Pán v hnědé bundě: přízrak totalitních praktik
10 února, 2016
Záběry ze sobotního střetu demonstrantů a policistů vyvolaly v řadě občanů bezpočet otázek. Skutečně se schylovalo k potyčce, nebo šlo o zinscenované divadelní představení? A jaká je skutečná role záhadného muže v hnědé bundě?
Nejsem příznivcem konspiračních teorií. A v podstatě zde ani o žádné konspirační teorie nejde. Ty jsou zpravidla velice komplikované, překombinované a stojí na bezpočtu vzájemně se nutně doplňujících, nepravděpodobných indicií. Po zhlédnutí fotografií a videí ze sobotního střetu ze zapadlé malostranské uličky však lze říci, aniž by k tomu bylo potřeba složitých teorií, že tady něco velice smrdí.
Na záběrech vidíme člověka, který se bez problémů baví se strážníky, poměrně autoritativně vystupuje vůči ostatním účastníkům demonstrace, a nakonec se zdá, že diriguje výpad extrémistů vůči policistům, který se náhodou odehrává zrovna před domem, jenž je v majetku ministerstva vnitra, a jehož dveří jeden ze zakuklenců bezstrarostně vychází. Střet začal náhodou až ve chvíli, kdy na místo dorazila česká, tedy naše televize. Příliš mnoho náhod, že? Policie nejprve popřela, že by muž v hnědé bundě byl jejím členem, druhý den “přiznála”, že šlo o kriminalistu, který měl za úkol držet vášně zakuklených extrémistů na uzdě. A tento úkol prý splnil na výbornou. Co se z této postavy vyklube zítra? Kdo ví…
Následný útok další skupiny zakuklenců, vedený na levicové doupě proislámských kolaborantů, tzv. autonomní sociální centrum Klinika, který se odehrál o pár hodin později, by se tak, aniž by bylo zapotřebí příliš bujné fantazie, dal směle označit za dohru něčeho, pro co lze najít jen jediný název: policejní provokace.
Proč spojovat žhářský útok na Kliniku a strkanici na křižovatce Thunovské a Zámecké ulice? Proto, že před zraky médií se vlastně nic tak zajímavého neudálo. Pokud to skutečně měla být provokace, byla značně zpackaná, a i když se z ní média snažila vytěžit, co se dalo, v zásadě nenabízela nic zásadního. Byl-li muž v hnědé bundě koordinátorem provokace, a je už úplně jedno, jestli na straně zakuklenců skutečně byli příslušníci Policie ČR (což si nemyslím), nebo spíš zmanipulovaní chuligáni, které si někdo zručně povodil (což si myslím), za svůj výkon si od nadřízených rozhodně prémie nezaslouží. Útok na Kliniku svůj účel splnil daleko lépe: titulky v novinách, odhodlané výpovědi levicových aktivistů, rozhořčené komentáře vrcholných politiků varujících před údajnou fašizací české společnosti (a to i z řad hnutí ANO, jemuž je ekonomický fašismus hlavní určující ideologií).
Je snad přehnané nebo dokonce paranoidní pokládat celou událost za provokaci s cílem očernit ty, kteří si dovolili vyjádřit svoje znepokojení nad nebezpečím, které znamená islámská imigrace pro Evropu? Nebo snad máme důvod se domnívat, že autority našeho politického života fungují čestně a ctí demokratické principy? Klíčovou otázkou je: žijeme ve společnosti, kterou bychom si mohli troufnout nazvat svobodnou? Tedy ve společnosti, kde stát jedná pouze za účelem ochrany práv svých občanů? Nežijeme spíše ve společnosti, kde je stát tím největším násilníkem, který se nás každodenně snaží zadupat, udolat v nás jakoukoliv individualitu, a učinit z nás jen poslušné daňové poplatníky, kteří odsouhlasí každou vyhlášku a každý zákon, jímž nás ještě pevněji sváže? Pokud je tomu tak, proč bychom měli státu a jeho institucím důvěřovat? Nebyla by taková důvěra podobná důvěře občana československé socialistické republiky v roce 1986, který poslušně zvolil své zástupce do orgánů tehdejší státní správy a spokojeně konzumoval vše, co mu tehdejší, ve srovnání s dneškem velice omezená média naservírovala?
