Zpět

Mým Svobodným!

Září 23, 2019

Vážení kolegové, jak asi víte, kandiduji do předsednictva Svobodných s cílem pokusit se naši stranu resuscitovat. Nebo oživit. Podle toho, v jaké fázi umírání se vlastně nachází.

Toto je jakási demoverze či betaverze kandidátského projevu. Ten byl přednesen na Sněmu dne 21. září v Brně (napsán byl v podstatě cestou na Sněm, na dálnici D1, která byla náhodou celkem průjezdná, a potom během první části Sněmu), tedy v době, kdy bylo ještě (až do 6. října) otevřeno přihlašování kandidátů. Připadá mi dosti nestandardní představit zásadní kandidátský text ve chvíli, kdy ještě není uzavřeno celé složení kandidátů. Tento text je konsolidovanější a košatější verze toho, co jsem měl v úmyslu na Sněmu spolustraníkům sdělit.

Základní, fundamentální principy toho, co chci u Svobodných změnit, resp. jak chci, aby se změnili Svobodní, se však nemění. Koneckonců, říkám to samé více než tři roky, co se snažím ovlivnit to, jak Svobodní vystupují navenek.

Tento můj kandidátský text má to, co prý má mít každý dobrý marketingový projekt: hluboký lidský příběh, příběh naší strany. Smutný, ba tragický příběh, který však může mít optimistický výhled do budoucna, pokud se jím prokoušete až do konce.

Členem Svobodných jsem od roku 2013, vstoupil jsem těsně po tehdejších parlamentních volbách, předtím jsem byl aktivní registrovaný příznivce. Můžu tedy hodně srovnávat – např. náladu i účast na našich Republikových sněmech. Zatímco ty, které se konaly po roce 2013, v době našeho růstu, kdy jsme získali pozici v europarlamentu, byly velkolepé, sál praskal ve švech, všichni byli plni plánů a optimismu do budoucna.

Nejméně od poslední parlamentní kampaně jde však nálada, optimismus i velikost sálů, v nichž se setkáváme, rapidně dolů. Již na setkání, na němž bylo představeno nové logo strany někdy v březnu 2017, jako bychom podvědomě tušili, že se něco děje špatně. Jako by změna loga byla symptomem choroby, která Svobodné postihla.

Povolební sněm už se nesl v dosti zoufalé atmosféře, kdy bezradnost a neschopnost podívat se pravdě do očí se jaksi transformovala ve snahu najít za každou cenu jednoho jediného viníka. Za něj byl určitou skupinou ve straně za hlavního viníka úpadku strany označen Petr Mach, který si, proboha, dovolil projevil zájem trávit během kampaně alespoň neděle s rodinou. Loňský sněm, ve skromnějším sále, s menší účastí, s sebou nesl jakousi podvědomou, ale ve vzduchu jasně vycítitelnou vědomostí toho, že v eurovolbách nás žádný velký úspěch nečeká. Letošní sněm, poté, co jsme europoslaneckou lavici i kancelář s hanbou vyklidili, se svoji atmosférou již podobal pohřbu a pouze víno, dodané vedením brněnské pobočky, jako by bylo tou jedinou možnou bariérou mezi pohodlným setrváním na stejné, omylné pozici, a nutností podívat se konečně pravdě do očí a identifikovat, jaká choroba Svobodné postihla a užírá nás zaživa.

Tou chorobou je nepoctivost.

Přestali jsme být poctiví, jak sami k sobě, tak navenek, k našim voličům, k lidem, na jejich podporu jsme spoléhali, a kterým jsme kdysi slíbili, že budeme jiní. Například jiní, než bafuňářská ODS.

Současné odcházející vedení v čele s Tomášem Pajonkem, v nějž mnozí vkládali naděje, a i ti, kteří byli ve svých odhadech střízliví, jaksi očekávali nějakou zásadní změnu, představení nějaké pozitivní vize, která sjednotí stranu a dá jí směr. Někteří z nás však velmi rychle prohlédli a odhalili, že za celou kandidaturou Tomáše Pajonka byl jen marketing dovnitř strany, bezobsažný, falešný a prázdný. Mnozí pak to samé pochopili během následujících necelých dvou let.

