsou determinovány dějiny. Může nastat bezpočet různých situací, které nám umožní udělat několik kroků zpět od socialistické totality a koupit trochu času, aby myšlenka svobody mohla o něco pevněji zapustit kořeny, díky pravicovým, racionálním intelektuálům. To nám dává alespoň trochu naděje, že bude možné tu a tam učinit jeden důležitý krok zpět k větší svobodě, než kolektivisté a etatisté jakékoliv barvy učiní dva kroky dopředu směrem k jejich cíli. V tu chvíli, jakmile se příležitost naskytne, zde však musí existovat politická síla, která takové situace využije a bude sebevědomě hájit svobodu, alespoň tak, jak jí to veřejnost dovolí.
Zdroj:http://zalom.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=560721
