Mají nás snad Hřib s Novotným učit dějepis?
7 května, 2020
Historii píší vítězové. A někdy ji i přepisují, přebarvují, ladí do různých barevných tonů, jak se to momentálně hodí tomu či onomu politickému cíli. A to, co jsme uznávali jako historický fakt, je dnes zpochybňováno. A zítra? Kdoví…
Zacházet s historií jako s hadrem, který lze cupovat na kousky a každým z nich se pak snažit opentlit osobní politické cíle, podle mě svědčí o naprosté absenci sebevědomé národní politiky. A to platí pro všechny, kteří se politického zneužívání historie dopouštějí. Platí to samozřejmě pro Rusko, které ze svého angažmá v 2. světová válce dělá nedotknutelnou svátost, přičemž tato svátost je do značné míry výsledkem poválečné komunistické propagandy. A platí to i pro naši domácí politiku, jak se ukazuje zejména v poslední době, kdy se někteří politici snaží získat politické body navíc za to, že zpoza bezpečného plotu štěkají na Rusko.
Aby bylo jasno hned na začátku, nemyslím si o Rusku vůbec nic dobrého a nesdílím názor různých zastánců tzv. alt-right, alternativní pravice, že lze Rusko pokládat za jakousi alternativu vůči současným totalitářským tendencím patrným v Evropské unii. Je to bezpochyby autoritativní stát, který se ve své pravé podstatě stále ještě nebyl schopný odpoutat a očistit od své krvavé minulosti. Je to stát, který se choval a chová imperiálně, což z jedné poloviny vyplývá z podmínek daných geografií, a z druhé poloviny to plyne z historické tradice absolutistického vládce. Rusko bylo bezpochyby jedním z agresorů 2. světové války, na druhou stranu pak ale hrálo i klíčovou, neoddiskutovatelnou roli při porážce Německa při jeho prvním pokusu sjednotit Evropu pod svoji mocí. Rusko, resp. Sovětský svaz na sebe vázal obrovskou část německých sil a umožnil západním spojencům zformovat vojenské prostředky, které nakonec vedly k otevření druhé fronty.
To vše je pravda. Z pohledu ruské politiky a jakéhosi “smyslu ruských dějin” je pochopitelné, že ze svého podílu na porážce nacismu Rusko stále těží a ohrazuje se proti sebemenší snaze tento podil revidovat nebo zasazovat do nových kontextů, bez ohledu na to, zda jsou tyto kontexty objektivní či ne. Rusko za celých 75 let nedosáhlo ničeho významnějšího, spíše naopak. Je vnitřně slabé, zmítané obrovskými problémy ekonomickými, demografickými i geopolitickými – a tak se vehementně drží toho jediného, na čem lze stavět nějaký národní étos. Neomlouvám to. Pouze konstatuji skutečnost. Netvrdím, že to musíme respektovat a tolerovat. Mluvíme-li však o Rusku, je třeba to mít na paměti.
Daleko více by nám však mělo záležet na naší vlastní politice. Na tom, aby naši politici nebyli uštěkaní ratlíci, kteří dokáží cenit zuby jen tehdy, stojí-li za pevným plotem.
Pokud by naše domácí politika byla sebevědomá, bylo by z celkového pohledu úplně jedno, jestli Rudá armáda přijela do Prahy včas nebo pozdě. Pokud by se naši, ale i ruští politici nepustili do trapných tanečků kolem sochy maršála Koněva, nebylo by potřeba dnes diskutovat o tom, zda 9. května ráno, tedy nějakých šest hodin po německé bezpodmínečné kapitulaci, přijely ruské tanky do Prahy jako do města, v němž už byly boje rozhodnuté, nebo zda ten příjezd měl nějaký vojenský význam. Je to vlastně neuctivé – vůči těm milionům vojáků, kteří si rozhodně nevybrali, zda potáhnou na Prahu nebo na Berlín, zda se zastaví před Varšavou a nechají tamní povstání utopit v krvi, a vlastně ani v roce 1939 si nemohli vybrat, zda se budou účastnit zničení Polska nebo později agrese proti Finsku.