Slib o tom, že strana bude sjednocena, byl nahrazen další vyhlazovací válkou ze strany těch, kteří nové vedení vynesli nahoru, spíše progresivně libertariánské křídlo, proti všem, kteří se odvážili projevit nesouhlas. Slib o tom, že konzervativněji smýšlející členové nebudou již nadále vyštváváni, byl nahrazen frontálním útokem Pajonkových pretoriánů vůči všem, kteří nebyli zticha (a jen obranné sjednocení konzervativců a liberálních konzervativců ve volné frakci nazvané Svobodní Plus v podstatě vyštvání těchto lidí zabránilo). Slib, že se každý bude moci svojí prací zapojit a dostane šanci se projevit, byl vystřídán odsunutím členů mimo progresivně libertariánskou kliku ne jen na druhou, ale až někam na pátou kolej, bez možnosti se například zapojit do rezortních pracovních skupin. Slib, že umírněný a prakticky konstruktivní rétorika, vhodná do komunální kampaně, bude po obecních volbách nahrazena ostrou, protibruselskou rétorikou, která nám do eurovoleb získá voliče ztracené ve prospěch SPD, nebyl vystřídán ničím – prostě se na něj zapomnělo, jako by nikdy pronesen nebyl. Slib, že bude uspořádána ideová konference, která jednoznačně pojmenuje a vyřeší ideologické rozpory mezi dvěma křídly strany, byl taktéž zapomenut.

V době před eurokampaní pak nepoctivost dosáhla svého vrcholu. Nejprve podivná rošáda na prvních dvou pozicí kandidátky, kdy byly v rozporu s logikou i vnitřními mechanismy smíchány výsledky dvou různých primárek, a Tomáš Pajonk musel vyklidit pole Vítu Jedličkovi, k čemuž ho na dubnovém jednání ReVu doslova dokřičel jeho vlastní asistent. Poté zrada našich voličů, jimž jsme začali v rozporu s naším dlouhodobým programem tvrdit, že EU lze reformovat a že pokud se reformuje, jsme schopni se s ní smířit.

Vůči našim voličům jsme byli koneckonců nepoctiví už od doby krajské kampaně 2016, kdy vrcholila migrační krize, a lidé z našeho názorového okruhu právem čekali zastání ze strany nás jakožto pravicového subjektu. Místo toho jsme pod vlivem členů tehdejšího vedení, které Petr Mach nedokázal ukočírovat a umravnit, hodili tyto voliče přes palubu a najeli jsme na smířlivou rétoriku, jako bychom se báli nálepek ze strany bojovníků za sociální spravedlnost. Tyto voliče jsme ztratili ve prospěch SPD.

A není možné se alespoň krátce nezmínit o zmanipulované, resp. zrušené a následně opakované volbě do ReVu, kdy jsem byl neprávem a neprokázaně obviněn z manipulace volbami – protože se prostě do ReVu dostali ti, které tam širší vedení strany nechtělo. Opakované volby pozici vedení napravily, a strana tak mohla jednotně, sluníčkově rozesmátá, mířit dále po spirále k výsledku 0,65 %.

Jedna nepoctivost střídá druhou. A naši voliči nám za to vystavili vysvědčení.

Nechci však tvrdit, že vším je vinen Tomáš Pajonk. Kdo situaci ve Svobodných pozorně sleduje zevnitř a viděl např. kdo s kým jednal na volebním sněmu 2017, tomu je nade vší pochybnost jasné, že Tomáš Pajonk byl nástrojem skupiny ve straně, která se po jeho zádech pouze chtěla vyšplhat výš a získat vliv na to, jak bude strana fungovat. Jakmile přestal být předseda potřebný, byl, jak se projevilo i na letošním sněmu, a vlastně i tou výše zmíněnou rošádou při sestavování eurokandidátky, nemilosrdně odstřihnut a zrazen, jako Caesar. Kdo je u nás ve straně oním Cassiem, nechám každému na soukromém posouzení. Mouřenín posloužil, mouřenín může jít. I když jsem byl po celé dva roky vůči Tomáši Pajonkovi velmi kritický, ve své pravé podstatě je mi ho vlastně líto.

Není to veselé čtení, že? Podívat se pravdě do očí a přiznat si ji je první krok k nápravě. Buďte si jisti, že jsem si nic nepřibarvil ani nepřimyslel. Spíše jsem na mnohé projevy naší nepoctivosti zapomněl. Nyní však už k tomu příjemnějšímu, optimističtějšímu.

Opakuji, že hlavním heslem je poctivost.

