Milion chvilek pro co vlastně?
30 dubna, 2019
Včera opět vyšly tisíce lidí do ulic českých a moravských měst, aby v rámci iniciativy Milion chvilek pro demokracii protestovaly proti současné vládě a prezidentovi. Tentokrát se předmětem protestu stala Marie Benešová, dnes jmenovaná ministryní spravedlnosti.
Za co se však demonstrovalo? Dle cedulí, transparentů a sloganů za nezávislou justici. Lze však předpokládat, že osoba Marie Benešové je v celém seriálu protestů proti premiéru Babišovi a prezidentu Zemanovi jen vhodnou záminkou. Protože ty skutečné cíle jsou hlubší, ideologické, i mocenské, a kdyby nešlo o Benešovou, dříve či později by se opět našlo jiné vhodné téma.
Demonstrace jsou bezesporu legitimním nástrojem protestu proti politickému systému nebo vládě, jež se vymkla normálním demokratickým mechanismům, které tak přestávají fungovat jako nástroj, jímž lze špatnou vládu odvolat a systém změnit. Pokud se podíváme na vládu Andreje Babiše, je v kontextu historie tohoto státu za posledních dvacet let něčím výjimečným? Je jeho vláda fatálním nebezpečím pro svobodu a demokracii (přičemž samozřejmě tyto dva pojmy nelze směšovat), vážnějším, než jakým byly vlády řekněme Bohuslava Sobotky (který se v davu demonstrantů včera taky objevil) nebo Jiřího Paroubka? Nebo Petra Nečase? Pokud by defilé premiérů a ministrů za posledních dvacet let mělo být jakousi soutěží o největšího nepřítele svobody a demokracie, nechtěl bych být porotcem.
Neustálé demonstrace proti jednomu, v celkovém historickém kontextu vlastně nepodstatnému předsedovi vlády nebo prezidentovi, mechanismus občanského protestu bagatelizují, znehodnocují. Pokud jsou osoby A. Babiše a M. Zemana tak zásadním důvodem, proč vyjít do ulic, nedokáží si organizátoři a ideoví vůdci demonstrací představit, jak vypadá skutečná bezprostřední hrozba občanským svobodám a demokratickému systému. Babiš i Zeman jsou pevnou součástí statu quo. Jsou pro Evropskou unii. Jsou pro omezování svobody jednotlivce ve jménu silného státu. V čem se tak zásadně liší od našich opozičních politiků nebo od standardních představitelů států Evropské unie, jejíž vlajky včera vlály nad hlavami demonstrantů?
Ostatně to, jak byly včerejší demonstrace (stejně jako vlastně celá série demonstrací pořádaná spolkem Milion chvilek pro demokracii) prezentovány médii a kulturně-politickými autoritami ostře kontrastuje s tím, jak se establishment staví proti v principu srovnatelným protestům ve Francii nebo ve Španělsku.
Milion chvilek pro demokracii? Spíše pro snadné získání moci, neomezené standardními demokratickými mechanismy, jako např. nutností získat na svou stranu významnou část aktivních voličů a čekat na termín voleb. Toho, co se běžně prosazuje v rámci volebního výsledku v demokratických volbách, chtějí organizátoři demonstrací dosáhnout rychle, hned, bez čekání, v rámci nátlakové akce na náměstích. Jde jim o získání moci nebo zásadního vlivu na chod státu, nikoliv o demokracii. A už vůbec jim nejde o svobodu!
Současný stav politiky, Andrej Babiš u moci, Miloš Zeman na Hradě, pokles politické kultury, přebujelý státní aparát a legislativní chaos, slabý občan – to vše je výsledkem politické logiky, nevyhnutelného vztahu příčiny a následku – a ti, kteří dnes křičí, nebo lépe řečeno ti, kteří povzbuzují dav ke křiku, jsou jednou z těch příčin. Oni, jejich politika vytvořila Andreje Babiše. Jejich politika silného státu slabého trhu a demokraticky pasivního občana. Pokud by zde nebyl Andrej Babiš, chopil by se šance někdo jiný, další mocichtivý latentní totalitář, protože dlouhodobá politika Špidlů, Sobotků, Nečasů, Kalousků nebo Topolánků takovým lidem spolehlivě umetla cestu. Představitelé Milionu chvilek pro demokracii však nenabízejí žádné východisko. Nemluví o tom, jak je třeba změnit paradigma fungování státu, omezit jeho moc, dát větší roli svobodě jednotlivce a tržním mechanismům. Nemluví o tom, jak deregulovat a odstátňovat. Jediné, co chtějí, je mít silný stát ve svém vlivu a ve svých rukou.
