Francie a povinná vojna: špatný příklad pro ČR
2 července, 2018
Francouzský prezident Macron se rozhodl po sedmnácti letech obnovit ve své zemi povinnou vojenskou službu. Mnoho lidí by něco takového uvítalo i v České republice. Měli bychom si skutečně vzít z Francie příklad?
Mám určité pochopení pro ty, kteří si přejí nějakou formu základní vojenské služby v České republice, protože si uvědomují bezpečnostní hrozby současného světa a nespatřují bohužel jinou možnost, jak jim čelit. Tyto bezpečnostní hrozby jsou reálné a dlouhodobě nebezpečné, zejména co se týče rostoucí moci islámu, možnosti destabilizace západního systému kolektivní obrany kvůli islamizaci Turecka, dlouhodobé zahraniční politiky Ruska, nebo třeba reálně očekávaného rozpadu Evropské unie a následného vypuknutí jakýchsi regionálních občanských válek. S jakoukoliv snahou zavádět znovu pro mladé lidi povinnou vojenskou službu však nemohu souhlasit.
Nyní se tedy pro znovuobnovení základní vojenské služby rozhodl francouzský prezident. Právě Macron! Takový člověk! Mocichtivý politik moderní doby, který chce řídit a ovládat lidi, touží po Evropské unii jako politické síle svrchované nad národními státy, a je smířlivý vůči islámu. Macron je dokonalou personifikací toho, co je se současnou politickou západního světa spatně a co nám všem hrozí ze strany EU. A tento člověk nyní touží ovládnout další aspekt životů občanů své země!
Lidé, kteří si přejí návrat základní vojenské služby v České republice, velmi často, soudě podle projevů na nejrůznějších diskuzních fórech a sociálních sítícíh, vystupují proti těmto tendencím v západní politice: odmítají torelanci vůči islámu, jsou zpravidla proti našemu setrvání v EU, odmítají politickou korektnost, na současný politický establishment hledí s nedůvěrou. Souhlasí tedy i přesto s Macronem? Nevidí snad, co je to za člověka?
Účelem armády je samozřejmě obrana svobody jednotlivců. Jaký má však smysl být k obraně své svobody donucen násilím? A jaký má smysl armáda, když politické vedení, které má být tím, kdo armádu v nutných situacích aktivuje a použije k jasně definovaným a definovatelným politickým cílům, je samo o sobě největší hrozbou vůči svobodě jednotlivců?
Macron si přeje základní vojenskou službu jako nástroj moci nad občany svého státu. O obranu mu, pokud vůbec, jde až v druhé řadě. Branecká armáda v jeho pojetí má být spíše výchovná či převýchovná instituce. Branci se budou účastnit tzv. sociální a charitativní práce, budou vyučovat, pracovat v dobročinných organizacích, pečovat o životní prostředí. Mladí lidé si tak prý vytvoří nové vztahy, vštípí si svoji občanskou povinnost a uvědomí si svoji roli ve společnosti – ve společnosti založené na sebeobětování jako na hlavním morálním imperativu!
Co to může znamenat v praxi? Není třeba příliš namáhat svoji fantazii a představit si francouzské brance pečující o muslimské migranty v táborech v Calais či jinde ve Francii, jak si tak tři měsíce či půl roku vštěpují svoji “společenskou roli” i roli francouzského vojáka v moderním světě. Je to představa vzdálená realitě? Ne, spíše parodie na armádu – ve velkolepém stylu francouzské filmové komedie.
Nemůže být pochyb o tom, že Macronovi nejde o obranu a už vůbec ne o svobodu. Jde mu o to, jak mladé lidi ohnout, ponížit a vychovat z nich občany, jejichž hlavní vlastností bude poslušnost.
Je více než jisté, že současná západní společnost čelí vážným bezpečnostním hrozbám, z nichž nejvážnější je islámská mocenská a kulturní hegemonie. Řešme tyto výzvy! Prostředky existují a je jich dostatek. Jestliže se však naše politické zastoupení staví k těmto tématům laxně a nevyužívá na jejich řešení politických prostředků, které jsou dnes k dispozici (např. není ochotné financovat naši armádu alespoň tak, jak to od nás vyžaduje naše členství v NATO), nedělejme si plané naděje, že armáda založená na absolventech základní povinné vojenské služby bude tímto politickým zastoupením používána správně.
Přemýšlíme-li o obraně, musíme si uvědomit a mít neustále na paměti, co vlastně bráníme: svoji svobodu. A její bezprostřední hrozbou jsou mocichtiví politici – ti nás bránit ve skutečnosti nechtějí, naopak, prodají nás, bude-li se jim to hodit. Naopak budeme-li volit politiky, jimž jde o svobodu jednotlivce, máme záruku, že armáda v jejich rukou bude používána skutečně účelně, pro obranu svobody, a to aniž by tito politici zároveň pošlapávali svobodu tím, že budou občany k aktivní účasti v ozbrojených složkách násilím nutit. Ba co víc, pokud náš stát a jeho politici nebudou jednou z prvních hrozeb naší svobodě, budeme sami, my občané, mít tu největší motivaci se na jeho obraně dobrovolně podílet a riskovat pro jeho udržení třeba i vlastní život!
Mějme to na paměti, dovolíme-li si přemýšlet o tom, že bychom snad základní vojenskou službu zavedli v České republice: ti, kteří by něco takového politicky prosadili a uvedli v život, nejsou lidé, jimž by záleželo na naší bezpečnosti a na naší svobodě. Chtějí, stejně jako Macron, své cínové vojáčky na hraní – nic víc. A my bychom se jim pro tuto hru neměli dobrovolně nabízet.
