Probudí nás útok v Berlíně z proislámského appeasementu?
21 prosince, 2016
Po necelém půlroce od posledního velkého útoku muslimských teroristů dostala Evropa další lekci o tom, čemu je nucena čelit. Bude tato lekce tou, z níž se Evropa konečně poučí?
Podobně jako v Nice, i tentokrát si útočník vybral jako efektivní prostředek svého útoku nákladní auto, jímž najel do davu nic netušících účastníků veřejné události. Zatímco v Nice šlo o oslavy pádu Bastily, v Berlíně se obětmi stali návštěvníci vánočních trhů. Média nejprve uvedla, že útočníkem byl Pákistánec, který do Evropy přišel v rámci uprchlické invaze přes tzv. balkánskou cestu, nyní se mluví o Tunisanovi. Navíc se k útoku přihlásil Islámský stát, čímž se celý motiv útoku stává naprosto jasným, a stejně jasným je tedy i výběr cíle.
Kancléřka Merkelová, hlavní viník uprchlické krize a islámské invaze do Evropy, se odvážila k berlínskému útoku vyjádřit. “Milióny lidí včetně mne se ptají, jak je možné, že na vánočních trzích, které jsou oslavou života, dojde k vraždě? Na tuhle otázku odpověď nemám,” prohlásila Merkelová. Ze všech vyjádření, které jsme dosud po tom či onom teroristickém útoku slyšeli, jsou právě tyto dvě věty tím nejhorším.
Pokud politik, jehož hlavním úkolem je pracovat ve prospěch bezpečnosti svých občanů, prokáže takovou míru slepoty, nemá ve svém úřadě co pohledávat. Jestliže Západ čelí cílevědomým muslimským útokům více než patnáct let, minimálně od útoku na WTC, znamená bezradnost kancléřky Merkelové jediné: ona si sama vědomě zvolila nebrat zřetel na realitu. Odmítá identifikovat nepřítele a jeho motivy.
Islám není náboženstvím míru, jak se nám mnozí proislámští apologeti snaží namluvit. Jestliže islám hovoří o míru, pak jde o mír ve světě, v němž zcela zvítězil islám, a není tedy již proti čemu bojovat. Islám rozlišuje území války – tedy takové území, v němž islám dosud nezvítězil, a území míru – kde již islám všechny své protivníky porazil. Všechny země západní civilizace jsou pro islám územím války – a jediný způsob, jak dosáhnout míru, je vítězství islámu a porobení nevěřících. To je jediný mír, jenž islám přináší a o nějž usiluje.
Islám nenávidí život, nenávidí prosperitu, nenávidí rozum a individualitu, nenávidí kritické myšlení, nenávidí radost. Je to náboženství smrti, primitivní chudoby, středověkého tmářství, ustrašené konformity, shrbené poníženosti. Stejně jako jakékoliv jiné náboženství, dojde-li na jeho principy, slušelo by se dodat. Narozdíl od jiných náboženství je však islám zároveň státním systémem, antisekulární politickou ideologií, návodem, jak řídit společnost. A je-li takováto mystická ideologie tak sebevědomá, jak je nyní islám, bude útočit na vše, co představuje naprostý protiklad – například na vánoční trh.
Jakákoliv konfrontace s kulturou, která svoji existenci staví na racionalitě (i když někdy naše společnost vypadá, jako by tomu už tak nebylo), produkci, konzumu, a orientaci na život, vyvolává v těch, kdo věří v opak, a kdo je odmalička přesvědčován, že pouze tento opak je jediný možný, vražedný vztek a nenávist, a je-li tato nenávist vhodně formována, například fanatickým immámem v mešitě, je snadné přejít od nenávistných myšlenek k činům. A tento čin je ve světle islámské ideologie hrdinským a ctnostným: představuje totiž projev boží vůle, trest pro ty, kteří se jí vymykají, a varovný příklad pro ty, kteří snad pochybují, je-li cesta určená islámskou věroukou skutečně tou pravou.
