Má ještě smysl slavit výročí Sametové revoluce?
17 listopadu, 2020
Když jsme před rokem slavili třicáté výročí pádu totality, snad nikdo si nedokázal představit, jaké pohromy nás čekají o rok později, a v jaké atmosféře se bude další výročí Sametové revoluce odehrávat. Jakou míru sebeklamu, někteří snad i disciplíny, budeme muset projevit, abychom tento svátek mohli nazývat dnem boje za svobodu a demokracii.
Jestliže v této zemi svoboda dlouhodobě trpí a skomírá pod tlakem mocichtivých politiků podporovaných kolektivistickými intelektuály a mediálními autoritami, a vlastně i morálně netečným voličstvem, potom letošní rok znamená v tomto kontextu pomyslný hřebíček do rakve. Zároveň je patrné stále jasněji, že nyní si už na svobodu a demokracii v podstatě jenom hrajeme, jako malé děti, když napodobují povolání dospělých.
Oslavy 17. listopadu jsou nyní stejně falešné a vyprázdněné, jako musely lidem připadat před více než jednatřiceti lety povinné oslavy státních svátků, s hranými, na odiv vystavovanými projevy radosti a veselí umocněnými frenetickým máváním mávátky směrem k tribunám. Na nich tehdy postávaly šedivé figury ve špatně padnoucích tesilových oblecích. Jejich blábolivým projevům a prázdným heslům snad nevěřili ani dokonce oni sami. Jak zásadně se liší obsahová, stylistická ale především morální úroveň projevů dnešních autorit politického či kulturního života, ať už psaných nebo pronášených k nám prostřednictví mediálních sítí, od projevů totalitní tesilové aristokracie let dávno minulých? Pojmy jako svoboda a demokracie neznamenají v jejich podání naprosto nic.
Svoboda a demokracie, toto slovní spojení, tato nerozlučná slovní dvojice se při nekonečném opakování stala dvojicí tak prázdnou, že ji můžeme s trochou nadsázky zařadit mezi dvojice komické. Neustálé bezmyšlenkovité opakování mantry “svoboda a demokracie” umožnilo dát jí jakýkoliv obsah, jakoukoliv náplň a libovolně ji ohýbat podle aktuálního účelu a potřeby toho, kdo ji pronáší. Pokud bychom nad pojmy přemýšleli, muselo by nám však velmi rychle dojít, jak chatrné a křehké spojení to ve skutečnosti je – a že se oba pojmy mohou velmi rychle dostat do vzájemného rozporu.
Co je vlastně svoboda? Jediný objektivně správný výklad tohoto pojmu je “absence iniciace násilí”. Nikdo nesmí iniciovat násilí vůči vám, a stejně tak i vy nesmíte zaútočit na někoho druhého. Lidé spolu jednají na základě dobrovolnosti, ku prospěchu všech zúčastněných, obchodují spolu, směňují vzájemně hodnoty a nikdo nemá důvod cítit se obelstěn, okraden nebo podveden. To je svoboda. A vyplývá z toho, že jediný společenský systém, který umožňuje lidem žít jako svobodné bytosti, je čistý kapitalismus. Společenský systém, za který se před jednatřiceti lety ani náhodou nebojovalo, a jen velmi šťastnou shodou náhod se mu tato země mohla poměrně zásadně přiblížit ve 90. letech.
Žijeme dnes ve svobodě? Je-li svoboda nedělitelná, pak musíme jednoznačně odpovědět, že nikoliv. Pokud však chápeme svobodu jako dělitelnou a chceme srovnávat “více svobody” a “méně svobody”, potom ve srovnání s totalitním komunistickým režimem máme nepochybně více svobody; jsme svobodní, můžeme podnikat, smíme projevovat nesouhlas, můžeme cestovat, smíme volit. Současná koronavirová epidemie, ať už je reálná či není, však tuto svobodu dokonale zpochybnila. Ukázala její křehkost. Nebo lépe řečeno, ukázala, že není samozřejmá, není nezpochybnitelná, a zdaleka nezávisí na pevných principech. Je daleko více závislá jednak na libovůli toho, kdo právě vládne, druhak na obezřetnosti občanů a jejich vůli si svoji svobodu udržet. Stát vám může podnikání či volné cestování kdykoliv zakázat. Projevy nesouhlasu jsou stále časteji potírány. A volby? Jaký smysl mají vlastně volby v režimu jednotné politické či národní fronty? Jaký smysl mají volby, neexistuje-li reálná politická opozice?