Především, i přes to, v jakém stavu se nacházíme, existence Svobodných jako samostatné strany má stále dlouhodobý smysl. Slovo samostatný zdůrazňuji. Je zřejmé, že mnoha lidem na vnitřní i vnější poctivosti jaksi již nezáleží. Pokud je totiž cílem spolupráce s nepoctivými, nedůvěryhodnými a vlastně nepravicovými stranami, jako je ODS nebo Topka, pak nezáleží na tom, jaká bude naše vnitřní integrita. Naopak, v koaličním projektu může být vnitřní integrita spíše na překážku. Brání uzavírání nevýhodných a hanebných kompromisů. Proto zdůrazňuji, že mi jde o Svobodné jako o samostatnou, sebevědomou, a vlastně unikátní stranu, která nabízí něco, co žádná jiná strana v republice, a nechce z toho ustupovat ani o píď.

Přiznejme si, že opět začínáme od nuly. Stejně jako nás dokázal Petr Mach dostat z nuly na maximální volební výsledek co do počtu voličů v roce 2013, můžeme toho dosáhnout znovu. Nevěřím tomu, že značka strany může být poškozena navždy a nenávratně. Buďme poctiví, a už nikdy se neohánějme tím, že jsme někdy byli v europarlamentu. Vše, co se stalo od změny našeho loga v roce 2017, zapomeňme. Nemá to pro nás již žádnou hodnotu a nelze na tom stavět.

Rozpomeňme se na naše základní programové dokumenty i na náš zakládací dokument, které společně definují ideové zaměření strany jako liberálně konzervativní. Rozpomeňme se na to, co tento pojem znamená, a proč byl vlastně v našich prvních letech úspěšný. Podle mého názoru úspěšnost tohoto konceptu spočívá z velké části v tom, že naprosto odpovídá české politické tradici, sice přervané nacismem i komunismem, a v současné době opět zpochybňované ve jménu jakéhosi globalistického progresivismu, ale přesto velmi pevně zakořeněné v českém politicky-filozofickém prostředí. Být liberálně konzervativní znamená navázat v našem prostředí na Palackého, Havlíčka i Masaryka, a tato intelektuální vyprofilovanost je něco, co má svoji nezastupitelnou hodnotu.

Opusťme směr, který jsme nastoupili v roce 2017. Uznejme, že se neosvědčil. Věřím, nebo lépe řečeno chci věřit, že ti, kteří jej prosadili, to nemysleli zle a nechtěli stranu poškodit. Pokud to mysleli upřímně, stejnou míru upřímnosti by nyní měli projevit a uznat chybu. A pokud zde stále existují členové, kteří na pochybenost této cesty celou dobu poukazovali, je správné jim dát šanci pokusit se o vlastní cestu. Ať máte nebo nemáte tyto konkrétní lidi rádi (například mě), mějte rádi alespoň Svobodné. Cesta libertariánského progresivismu, kdy je svoboda nahrazena jakýmsi egalitářstvím, nás přivedla k výsledku 0,65 %. Chcete snad jít ještě níže? Pokud se jako správná cesta ukáže návrat k našim původním hodnotám, vydělají na tom všichni, i progresivní libertariáni v našich řadách. Je poctivé umět si přiznat chybu.

Buďme konzistentní a neuhýbejme. Už nikdy se nesmí stát, že by naši voliči měli být zmateni, zda chceme reformu Evropské unie nebo nechceme, když ve volebním programu s reformou jaksi implicitně počítáme, zatímco naše dlouhodobé programové dokumenty zdůrazňují, že reformu pokládáme za nemožnou. Nepodceňujme voliče. Nemysleme si, že naše nekonzistence je něco, čeho si nevšimnou. Jsou chytřejší a vnímavější, než si myslíme. Já jsem za dobu svého členství u Svobodných ze svých postojů neuhnul ani o milimetr.

Domnívám se, že bychom se za naše výsledky měli svým voličům omluvit. Poctivě si přiznat chybu vyžaduje být stejně poctiví i k voličům, a dát jim najevo, že si naše chyby uvědomujeme a nebudou se již nikdy opakovat. Pravicoví voliči neradi dávají druhé šance. Ale možná je to proto, že si v této zemi vlastně žádná pravicová strana druhou šanci ve skutečnosti nezasloužila (ODS vždy počítala s tím, že bude volena jako nejmenší zlo). Můžeme být první.

Buďme opět pracovitou stranou. Již nikdy se nesmí stát, že by člen, který chce pracovat a přinese zajímavý projekt nebo alespoň nápad nebo myšlenku, bude v této věci osamocen, ostentativně přehlížen širším vedením, které nechce narušit jakýsi svůj iluzorní monopol na to, jak má vypadat komunikace směrem ven. Chvalme jakoukoliv aktivitu, třeba i kontroverzně provedenou. Podporujme lokální aktivitu, neboť jsou to členové v obcích a městech, kteří vědí, co by se u nich doma dalo a mělo dělat. Nabídněme těmto lidem prostřednictvím kontaktů, které vedení má, profesionální podporu. Nabídněme a poskytněme jim publicitu. A nedělejme selekci v tom, čí je kdo kamarád a kdo kdy komu šlápl na nohu.

