Nenechme se opít lacinou propagandou
11 března, 2019
Předminulé vydání zábavného pořadu Máte slovo, vysílaného na naší, tedy české televizi, se zabývalo alkoholem.
Je to téma, které v poslední době zajímá všemožné diktátory životního stylu, jichž je v politice vždy dost a dost – jako je např. současný ministr zdravotnictví, který se rozhodl namísto řešení fungování svého přeregulovaného a stále citelněji se zadrhávajícího resortu, mluvit do životů občanů, tedy těch, kteří pana ministra platí ze svých daní. Zatímco kouření se dostalo kvůli cílené politické masírce nejen morálně ale i prakticky na samý okraj společnosti, a kuřáci jsou jako jacísi podlidé zákonem vykázáni ze soukromých provozoven ven na chodník, dalším cílem diktátorů životního stylu je očividně pití alkoholu.
A jak je vidět (nejen) z pořadu Máte slovo, cílem jsou především mírní, rozumní pijáci – protože právě ti jsou nejvíce přístupní mediální a politické masírce, zatímco ti, kteří již rozumnou hranici v pití překročili nebo balancují na její hraně, jsou vůči mediálním pokusům vzbuzovat pocit viny spíše imunní. Máte slovo nikdy nebyl nějakým etalonem objektivity a férovosti, ale díl věnovaný alkoholu byl ukázkovým příkladem naprosto bezostyšné manipulace.
Tématem bylo pití alkoholu jako takové. Moderátorka paní Jílková s dramatickým patosem líčila, že Češi jsou světovou špičkou v konzumaci alkoholu – předčili jsme dokonce i Rusy, a ti pijí skutečně první ligu! Co s tím? Co s tím uděláte, pane ministře zdravotnictví? Přece není možné, aby Češi tak moc chlastali! Je třeba to řešit!
Jenomže pití alkoholu, to je široký pojem. I vymezení jakéhosi problematického či rizikového pití je značně mlhavé, a protože každý člověk je individualitou, nelze v rozumnosti pití stejná měřítka aplikovat na každého jednotlivce. Je zřejmé, kdy už jde o konzumaci nemírnou, patologickou, kdy už jde o skutečnou závislost, která končí rozkladem osobnosti, alkoholovým otroctvím, nemožností jednat sám za sebe. Ale mimo takto jasné vymezení nelze mít jakousi tabulku, která by určila, kolik piv nebo decek vín týdně znamená nebezpečné pití – protože taková tabulka nemůže zahrnovat celkový kontext chování daného jednotlivce.
Hosté pořadu Máte slovo, pan ministr a pan lékař, shodně líčili zdravotní rizika jakéhokoliv pití alkoholu. I jedna zdravotní sklenička vína denně, která je mnoha lékaři doporučována, prý znamená zvýšení rizika různých onemocnění, zejména rakoviny – dobrá, nic proti tomu. Statisticky lze doložit rizikovost jakéhokoliv chování. A život s sebou nese rizika. A nedává smysl usilovat o život bez rizik – o jakýsi život ve skleníku, nejlépe v socialistickém skleníku, v němž nás bude opečovávat pan ministr zdravotnictví, a my se budeme opájet jakousi iluzí, že když se panu ministrovi ve všem podřídíme, a budeme žít tzv. zdravým životem, dosáhneme nesmrtelnosti. To by byla absurdní představa. Jsem přesvědčen, že žít plnohodnotným životem znamená racionálně zhodnocovat a vědomě přijímat všechna rizika, ale zejména stejně racionálně a vědomě přijímat vše dobré, co nám život nabízí – stručně řečeno, ze života se těšit. Například z dobrého vína!
Pokud tvrdím, že máme rizika racionálně zhodnocovat, v ostrém kontrastu vůči tomu je naprosto dryáčnická iracionalita, kterou předvedli dramaturgové a moderátorka pořadu Máte slovo. Jako příklad člověka, který měl veřejnost, diváky poučit o tom, že by neměli pít alkohol, byl nabídnut “vyléčený” alkoholik – což je ovšem naprosto extrémní příklad člověka, jehož přístup k pití přesáhl hranici racionality, a už nikdy není kompetentní k tomu, aby sloužil jako příklad těm, kteří jsou schopni pít rozumně. A jako příklady toho, k čemu vede alkohol, poučila paní moderátorka Jílková diváky, že alkohol je zcela zásadním činitem v případech domácího násilí a dopravních nehod – což je naprosto průhledný argumentační faul, protože naprostá většina konzumentů alkoholu jsou rozumní a žádného násilí se nedopouštějí a pod vlivem za volant nesednou, zatímco ti, kteří se něčeho takového dopustí, již z logiky věci do množiny rozummných pijáků nemohou patřit.
Stalo se špatným zvykem českých médií, intelektuálů i mnoha politiků nasazovat našemu národu psí hlavu a neustále mu předhazovat, že je jaksi horší, méněcenný, neschopnější a hloupější, než jsou národy, které se řadí do tzv. západní Evropy. Jsme nejhorší. V pití, v konzumaci tučného masa, máme nejvíc prostitutek (o tom byl zase poslední díl Máte slovo), nejvíc se zde kouří, trpíme nejčastěji obezitou, jsme největší xenofobové a antiislamisté, produkujeme nejvíce plastového odpadu, a určitě i nejvíc nadáváme a pliveme na chodník. Slýcháme to celých třicet let: musíme se učit od tzv. “vyspělých demokracií”. Všude mají regulace cukru, tuku, alkoholu, kouření a plivání na chodník – a kdo jsme my, že bychom chtěli takové regulace odmítat?
Ale co se týče alkoholu, není naopak naše česká kultura pití jedna z nejzdravějších? Já se domnívám, že ano. Není totiž pokrytecká a zároveň není samoúčelná. Samoúčelností pití alkoholu mám na mysli pití jen pro samotné pití, kdy účelem je únik z reality, a kdy je člověku jedno, co pije, jen když je co pít. Na druhou stranu, pokryteckou pijáckou kulturou označuji nahlížení na alkohol v severských zemích, kde je jaksi nemravné pít alkohol, lidé to skrývají, stydí se za to – a potom přijedou se zájezdem do Prahy, zpijí se pod obraz a zdemolují hotelový pokoj nebo pronajatý byt. A proč? Protože vyrostli v kultuře, která je nenaučila najít k alkoholu normální zdravý vztah. Česká kultura pití naproti tomu znamená pít sice často, ale nikoliv problémově, pokrytecky a samoúčelně. V České republice je v současné době téměř pět set malých pivovarů, které produkují nejrůznější typy a druhy piv, snaží se ladit chutě, hledat a nabízet něco nového a zajímavého – to je podle mého dokonalým důkazem o zdravé české kultuře přístupu k alkoholu. Stejně zdravé a hodnotné, jako je francouzská tradice vína. Je to kultura pití, která je na hony vzdálená od bezuzdného opíjení se, bez ohledu na následky, ať už krátkodobé nebo dlouhodobé. A je to něco, co by diktátoři životního stylu rádi bagatelizovali a zamlčeli.
Měli bychom těmto lidem, k nimž patří i náš současný ministr zdravotnictví, dát jasně najevo, že o jejich dohled nad našimi životy nestojíme.
Nenechme sebou manipulovat a vnucovat si pocit viny.
A užívejme si vše dobré, co nám život nabízí.
Zdroj: https://zalom.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=704211