Vůbec netvrdím, že dnes, po tolika letech, musíme být Rusku za něco navždy vděční. Vděk je hodnota, na kterou se ve válce ani v nejmenším nehraje. Navíc v závěrečné fázi války, kdy už bylo jasné, že Německo prohraje, šlo do značné míry nejen o porážku nacistů, ale také o získání co největšího vlivu po válce. Na druhou stranu zcela zásadně odmítám i opačný extrém, k němuž inklinují progresivní levičáci z řad Pirátů, Topky nebo třeba ODS, tedy snažit se postupně osvobození Čech líčit tak, aby se jednoho dne dalo mluvit nikoliv o osvobození, ale o dobytí a obsazení. Zda byl Sovětský svaz totalitním státem nebo nebyl (jistěže byl!) a zda byl na začátku války agresorem (samozřejmě, že byl!), nehraje v kontextu vyhnání Němců z našeho území žádnou principiální roli. K porážce nacistického Německa bylo nutné vést útok i na německé jednotky na území Protektorátu. K tomu nevedly Stalina a jeho maršály nějaké bohulibé úmysly, nýbrž nutnost porazit Německo všude. A z této nutnosti vyplývá i pražská ofenzíva i celé tažení v českých zemích, které německé síly postupně oslabovalo. Kdyby první ruské tanky stihly přijet do Prahy o půlden dříve, ještě by jejich posádky nejspíš zasáhly do bojů. Skutečnost, že to nestihly, nijak nesnižuje podíl Rudé armády na vyhnání Němců z Čech. Nicméně plyne z vojenské nutnosti automaticky nějaká vděčnost vůči dnešnímu Rusku? Nikoliv. To je třeba říci naprosto jednoznačně. Platí to však na obě strany. Pokud se dnes někdo snaží líčit ruské obsazení většiny území Protektorátu jako přípravu politických pozic a pomalé upevňování vlivu, který vyústil v komunistický převrat roku 1948, můžeme stejně tak vyčítat západním spojencům, že čáru rozdělující sféry vlivu Západu a Sovětského svazu nenakreslili o kus dál na východ a že Československo, zemi, která byla před 2. světovou válkou pevně orientována na Západ, předhodili komunistům. Přičemž všechny politické aspekty a důvody, které k vedly rozdělení dobyté, resp. osvobozené Evropy, nikterak nesnižují úsilí a nasazení amerických vojáků stejně jako brilantní operační umění generálů jako byl Patton. Nebo na opačné straně Koněv.
Lze sice souhlasit s tím, že česká veřejnost je dlouhodobě pod vlivem dlouhodobého jednostranného zveličování podílu Rudé armády na osvobození Prahy – i když dnes, třicet let po pádu komunismu, je tento argument podle mého názoru spíše diskutabilní. Ale i kdyby to byla pravda, nelze tak ospravedlnit druhý extrém. A už vůbec by nás dějepis neměli učit politici. Natož takoví politici, jako je Zdeněk Hřib nebo Pavel Novotný.
Pokud mlčky souhlasíme politizaci historie, dáváme tím všem politikům jakýsi bianko šek na celé naše dějiny. A otvíráme tím možnost jednoho dne, až se to někomu bude hodit, zpochybnit americké osvobození Plzně, zbourat pomník generála Pattona a ve školních atlasech (znovu) označovat jeho vojáky osvobozené území jako obsazené či okupované. Nebo ještě hůře, s trochou nadsázky, jednoho dne třeba označit nacisty jako sjednotitele Evropy, jimž se celý ekonomicko politický záměr jen trochu vymkl z rukou. Na místě Koněvova pomníku se tak může, opět s trochou nadsázky, objevit velitel, který bude symbolizovat sjednocenou Evropu a přitom mít vztah k českým zemím – třeba německý generál pěchoty Johannes Blaskowitz, který v roce 1939 obsadil Čechy.
Tohle totiž není spor mezi primátorem Hřibem nebo řeporyjským starostou Novotným na jedné straně, a ruskými politiky na straně druhé. Je to spor mezi mocí a dějinnými fakty. A my, chceme-li tvořit sebevědomý a hrdý národ, bychom neměli dopustit cupování našich dějin, bez ohledu na to, zda ji cupují Hřibové a Novotní, nebo Rusové ve spolupráci s českými komunisty nebo kýmkoliv jiným.