Nemusíme být ve straně všichni kamarádi. Buďme ale rozhodně korektní kolegové. Koneckonců, snad nám jde všem o to samé a nikdo z nás nechce přestupovat do nějaké jiné strany. Jsme v tom společně.

Stanovme si přijatelný cíl a pracujme na jeho splnění, ale neklaďme si cíle, které přinesou jen další frustraci. Krajské volby, které budou plně v gesci krajů (což je důvod proč ponechat krajům maximální autonomii), dají vedení čas napravit náš republikový obrázek, šanci zmobilizovat zbytky našich příznivců a voličů v krajích, a otestovat si, jak na tom jsme a v neposlední řadě jak dokážeme zúročit naše kusé úspěchy v komunálech. Pokusme se v krajích o poctivý výkon, za který se nebudeme muset stydět a který dále zúročíme v parlamentních volbách.

Ale přiznejme si poctivě, že dostat nás na tři procenta a následně na pět, je úkol na delší dobu než dva roky. Další parlamentní volby nás čekají za šest let. Máme šest let na to, abychom napravili obrázek strany. To je spousta času a máme šanci to dokázat.

Otázkou je, co dělat mezi tím, a jak se s prominutím nepodělat z toho, že jsme během let nedosáhli na tu nejvyšší metu, na kterou jen tak v povzdálí vyhlížíme. Jsem přesvědčen, že musíme opět vycházet mezi lidi. Obávám se, že po našem vstupu do europarlamentu jsme se nechali ukolébat a jaksi jsme počítali, že další růst je automatický. A zavřeli jsme se v naší drahé kanceláři v Opletalově ulici. Zlenivěli jsme a přijali jsme falešnou představu, že pro europarlamentní stranu se jaksi nesluší stát někde na ulici u petiční stánku a dělat happeningy. Vraťme se k pravicovému aktivismu, jak na místní úrovni tak na úrovni celorepublikové. Demonstrace proti Barnevernetu byly posledním zajímavým pokusem, bohužel nedotaženým do konce. Naše dávné akce před finančáky nebo dny daňové svobody, patřičně zmodernizované, více aktivní, to je něco, co bychom měli znovu dělat – zkrátka, být vidět, nebát se voličů, mluvit s nimi i mimo volební kampaně.

Pravicový aktivismus, který probíhá jaksi paralelně mimo volební kampaně, má jednu velmi důležitou funkci: stmeluje. A narozdíl od volebních kampaní nepřináší frustraci. Přináší pocit užitečnosti, potřebnosti, a přináší sympatie. A sympatizanty. A s tím už se dá pracovat.

Při tom všem však musíme být důvěryhodní. Musíme dát jasně najevo, že tobogán nepoctivosti, po němž jsme sjeli až k výsledku 0,65 %, už se nikdy nebude opakovat. Změna musí začít u nás, napravením atmosféry uvnitř strany. Obrazně řečeno, musíme otevřít okna a vyvětrat.

Občas (vlastně docela často) slýchám od lidí, kteří se jaksi podivují, proč stále zůstávám u Svobodných, navíc v prostředí, které je vůči mě ne zcela přátelské? Svobodní jsou už přece dávno naprosto nedůležitou stranou! Jsou tady jiné štiky v rybníce a zelený odstín Svobodných vybledl, ve srovnání s čerstvým trojbarevným nátěrem jiné, nově vzniklé strany. Občas slyším již notně otřepané prý indiánské rčení: když jedeš na mrtvém koni, sesedni.

Já jsem bohužel v mládí indiánky ani kovbojky nečetl, takže toto rčení z první ruky neznám. Zato jsem hodně četl fantasy literaturu. Dobrá, Svobodní jsou pro někoho mrtvým koněm. Ve fantasy povídkách a románech se však často objevují mágové, nekromanceři, kteří dokáží oživit mrvolu a vyrobit tzv. nemrtvého. Pokud jsou Svobodní skutečně mrtví, nezbývá nám, než ukázat všem, že dokážeme být schopnými politickými nekromancery a přivést Svobodné opět k životu. S trochou nadsázky, oživený, nemrtvý kůň Svobodných by mohl naše politické konkurenty alespoň trochu vystrašit, nemyslíte?