V tomto boji, jehož jedna bitva se odehrála včera na náměstích českých a moravských měst, není žádné dobré strany. Na jedné vidíme Zemana, Babiše, agrokorporativistický konglomerát tvořený chobotnicí hnutí ANO, oligarchizaci státu. Na druhé spatřujeme progresivistický socialismus definovaný moderními hnutími jako jsou Piráti, probruselskými vazaly sdruženými v Top09 nebo dalšími uskupeními, která vystupují coby parodie na pravicovou politiku. Spatřujeme zde hnutí tzv. “pravdy a lásky” se svou tzv. “nepolitickou politikou” a egalitářským kryptofašismem*. Nechtějte po mě, abych si z této sebranky vybíral.
Jeden faktor je zde však velmi důležitý: podpora veřejnoprávních a tzv. liberálních (tedy progresivně levicových) médií, a vlastně většiny kulturního a intelektuálního mainstreamu. Tato fronta straní pravdoláskařskému egalitářskému kryptofašismu a probruselskému vazalství, což je politický kurs, který je sice politicky v defenzivě, protože Babiš i Zeman představují kurs v určitých ohledech jiný, ale má i tak značnou politickou sílu definovanou bohatým arzenálem propagandistických nástrojů.
Dovedete si představit, jak by vypadal náš stát, kdyby bylo rozložení sil opačné? Kdyby se mediálně-intelektuální (ne)politická lobby spojující to, co označuji za pravdoláskařský kryptofašismus, dostala ke skutečné, aktivní, zákonodárné politické moci? Představte si vládní politickou moc, která není zpochybňována médii ani renomovanými intelektuály. Představte si vládní politickou moc, která má na své straně celý nevládní sektor. Ostatně praktický vliv této politiky na sobě dostatečně pocítily některé radnice a magistráty – kupříkladu Brno, a nyní ovoce této politiky dozajista pocítí Praha. Cílem těchto politických kruhů je další likvidace naší svobody – jejich nepřátelství vůči ní není o nic menší než nepřátelství Babišovo či Zemanovo.
Dokud se však nepřátelé svobody rvou mezi sebou, jsme, i při tom všem marasmu, ještě relativně v bezpečí. Můžeme jen vyjádřit politování, kolik vcelku přemýšlivých a o občanské svobody se obávajících lidí se nechalo (ne)politickou kampaní Milionu chvilek pro moc, pardon, pro demokracii zlákat.
Jde-li nám tedy o svobodu, nelze podporovat ani jednu ze stran. Ničemové jsou všichni. Lze jen říct: perte se a žerte se.
* Proč zde používám označení kryptofašismus? Jako jedny z hlavních aspektů fašismu lze vyjmenovat důraz na silný stát a jeho spojení s nevolenými, mimo oficiální politické mechanismy stojícími organizacemi. Současné pojetí tzv. “nepolitické politiky” jako souhrn jakýchsi sdružení, které bez jasného demokratického mandátu ovlivňují ať už přímým kontaktem na vládní politiky nebo pomocí organizovaného nátlaku politické dění včetně legislativního procesu, je podle mého názoru jasnou definicí fašistického státu. Pokud si pod pojmem fašismus představíme jen černé košile pochodující v ulicích a nařvaného plešatého pána na tribuně, je to jen jeden z možných vnějších projevů, jakýsi folklór, který v rámci fašistického státu může ale nemusí být přítomen. Autorita, kterou fašistická ideologie vzývá, nemusí být zosobněna osobou vůdce. Může být abstraktní. Koneckonců i osoba vůdce je ve své pravé postatě zosobněním abstraktní entity – kolektivu. Dalším důležitým aspektem je kultura davu, od jehož síly se odvozuje oprávněnost požadavků a která slouží jako zbraň k prosazení záměrů, které se vždy a bez výjimky definují kolektivně, nikoliv individuálně.