Občas se setkáme s názorem, že nepřátelství některých muslimů vůči naší kultuře pramení z pocitu společenského vykořenění, odcizenosti, neschopnosti se začlenit, a z toho pramenící závisti vůči projevům blahobytu a prosperity, z níž se my, nositelé západní civilizace, těšíme. Pokud by tomu ale skutečně tak bylo, a islámská kultura by byla vnitřně, svými myšlenkovými principy, orientována na blahobyt a prosperitu, není možné, aby se po mnoho století takřka vůbec nerozvinula. Blahobyt a prosperita totiž nutně předpokládá orientaci na rozum, a ta zase předpokládá orientaci na tento svět, na realitu, na touhu tuto realitu obsáhnout. Nic takového islám za stovky let nijak neprojevil.
Zda má islámský svět nějakou naději na změnu, podobnou, jakou znamenala pro křesťanský svět renesance a znovuobjevení rozumu, těžko říct. Pro nás je to podružné. Hrozbě čelíme teď a tady.
Snad jen jeden citát za všechny: “Radím všem ženám, aby vychovávaly své děti v úctě k džihádu a mučednictví, a utvrzovaly v nich lásku k náboženství a ke smrti.” Tvrdit, že tato výzva muslimským ženám od manželky Ajmána al-Zavahrího, vůdce Al-Káidy, je pouze extrémistickým excesem, který nemá s islámem nic společného, je stejným vyhýbáním se realitě, jako kdybychom se snažili Goebbelsovy či Himmlerovy projevy pokládat za pouhý exces, za nedůležitou šmouhu na tváři nacionálního socialismu.
Nikdy se nedobereme reálného zdůvodnění islámských útoků na západní civilizaci, budeme-li rozlišovat islám jen jako náboženství miliardy různých lidí, s různými osudy, různými charaktery a různými životními cíli, a islamismus, který jako jediný snese a zaslouží si kategorické morální hodnocení. Tak totiž pohlížíme na islám prizmatem západní civilizace, v níž je náboženství něčím okrajovým, spíše soukromým a niterným, nežli věcí politickou. Toto hledisko však nelze na islám použít. Ve skutečnosti jde v islámu o celek. Islámská ideologie je vše prostupujícím základem, nezpochybnitelným a nezpochybňovaným. A stejně jako všude jinde, i zde jsou lidé, kteří nemají dostatek vůle naplňovat ji do důsledků. Důležití jsou však ti, kteří v sobě takovou vůli nalézt dokáží. A to jsou ti, kteří nasednou do nákladního auta a namíří jej do davu lidí na vánočním trhu. Mlčící většina pro tyto odhodlané a motivované jedince představuje zdroj obdivu, cíl příkladu, a smysl jednání.
Kolik takových vysoce motivovaných jednotlivců, bojovníků za své náboženství smrti, mezi muslimy je? Procento? Dvě procenta? Půl procenta? Ať tak nebo jinak, jestliže jen v Německu nyní žije nějakých pět milionů muslimů, potom pouhého půl procenta by tvořilo docela slušnou armádu.
Další útoky budou zcela nepochybně následovat. Neodvrátíme je totiž tím, že si na svůj facebookový profil vložíme vlajku napadené země (teď tedy Německa) a budeme na sociálních sítích používat hashtagy #prayForBerlin, a dokonce ani tím, že půjdeme zapálit svíčku před německé velvyslanectví. Prvním nezbytným krokem, jak podobným útokům zamezit, je jednoznačná identifikace nepřítele, jenž za nimi stojí a jenž je podněcuje. Tím není jakýsi abstraktní fundamentalismus či dokonce terorismus. Je jím islám.
(K tématu nabízím ještě článek Imigrace jako zbraň proti západní kultuře, v němž celou problematiku rozebírám mnohem podrobněji.)
