Cyril Okamura a Metoděj Kalousek
8 července, 2019
Svátek příchodu byzantských věrozvěstů na Velkou Moravu se stal pro mnohé politiky vhodnou příležitostí, jak si tak trochu zahrát na historiky a zároveň si na dějinách přihřát svoji politickou polívčičku.
Zneužívání pro politické účely si naše dějiny za poslední století užily až až. Poté, co s pádem komunistického režimu skončilo soustavné překrucování smyslu husitských válek a vlastně do značné míry i období Velké Moravy, zdálo se, že historie bude již nadále apolitickým územím. V poslední době však politika opět začíná do výkladu dějin zasahovat. Zatím jen pozvolna, ale přesto viditelně. Kromě nedávné zprávy o tom, že by snad Bezpečnostní informační služba měla jakýmsi způsobem korigovat výuku dějepisu na českých školách, se zatím průnik politiky do výkladu dějin omezuje na komentáře a výroky jednotlivých angažovaných politiků. Pokud však mají politici vůli přizpůsobovat výklad významu historických událostí dnešnímu kontextu a svým politickým cílům, lze očekávat, že se to dříve či později odrazí v praxi – například ve školství.
Je v zásadě jedno, o jaké politiky jde, z jakého pólu politického spektra pocházejí nebo jakou stranickou knížku mají v kapse. Předseda SPD Okamura na sociálních sítích prohlásil: “Cyril a Metoděj byli Evropané, ale nikdy nešířili nějaké multikulturní bludy, ale naopak s nasazením svých životů posilovali národní svébytnost a národní kultury a tradice našich slovanských předků proti germanizaci, kterou se nám pokoušeli vnutit z tehdejší západní Evropy”. A abychom byli spravedliví, uveďme výrok Okamurova protipólu, Miroslava Kalouska: “Ten příběh mě nepřestane fascinovat. Dva špičkoví vědci své doby opustí pohodlí a vydají se pěšky do divočiny. Za pár let tu založí kulturu, z níž čerpáme dodnes. Zaplaťpánbůh nebyl Rastislav členem SPD, to by do země žádné imigranty nepustil.” Uf… Jak to jen okomentovat?
Abych řekl pravdu, nevzpomínám si již ze své školní docházky, jak se doba Velké Moravy vyučuje. Možná že Okamura s Kalouskem jsou jen obětí omylů vzdělávacího systému, který se drží jakéhosi romantizujícího pohledu, v němž Cyril a Metoděj přinášejí kulturu a vzdělání do země barbarů. I kdyby však tomu tak ale bylo, člověk nepotřebuje široký rozhled v období raného středověku na to, aby dokázal pochopit, že pokoušet se jakoukoliv historickou událost z 9. století naroubovat na dnešní politickou a společenskou realitu, nedává sebemenší smysl. Pojmy jako multikulturalismus jsou platné pouze pro dnešní kontext, stejně jako to platí pro jakoukoliv jinou ideologii, která vznikla jako reakce na určité intelektuálně společenské prostředí. Stejně tak nedává smysl vidět v Cyrilu a Metodějovi jakousi obdobu dnešních migrantů. V době, kdy byla střední Evropa prakticky liduprázdná a osídlení se omezovalo na několik málo sídel oddělených takřka neproniknutelným lesem, se jakýkoliv pohyb větších skupin lidí ani zdaleka nepřibližoval tomu, jak vidíme migraci dnes, po zkušenosti s migrační krizí.
Má smysl pokračovat dále? Tomio Okamura se domnívá, že Cyril a Metoděj posilovali naši národní svébytnost. Jakou svébytnost? Národy tak, jak je chápeme dnes, jsou pojmem starým maximálně tři sta let. V 9. století rozhodně v Evropě neexistovalo nic jako národ. Rozdělení společnosti bylo kmenové, příbuzenské, a politiku určovaly osobní vazby mezi lenním pánem a jeho vazaly, nebo, jak tomu bylo patrně na Velké Moravě, křehké vztahy mezi vládnoucí rodinou, která měla přístup k obchodním stezkám a těžila z obchodu s otroky, a správci jednotlivých území, kteří byli udržováni v podřízeném stavu určitým hmotným podílem na zisku. Ani na Velké Moravě ani ve Francké říši neexistovalo nic jako národnostní pohled na politiku, protože neexistoval národ, a tedy nemohla existovat ani žádná germanizace, o níž píše Okamura.
Podobně jako Okamura používá národnostní optiku, Kalousek se zase přiklání k optice kulturní, aby se dopustil prakticky stejného překroucení. Kultura tak, jak ji chápeme dnes a jak se postupně vyvinula pod vlivem vývoje západní filozofie, nemá takřka nic společného s tím, jak fungovala kultura 9. století. Cyril a Metoděj nepřišli někam mezi divochy. Pokud chápeme křesťanství jako hlavní kulturní motor raného středověku, bez ohledu na to, zda to byl po filozofické stránce motor pozitivní nebo negativní, pak Velká Morava už v tom slova smyslu byla dobytým územím. Velkomoravská politická elita už před příchodem věrozvěstů poznala, že křesťanství je pro ni prakticky jedinou možností, jak si udržet jakous takous svébytnost. Podobně prozíravě smýšlelo čtrnáct českých knížat, která se nechala v roce 845 pokřtít v Řezně. Proč to bylo prozíravé? Česká i velkomoravská politická elita se tak pravděpodobně ubránila osudu Polabských Slovanů, kteří na svém pohanství tvrdošíjně lpěli, ale zároveň nedokázali vytvořit žádný trvalý a silný politický celek, a byli tedy nemilosrdně převálcováni procesem násilné christianizace. A z dějin zmizeli.
