Zpět

Eurosocialistický irealismus v Berouně

Září 30, 2019

S velkou slávou byla na Husově náměstí v Berouně odhalena skulptura, která prý nese poselství evropského sjednocení a sounáležitosti.

Skulptura s názvem Love Hate je od voleb do Evropského parlamentu postupně představena v několika městech členských zemí EU. Její autorkou je německá (prý) umělkyně Mia Florentine Weiss. Dílo představuje plastický nápis, který lze z jedné strany číst jako Love, tedy Láska, a z druhé strany jako Hate, Nenávist.

Na webové stránce městského úřadu v Berouně je slavnostní odhalení skulptury představeno slovy: “Co vlastně Love Hate znázorňuje? Staví obě lidské emoce proti sobě. Je to živý symbol. Město Beroun tak pomůže šířit toto politické poselství na národní i mezinárodní úrovni. […] Vysílá jasný signál evropského spojenectví a sounáležitosti.”

O jaké politické poselství jde? A co mají slova láska a nenávist společného s tzv. evropskou sounáležitostí?

Poněkud kostrbatý pokus o výklad poskytlo samo vedení města na jednání berounského zastupitelstva dne 25. září (na tomto jednání jsem se jako člen zastupitelstva k instalaci skulptury kriticky vyjádřil). Skulpturu máme chápat jako znázornění toho, jak snadno se může láska změnit v nenávist a jak se mohou začít zčistajasna nenávidět i dříve dobří sousedé. Autorka se tím prý dotýká především historické viny Němců za rozpoutání 2. světové války a za holokaust. Toto vysvětlení však naráží jak na současnou politickou realitu, tak na filozofické a morální podhoubí, z něhož nakonec vyrostl nacismus a který umožnil rozpoutat hrůzy 2. světové války.

Filozofický a kulturní nihilismus, relativizace pojmů i hodnot, intelektuální i politický zmatek, v němž se zmítala Výmarská republika, která vlastně umožnila nástup mocichtivých totalitářů – to vše v součtu utvářelo prostředí, které má s dneškem mnoho společného. Intelektuální podmínky se vždy dříve či později nevyhnutelně odrazí v praktické politice.

Stejně tak současná politická realita, nové, politickými tlaky shora sjednocené Evropy, je prostředím, které naprosto dokonale nahrává růstu nenávisti mezi jednotlivými národy. V této nové Evropě totiž už nejsme sousedé. Jsme svázáni politickými okovy, bez možnosti si od sebe odpočinout. Jsme nuceni sdílet navzájem to nejhorší (nikoliv to nejlepší, jak nám bylo slibováno před naším vstupem do EU). Jakákoliv krize je okamžitě vykládána jako krize všech, bez ohledu na to, kdo na ní nese vinu, a všem nám je vnucována odpovědnost za její řešení.  Sjednocená Evropa pod vládou bruselské byrokracie a kolektivistických, levicově progresivních politiků, nemůže vést ke zdravým sousedským vztahům, nýbrž k celoevropské ponorkové nemoci.

Politické poselství tak, jak je vykládáno vedením města Berouna, je v tomto světle něčím naprosto pokryteckým, nebo svědčí o tom, že jeho členové naprosto nechápou souvislosti.

Můj výklad je poněkud jiný. Skulpturu Love Hate chápu jako pomník dvěma nemocem současné společnosti. Za prvé naprosté bagatelizaci pojmů. Slova Love a Hate jsou zde pouhými prázdnými shluky písmen, bez kontextu, bez obsahu, omyvatelné a ohebné pro jakýkoliv politický účel.

Za druhé jde o pomník malému českému politickému konformismu, který se nekriticky sklání přede vším, co přijde zvenčí, od jakési vyšší autority – a je vlastně jedno, zda tato autorita mluví z východu nebo od západu. Nekritický, přehnaně na odiv vydávaný, rozjásaný konformismus dává politikům možnost alespoň na chvilku být součástí něčeho většího, ať už je jeho podstata jakákoliv. Dává jim jakousi aureolu elity, příslušnosti ke klubu těch “správných, mocných a silných”, bez ohledu na to kdo vlastně tito “správní, mocní a silní” jsou.

Symboly, jako je skulptura Love Hate, jsou testem loajality. Ti, kteří chtějí tímto testem projít na výbornou, se musejí správně rozhodnout. Nezbývá jim než přijmout politické poselství, osvojit si dokonale jeho výklad a prostřednictvím politicky-kulturního ptydepe jej sdělit občanům a kultivovat je, namířit je požadovaným směrem a ukázat jim, že žádná alternativa není žádoucí: veřejný prostor je rezervován pro vůdčí, jeden jediný kulturně-ideový směr.

Ať už je správný výklad jakýkoliv, žádná z možností není pro naše město a pro jeho zastupitele, kteří kolem skulptury Love Hate nadšeně křepčí, právě příznivým vysvědčením. Buď je smysl skulptury naprosto pokrytecký, nebo je prázdný, nebo jde o výraz moci a síly nad lidmi a obsazení jejich veřejného prostoru.

Dávat umění mermomocí nějaké politické poselství, snažit se jeho prostřednictvím veřejnost jaksi vzdělávat a ovlivňovat, má navíc v českém prostředí dosti nedobrou tradici. Je zde cítit nádech jakési reminiscence 50. let minulého století a tehdejšího oficiálního uměleckého slohu vůdčí strany, socialistického realismu, který si kladl za cíl pomocí umělecké tvorby přispět ke kultivaci lidí a stvoření nového, socialistického člověka. Moc dobře to tenkrát nedopadlo…

Jakého člověka má za cíl vytvořit umělecký sloh, do něhož lze zařadit skulpturu Love Hate, jakýsi eurosocialistický irealismus, to se neodvažuji odhadovat.

Koneckonců na kauze sochy maršála Koněva v městské části Praze 6 je vidět, jaká úskalí s sebou nesou sochy, plastiky a skulptury, na něž je naroubováno politické poselství. Skulptura Love Hate však bude na berounském Husově náměstí strašit jen tři týdny. Zbyde po ní jen vytlačená stopa v trávníku, a i ta za čas zmizí a bude zapomenuta. Naštěstí.