Evropský parlament doporučil frontální útok na naši národní suverenitu
12 dubna, 2016
Evropský parlament se dnes usnesl na doporučení vytvořit jednotný azylový systém platný pro celou Evropskou unii, jehož klíčovou součástí by mělo být plošné rozdělování migrantů na základě kvót.
Je to další z mnoha pokusů dále okleštit suverenitu jednotlivých členských států, tentokrát pod záminkou řešení migrační krize, na jejímž vyvolání se vlastně sama Evropská unie valnou měrou podílela. Jakýkoliv pokus diktovat jednotlivým členským státům, kolik imigrantů mají za povinnost přijmout, je třeba co nejdůrazněji odmítnout.
Mluví-li zastánci kvót o jakémsi přerozdělování migrantů, předpokládají, že existuje jakýsi automatický morální nárok přijít do jakékoliv země a pobývat v ní, bez ohledu na preference občanů této země, na bezpečnostní rizika, či na ekonomickou situaci. Každé zemi v tomto pojetí náleží určitý přirozený objem migrantů, o který se musí postarat. Kvóty mají za cíl vnést do tohoto chaosu jakýsi řád a spravedlnost.
Ve skutečnosti je to právě pojem spravedlnost, který je kvótami negován. Spravedlnost znamená posuzovat realitu objektivně, na základě racionálního posouzení celkového kontextu, dát všem kritériím a aspektům správnou váhu, a podle toho pak zaujmout konečné stanovisko. Jestliže ve vztahu k migrační krizi bereme v úvahu všechna rizika, zvláště bezpečnostní, a tedy se zdráháme migranty přijímat, je to naprosto spravedlivé – neboť naše bezpečnost musí být jedním z hlavních kritérií, podle nichž se rozhodujeme. Jakékoliv donucení v této věci hluboce nespravedlivé.
Protože Evropské unii vládne altruismus, tedy etika, která jako nejvyšší morální dobro vidí sebeobětování, potom právě koncept spravedlnosti je obětován mezi prvními. Bezpečnost, naše životy, náš majetek, naše kultura – to bude následovat hned poté.
Nemá smysl se utěšovat, že řeči o kvótách jsou jen prázdnými proklamacemi, o nichž sami jejich autoři vědí, že jsou v praxi neuskutečnitelné a nemohou v žádném případě fungovat. I kdyby bruselská politická aristokracie nenařídila jednotné sociální dávky pro celou Evropu, i kdyby Němci nerozjeli obrovskou mašinerii distribuce migrantů do všech koutů Evropy (koneckonců, v přemisťování lidí mají bohatou praxi), a celý projekt kvót by neustále troskotal právě na těch, v jejichž údajný prospěch by byl uskutečněn, tedy na migrantech, kteří stejně budou nekontrolovatelně kočovat po celém evropském kontinentě, vůle evropských latentních diktátorů soustavně obětovávat naše hodnoty je něco, čeho se jen tak nezbavíme.
Hlavní podíl viny je totiž na nás samých. Oběť jako morální příkaz je totiž něčím, co zpravidla sami automaticky přijímáme. I politici, kteří vyjadřují ze současné krize obavy, a rozhodně si nepřejí, aby se evropská města stala jednou velkou muslimskou no-go zónou, a dnešní usnesení Evropského parlamentu odmítli, jedním dechem dodávají, že uprchlíkům před válečnými útrapami nějak pomoci musíme. Je to prý naše morální povinnost civilizovaných a kulturních lidí. Bezpečnost a pořádek v Evropě máme chtít i proto, abychom mohli smysluplně pomáhat obětem válečných útrap – na jejich vlastním území, v záchytných bodech, nebo jinde.
Jestliže je však pomoc naší absolutní morální povinností, potom jsou naše životy pouhou obětinou. Sami se stavíme do role obětních zvířat. A proč by pouhé obětní zvíře mělo rozhodovat o tom, jakým způsobem bude obětováno?
Je načase odmítnout oběť jako nejvyšší morální imperativ.
A přestaňme na tento oltář soustavně pokládat jednu z nejvyšších hodnot, naši vlastní suverenitu. Mocenský celek, který si jako cíl své politické praxe vybral soustavnou oběť, musíme opustit, dokud je čas.