V době příchodu Cyrila a Metoděje už tedy velkomoravské prostředí křesťanským dávno bylo a na velkomoravských sídlech stály kostely, v nichž působili latinští kněží spadající pod pasovského biskupa, resp. salcburského arcibiskupa. Obyčejní lidé sice stále setrvávali u svých pohanských zvyků, na tom však příchod věrozvěstů nic podstatného nezměnil. Ještě kronikář Kosmas kritizuje své současníky za to, že stále ve svých obydlích přechovávají pohanské bůžky a uctívají posvátné háje. Křesťanství a jeho kultura byla v 9. století věcí politické elity, propůjčovalo jim v rámci říše politickou legitimitu. Kníže Rostislav (nikoliv Rastislav, jak píše Kalousek) potřeboval svůj politický význam rozšířit a upevnit a cestu k tomu mělo poskytnout samostatné biskupství. U papeže však nepochodil, protože zřízení samostatného moravského biskupství by snížilo politickou sílu a také finanční příjmy pasovského biskupa. Obrátil se tedy do Konstantinopole a zde byl úspěšnější. Cyril s Metodějem si však stejně nechali svoji misi na Velké Moravě schválit v Římě papežem. Přišli na Velkou Moravu a potřebovali vychovat své vlastní žáky, kteří by spravovali církevní záležitosti a sloužili v kostelech po jejich odchodu. A protože se tito žáci rekrutovali z řad slovanského obyvatelstva, poskytli jim výuku v jejich vlastním jazyce a pro něj vytvořeném písmu. To byl hlavní důvod vytvoření slovanského písma a zavedení slovanské liturgie. Nikoliv polidštění jakýchsi barbarů, nýbrž vytvoření nového slovanského duchovenstva za účelem posílení politické moci rodu Mojmírovců.
Co by se stalo, kdyby Cyril s Metodějem nepřišli? Pravděpodobně nic tak strašného. Pokud se někdo pokouší ve velkomoravském křesťanství spatřovat jakýsi základ pro naše dnešní politické ukotvení, potom je třeba říci, že základy tohoto ukotvení již byly dávno položené, a zejména že mise Cyrila a Metoděje byla jen pouhou kapitolou. V souboji mezi slovanskou a latinskou liturgií a mezi nábožensko-politickým vlivem Konstantinopole a Říma nakonec Cyril s Metodějem a jejich žáci prohráli. Již kníže Svatopluk se osobně přikláněl k latinské liturgii a stranil bavorským kněžím a stejně tak česká knížata se po pádu Velké Moravy vesměs podřizovala vlivu Bavorska a Saska. Vliv slovanské liturgie v českých zemích v podstatě skončil roku 1096, kdy byli ze Sázavského kláštera vyhnáni slovanští kněží a jejich knihy byly spáleny. Navíc, pokud bychom chtěli naše současné geopolitické ukotvení odvozovat od mise Cyrila a Metoděje, potom bychom se dnes asi měli daleko pozitivněji dívat na východ od nás nežli na západ.
S trochou nadsázky, pokud Miroslav Kalousek vyzdvihuje význam cyrilometodějské mise jako prazáklad naší kultury, neprozrazuje se tak jako zakuklený putinovec? Jako vtip je to možná dobré, ale jen to ilustruje, jak ošidné je snažit se na dávnou historii nahlížet prizmatem dnešní doby. Pokud se o to pokusíme, vznikne buď nereálný mýtus, jako v případě knížete Václava, který lze navíc ohýbat dle aktuální potřeby, nebo to skončí směšnými prohlášeními jako zde u pánů Okamury a Kalouska. Nicméně hloubky, kam může klesnout politik, jenž se pokusí čerpat ospravedlnění pro svoji politiku v dávné historii, tito páni přece jen zatím nedosáhli. To skutečné dno pro mě představuje slovenský premiér Fico se svým projevem u příležitosti odhalení jezdecké sochy (orientované směrem k Budapešti!) velkomoravského knížete Svatopluka v roce 2010, v němž jej označil za mocného krále Slováků.
Nechme dějiny historikům, ať už profesionálním nebo těm amatérským. Politika sebevědomého moderního státu nepotřebuje vytvářet složité fantastické konstrukce, aby nějakým způsobem podpořila svůj status quo. Pokud se někteří politici potřebují snížit k překrucování dějin, prozrazují tím nejen svoji vlastní malost a omezenost, ale hrozí tuto malost a omezenost přenést na celý stát a jeho občany.
