Den, kdy Svobodní asi zemřeli
7 prosince, 2018
Vážení příznivci, voliči a přátelé Svobodných!
Právě před několika hodinami skončily volby do našeho Republikového výboru, který je hlavním politickým orgánem Svobodných. Republikový výbor (ReV) má hlavní podíl na formulaci a provádění naší politické koncepce, dlouhodobého programu i programů dílčích pro konkrétní volby. Jeho složení je klíčové pro to, jak bude vypadat naše kampaň pro eurovolby, i zda se vůbec eurovoleb zúčastníme (ReV může bez problémů zrušit proběhlé primárky nebo přímo rozhodnout, že eurovolby vzdáváme), a pokud ano, tak jaký jim bude položen základ v podobě průběžné kampaně. Má též vliv na finální podobu kandidátní listiny.
Jak známo, u Svobodných již delší dobu probíhá boj o to, zda bude zachráněno původní liberálně-konzervativní ukotvení strany, nebo zda se strana hodnotově posune doleva – blíže do pozic, které jsou vlastní stranám, jako jsou Piráti, Zelení nebo Top09, tedy stranám, které jsou europeistické, proimigrační, zastávají multikulturalismus a prosazují homosexualistickou politickou agendu; tedy stranám, jejichž ideové, hluboce filozofické zakotvení je v rozporu se svobodou jednotlivce, má-li tento pojem být racionálně odvozen.
Jednou z bitev tohoto boje jsou i právě skončené volby do ReVu. Názorové křídlo, které chce uhájit Svobodné takové, jací získali před pěti lety euromandát, v těchto volbách neuspěla. Naproti tomu skupina, již lze jen s trochou nadsázky nazvat neomarxistickou, drtivě zvítězila, a zpečetila tak současnou pozici Republikového předsednictva, které svým myšlenkovým zaměřením představuje jakýsi vývojový článek mezi starými Svobodnými a novými neSvobodnými. Je to klika, která se neštítí nejnižších praktik, od pomluv, očerňování, přes cílené vyštvávání názorových oponentů, až po machinace s volebními výsledky (jako tomu bylo ve volbách do ReVu před půl rokem, kdy byly na jejich popud volby opakovány).
Tato skupina má nyní Svobodné ve svých rukou.
Co bude dál? Budeme bojovat za otevřené hranice pro všechny, včetně wahhábistických teroristů? Konvertuje republikové předsednictvo k islámu? Budou jistí jihomoravští krajští funkcionáři usilovat o adopci syrského sirotka? Budeme jménem jisté hodonínské zastupitelky bojovat za rozšíření zákazu prodeje o svátcích? Budeme za pomoci anarchokapitalistů lobbovat za uznání polygamního homo-poly-fluid manželství? Kdo ví. Možné je nyní prakticky všechno. Šílené iracionalitě se meze nekladou.
S jistotou lze s lítostí říct jen jedno: Svobodní si v tuto chvíli jen stěží zaslouží hlas a přízeň racionálních zastánců svobody jednotlivce. Ve své pravé podstatě však neexistuje nic jako iracionální zastánce svobody – pokud se někdo za něj chce pokládat, musí být racionální, a tedy nemůže v žádném případě přijmout implicitní iracionalismus neomarxisticko-anarchistické kliky, maskující se za rozbředlý a absolutně neuchopitelný pojem libertariánství. Svobodu lze obhájit jen za pomoci rozumu a objektivně definované etiky. Být iracionální a mluvit přitom o svobodě je nepřekonatelný rozpor.
Je toto definitivní? Naštěstí ne, nebo lépe řečeno nemusí být. Vše lze ještě napravit, a vše lze ještě vyhrát. Otázkou je, kolik času ještě Svobodní mají. Já osobně stále věřím, že význam Svobodných je historický. Jsme jediná stále ještě živá, fungující a nějakou činnost vyvíjející pravicové strana v této zemi. Oproti středové ODS, která si na pravici pouze hraje, je-li v opozici, aby na pravicové principy rychle zapomněla, získá-li aktivní politickou odpovědnost, my jsme, alespoň v základech, v našich základních dokumentech, a koneckonců i v srdcích těch, kteří se snaží Svobodné udržet jako liberálně-konzervativní stranu, alespoň potenciálně schopni hrát roli autentické pravice. Po Svobodných už žádná jiná životaschopná pravicová strana založena nebyla. Ani volební neúspěchy Svobodných nezavdaly příčinu ke vzniku nějakého úspěšnějšího pravicového projektu. Máme v sobě něco zvláštního, co nás stále drží při životě. Když skončíme, nevěřím tomu, že v ten okamžik zde vzniknou nějací Svobodní 2.0. Když skončíme, bude to na dlouhá léta, a tím jsem si jistý, konec pravice v této zemi, bez ohledu na to, zda skončíme z vnějších příčin, nebo zda spácháme anarchistické harakiri.
To je jeden z důvodů, proč stále u Svobodných zůstávám. Buď tuto stranu vybojujeme zpátky a vrátíme se k liberálně-konzervativním kořenům, nebo je to konec. Pro Svobodné je to buď a nebo. Je to na první pohled téměř marný a předem prohraný zápas – ale často právě ty očividně zcela marné zápasy stojí za to podstoupit. Právě kvůli tomu vzniklo liberálně-konzervativní křídlo s názvem Svobodní Plus – v první řadě jako obrana proti cílenému vyštvávání členů, kteří se novým neSvobodným nehodí, a v řadě druhé jako organizovaná snaha Svobodné zachránit. Zda se nám to podaří nebo ne – to se teprve ukáže.
A snad jednou, jednoho dne se vám, pravicovým voličům, racionálním zastáncům svobody jednotlivce budeme moc opět podívat do očí a říct: “Jsme zpět a jdeme opět do toho!”
Do té doby si váš hlas v nezasloužíme. Jakýkoliv hlas zastánců svobody pro neSvobodné by byl zradou ideálu, posvěcením kompromisu, holdem iracionalitě a chválou úpadku.
Tento text nepíši s úmyslem Svobodné nějak poškodi – právě opak je pravdou. Je třeba problémy nezametat pod koberec. Pokud si Svobodní, nebo lépe řečeno nyní anarchističtí, neomarxističtí neSvobodní nezaslouží hlasy svobodomyslných voličů, je třeba si to uvědomit, pochopit příčiny, možná utrpět ještě jeden volební debakl, a hledat cestu k nápravě.
K tomu přeji Svobodným hodně štěstí a sil.