Můžeme se chlácholit, že stále ještě máme více svobody než před jednatřiceti lety. Ale můžeme se s tím spokojit? Můžeme si vůbec obhájit a morálně ospravedlnit, že nechceme víc?
A co demokracie? Tu můžeme chápat jako neomezenou vládu většiny. Filozofka Ayn Randová o demokracii napsala: “Jde o systém, v němž je práce, majetek, myšlení i život člověka vydán na milost gangu, který disponuje hlasem většiny.” V jiném slova smyslu může být demokracie chápána jako nástroj provádění politiky, jako mechanismus distribuce moci od občana ke státu. Takový nástroj však musí být pevně omezen principem svobody, jinak řečeno správnou definicí toho, co je společné a co náleží jen a pouze jednotlivci. Demokracie nikdy nesmí být hlasováním o cizích právech – pak jde, jak napsala Ayn Randová, pouze o vládu gangu, který disponuje hlasem většiny. Není obhajitelné zbavit někoho života či majetku, i kdyby se to dělo volbou většiny. Není ospravedlnitelné volit proti svobodě. Pokud přemýšlíme o svobodě a o demokracii jako o dvojici, potom svoboda musí být vyšším principem.
Ačkoliv v této zemi svoboda skomírá, stále existuje možnost zachránit ji demokratickou cestou a demokratickými mechanismy. Je k tomu ovšem zapotřebí aktivní politická opozice a právo veřejně vyjadřovat nesouhlas. Volí-li občan proti politické straně či hnutí, které představuje hrozbu svobodě, musí být v následujícím funkčním období jeho volba patřičně slyšet z opozičních lavic. Jestliže se však opozice skloní před snahou špatné vlády ničit svobodu, taková opozice ztrácí svůj smysl, svoji morální legitimitu a na celé čáře selhala. Třebaže institut demokratických voleb stále formálně existuje, přičemž v zemi funguje v té či oné situaci pouze jedna jediná politická fronta, která jednotně podporuje zákony pošlapávající svobodu, volič si může leda vybrat, čí usměvavá tvář jej bude o jeho svobodu připravovat.
V takové situaci se nyní nacházíme a spouštěcím mechanismem se stala tzv. koronavirová epidemie. V jejím důsledku se naplno odkryla vnitřní povaha, nestálost, zbabělost a morální impotence stran, které se chtějí nazývat opozičními. A nemylme se: tato impotence a zbabělost se nevynořila jako průvodní jev koronaviru. Zcela nepochybně je pevnou součástí osobnosti vůdčích představitelů tzv. opozičních stran, a epidemie se stala jen katalyzátorem, který jejich charakter, jejich neschopnost hájit svobodu, naplno projevil a umocnil. Po jednatřiceti letech jsme opět zemí bez reálné politické opozice.
Jakákoliv politická strana představující skutečnou opozici a protipól vládě Andreje Babiše by musela proti většině restrikcí, kterými je nyní udupávána svoboda v této zemi, hlasitě vystupovat a především proti nim hlasovat. Bez ohledu na to, zda by takový boj mohl mít nějaký reálný výsledek. Při daném rozložení sil v parlamentu, musí opozice, které jde o svobodu, fungovat jako maják naděje a zvon nesouhlasu. Má využívat všech dostupných nástrojů, včetně obstrukcí. Nic takového se neděje. Tzv. opozice společně s vládou schvaluje nouzový stav a dává jí tak do rukou neomezenou moc. V době, která je pro svobodu v této zemi kritickou, se tzv. opozice rozhodla zradit jakékoliv ideály, které snad její přestavitelé někdy v minulosti zastávali. Rozhodla se zradit tuto zemi, ne nepodobně tomu, jako představitelé sociálních demokratů, lidovců a národních socialistů zradili v roce 1948 a přiklonili se na stranu zločinných komunistů.