Leitmotivem dnešní vlády je etatismus a kolektivismus – tedy stejné principy, které udávaly směr vlád v dobách, které nazýváme totalitní. Stejná politicko-společenská doktrína vede nevyhnutelně ke stejným metodám. Samozřejmě, dnešní politická garnitura se nemůže, alespoň zatím, projevovat s explicitiní násilností – ztlouci celé náměstí demonstrantů si dnes, po 26 letech, již nikdo nedovolí. Můžeme však dnešní státní moci věřit, že nesáhne k provokačním metodám, které před rokem 1989 tak hojně používala? Namátkou: dlažební kostky náhodou srovnané před kanceláří Aeroflotu v březnu 1969, nebo agent Zifčák, který 17. listopadu 1989 zavedl studenty před komunistické obušky.
Někdo by mohl namítnout, jak šíleně paranoidní je domnívat se, že by se dnešní vláda a s ní spojené silové složky státní moci uchýlily k takové praxi. žijeme přece ve svobodě a v demokracii. Avšak právě v této svobodě a demokracii nám nyní vládne v roli ministra financí bývalý nomenklaturní kádr Komunistické strany Československa. Jak je to možné? Prostě se to stalo. Pokud se po šestadvaceti letech od pádu totality ministrem financí stal prominentní centrální plánovač, a tato jeho tehdejší funkce mu nijak nebránila v tom, aby se velice rychle zapojil do současné, tzv. demokratické a svobodné politiky, a nevadí to ani dalším politikům ani voličům, pak poločas rozpadu násilnických struktur v silových složkách bude, podle mého mínění, mnohem delší.
Máme-li oprávněnou nedůvěru k současnému socialistickému režimu, proč bychom měli důvěřovat jeho silovým složkám, a předpokládat, že jsou používány jen a pouze na naši ochranu před násilím?
Jestliže je tato obava skutečně oprávněná a odůvodněná, potom nezbývá, než se k celému současnému režimu stavět s hlubokou nedůvěrou, a klást si otázku, jaký je vůbec smysl procesů, které nazýváme demokratickými. Jaký je smysl v základním demokratickém právu vyjádřit nesouhlas se svou vládou? Jakékoliv demokratické principy, a vyjádřením nesouhlasu tyto principy začínají, jsou pak soustavně diskreditovány: policejní provokatéry může současný režim nasadit kdykoliv a kdekoliv, proti komukoliv, koho je třeba v očích veřejnosti očernit a nasadit mu psí hlavu extrémismu. Jestliže to dnes jsou lidé, kteří mají oprávněnou obavu z budoucnosti v etablující se Eurabii, mohou to zítra být ti, kteří se odváží protestovat proti svévolným praktikám norské sociálky a jejím tuzemským podporovatelům placeným z Norských fondů, nebo nakonec i ti, kteří vyjádří nesouhlas s likvidací malých podnikatelů prostřednictvím EET nebo pravidel pro výběr DPH. Stát je schopen použitím určitých bezpečnostních složek negovat demokratické mechanismy, využít právo na nesouhlas proti těm, kteří k nesouhlasu najdou odvahu. A nakonec i přesvědčit veřejnost, že ti, kteří nesouhlasí, jsou opovrženíhodní a primitivní extrémisté, s nimiž se přece žádný slušný občan spojovat nehodlá.
Je-li tato praxe realitou, je to útok státu na demokracii – na to, co na čem, alespoň formálně, dnešní vlády staví svoji legitimitu. Takový systém však není demokracií, a není ani republikou. Je zárodkem policejního státu.
Sobotní událost by měla být řádně vyšetřena inspekcí bezpečnostních složek a výsledek neprodleně zveřejněn. Otázkou však zůstává, lze-li takovému vyšetřování a z něj vyplynuvším výstupům důvěřovat. Zůstává to otázkou zejména pro voliče, kteří se budou za několik měsíců rozhodovat, zda demokratický mandát svěří do rukou těm, kteří právě s těmito demokratickými principy nebezpečně žonglují a ohýbají si je podle svého.
Zdroj:http://zalom.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=494773