Třebaže formální opozice kritizuje vládní kroky, vytváří podivné koalice, a holedbá se, že po příštích volbách to bude všechno jiné, jen co se hnutí ANO a jeho lídr odebere na politické smetiště, kam skutečně patří, ve skutečnosti je spoluviníkem všeho, co zločinná vláda Andreje Babiše páchá.
A stejně jako před více než jednatřiceti lety je národ dokonale demoralizován a paralyzován, zčásti strachem z epidemie, zčásti nejistotou a obavou o věci budoucí. Část veřejnosti nachází ulehčení v tradičním švejkování a potutelném žertování, které se narozdíl od totalitních dob neodehrává v hospodách (ty jsou z moci státu zavřené), ale na sociálních sítích. Přehlídka vtipů o rouškách nebo venčení psů je však více než cokoliv jiného projevem pohodlného cynismu vůči myšlence, že svobodu má stále ještě smysl hájit a věci lze změnit k lepšímu. Jiní upadají do deprese, ať už proto, že vědomí toho, jakou moc nad námi stát má, je pro ně naprosto novou zkušeností, nebo proto, že si ji velmi dobře pamatují. A jiní se krčí, choulí se strachy před koronavirem a prosebně upírají zraky k politikům, jimž ve skutečnosti opovrhují a pokládají je za zloděje a lháře (politici přece jen kradou a lžou, to všichni víme), aby těmto zlodějům a lhářům svěřili celý svůj život v naději, že je zbaví strachu. Během necelého roku došlo k naprostému rozkladu zbytků jakékoliv morální síly a sebeúcty tohoto národa.
Jen naprostá hrstka lidí si udržuje vůli samostatně racionálně uvažovat. Drží svoje malé živnosti a podniky, pokouší se využít všechny možnosti, jak dále pracovat a tvořit hodnoty. Jsou to hrdinové dnešní doby. A snad jen na prstech ruky bychom spočítali ty, kteří si uchovali vůli pojmenovávat smrtelnou chorobu, která zachvátila náš stát. Není to koronavirus. Je to touha po moci a nenávist vůči svobodě, vůči individualitě a vůči rozumu.
Hlas těch, kteří se nenechali paralyzovat, však zaniká ve smíchu vtipálků či v jektání zubů těch, kteří podlehli hysterii a panickému strachu.
Jednatřicet let od pádu totality jsme opět na rozcestí. Postupné ukrajování naší svobody dostoupilo svého vrcholu a míří do tragického finále. Každé další opatření, které je nám vykládáno jako nutný krok k překonání koronavirové epidemie, překonává další a další dříve nepředstavitelné hranice absurdity. Jsme nuceni těmto absurditám přihlížet a věřit jim. A kdo je donucen věřit absurditám, je svolný nechat se přimět páchat zvěrstva a ukrutnosti. Největší ukrutnost pácháme tím, že jsme ochotni prodat svoji svobodu za iluzi bezpečí a nekonečného života ve zdraví ve státním skleníku.
Svobodu, kterou jednou stát uchvátí, jen velmi neochotně vrací zpět. Princip západky je léty prověřený mechanismus a i zde funguje bezchybně. Už nyní se začínají ozývat hlasy, které nabízejí myšlenku, že například zákaz prodeje o nedělích není zase tak špatná věc a měli bychom tedy tuto regulaci ponechat v platnosti i poté, co epidemie odejde. Počet různých plošných i selektivních opatření, které stát na českou veřejnost uvalil, je nyní tak obrovský a tak nepřehledný, že si za nějakou dobu ani nevšimneme, že ta či ona regulace zůstala v platnosti i nadále. Nebo že je projednávána jako reálné politické téma a reálný legislativní návrh. Na roušky jsme si již všichni zvykli – není to tak? Proč by roušky nemohly být v dopravních prostředcích nebo obchodech povinné vždy? Epidemie respiračních onemocnění nás přece trápí každoročně. Můžeme si být jisti, že ne nevýznamná část veřejnosti by takové nařízení přijala bez reptání.
Docházíme-li k závěru, že naše politika postrádá po jednatřiceti letech reálnou opozici, potom podobně jsme na tom s jakýmkoliv organizovaným disentem. Nesouhlas veřejnosti je spíše živelný, nepromyšlený, klouže po povrchu a není ochoten zabývat se podstatou věcí. Ideově i morálně je neukotvený. Bylo to zřejmé z demonstrací, které se od konce léta konaly v Praze jako protest proti vládní politice, a na nichž se sešla neobyčejně pestrá směsice lidí, od anarchistů, přes konspirační teoretiky či nacionalistické chaotiky, až po občany, kteří vlastně vůbec nevědí, co se to děje. Pokud se takovému davu lidí na pódiu představí defilé řečníků, z nichž jeden tvrdí, že za koronavirus může Bill Gates, zatímco podle druhého jde o spiknutí americké vlády, a třetí tvrdí, že žádný koronavirus ve skutečnosti neexistuje, lze něco takového přetavit ve skutečně organizovaný, pozitivně namířený veřejný odpor, z něhož by čase mohla vzejít skutečná politická, třebaže zatím mimoparlamentní opozice? Lze – za předpokladu, že k těmto lidem nebudou promlouvat vyšinutí konspirační teoretici, ale racionální obhájci svobody jednotlivce.
Je-li dnešní svátek 17. listopadu rozcestím, a vidíme-li, že z něj máme nakročeno k totalitě, jejíž parametry již můžeme poměrně přesně odhadovat, lze zároveň vyslovit naději, že reálný disent se dříve či později zformuje. Na každém, kdo je nyní schopen formulovat myšlenky svobody a šířit je, dokud je to ještě dovoleno, teď vlastně leží velká odpovědnost. Závisí na nás, zda disent, který bude pracovat proti příští totalitě, bude opět jen banda levičáckých pisálků, nebo zda půjde o disent pravicový, hájící svobodu, kapitalismus a rozum. Bohužel, narozdíl od doby před jednatřiceti lety nemáme přes hranice ke komu vzhlížet. Příklad, který dávaly západní země lidem opatrně k nim nakukujícím skrz železnou oponu, nyní neexistuje. Příklad svobody a vlastně ani prosperity nemáme. Svobodu a kapitalismus musíme sami objevit.
Jak to bude dlouho trvat? V první řadě se musíme zbavit naděje, že poměry v naší zemi a směr, kterým se ubíráme, může změnit ODS, Top09, natož ostatní parlamentní strany. Nemají k tomu morální ani ideovou výbavu, a ostatně nemají ani dost odvahy. A strany jako SPD k tomu navíc nemají ani výbavu intelektuální. Na naši politickou scénu je nutné nahlížet jako na režim jednotné národní fronty. Změna musí přijít odjinud.
Vloni, ke třicetiletému výročí pádu totality, jsem napsal, že svátek 17. listopadu byl ukraden. Ukraden těmi, kteří si svobodu nepřáli a nepřejí. Ať už je nazveme havlisty, reformními komunisty, postdemokraty, pravdoláskaři nebo jednoduše socialisty, jejich mlčení vůči současné politice namířené pod záminkou boje s epidemií především proti svobodě v této zemi, je více než výmluvné.
Svátek konce komunistické totality tímto pro mě přestává existovat. Stal se parodií toho, co by měl představovat.
17. listopad pro mě nadále bude “jen” svátkem studentstva, památkou na české studenty, kteří v roce 1939 statečně demonstrovali proti nacistům a byli pak potrestáni mimo jiné i uzavřením vysokých škol.
Ponechme oslavy Sametové revoluce těm, kteří tento odkaz zničili. A pracujme každý podle svých sil a svých možností na tom, abychom jednou mohli slavit skutečný svátek svobody. A nemusí to být zrovna v listopadu.
