Proč končí polní nemocnice v Letňanech?
1 února, 2021
Polní nemocnici postavenou v Praze v Letňanech čeká po několika měsících demontáž. V době, kdy stát hájí plošná omezování svobody nedostatkem kapacit ve standardních nemocnicích, je tento krok na první pohled nepochopitelný.
Ve skutečnosti na něm však není nic překvapivého.
Provozovatel výstaviště, na němž je polní nemocnice umístěna, obdržel za pronájem dosud více než 50 milionů korun. Ty v podstatě vyletěly zbůhdarma komínem. Ostatně finanční neúnosnost je uváděna jako hlavní důvod ukončení provozu a tedy i nájemní smlouvy. Vedle toho se však jako další důvod uvádí nemožnost kapacitu polní nemocnice vůbec využít – zkrátka nejsou lidi. S demontáží podobné polní nemocnice zřízené na výstavišti v Brně se však zatím nepočítá.
Pokud v tuto chvíli ještě někdo věří, že naše vláda je schopna efektivně řešit epidemii covid-19, případ polní nemocnice v Letňanech by mu měl konečně otevřít oči. Nejde o selhání krizového managementu, nýbrž o naprosté popření pojmu managementu jako takového. Je to ukázkový příklad selhání státu, neschopnosti plánovat jak běžný provoz zdravotnictví, ale i činnosti, které vyplývají z nouzových situací.
O kapacitě českého zdravotnictví a schopnosti pojmout nemocné trpící covid-19 se přece mluví už dlouho. Je to jeden z hlavních argumentů pro plošná opatření, zákazy podnikání, omezování svobody pohybu: musíme “zploštit křivku”, rozložit počet nakažených v čase tak, aby se zdravotnictví pod rychlým náporem nemocných nezhroutilo. Měli bychom tedy předpokládat, že vláda má k dispozici reálná čísla, počet lůžek, kapacitu JIPek, počty plicních ventilátorů, stejně jako přesné počty dostupných lékařů, zdravotních sester, případně i mediků a dalšího personálu. A vedle toho musela být dopředu známa reálná využitelná kapacita polní nemocnice. Pět set lůžek znamená nutnost alokovat určitý počet personálu, jak odborného, tak obslužného. S přesnými čísly se už přece dá plánovat, chtělo by se věřit. Čísla nasypete do excelové tabulky, zjednodušeně řečeno, a rázem víte, co máte dělat. A co vůbec můžete dělat. Inu, situace je jiná.
Buďto vláda přesná čísla vůbec nemá, nebo s nimi není schopna pracovat. Jak jinak lze vysvětlit, že s velkou slávou otevře polní nemocnici v Letňanech, aby o několik měsíců později s překvapením zjistila, že je k ničemu? Reálnější možnost však je, že vláda si s nějakými přesnými čísly vůbec nedělá starosti. Nahodilost a zmatenost jednotlivých opatření tomu nasvědčuje – lze v nich vysledovat pouze jeden jediný záměr. Nikoliv řešit epidemii cestou precizního krizového managementu, ale uplatňovat moc vůči lidem, za každou cenu, jako by efektivita a úspěšnost řešení krize nebyla úměrná počtu vyléčených pacientů a snižování reprodukčního čísla (bez ohledu na to, z jakého rukávu toto číslo vypadlo), ale spíše počtu nařízení, omezení a zákazů. Jako by protivníkem vlády nebyl mikroskopický virus, ale lidé.
Přitom řešení, jak kapacitu polní nemocnice naplnit, tady bylo od samého začátku. Jestliže by odpovědní vládní činitelé okamžitě po návrhu plánu na její zřízení poznali ze svých plánovacích tabulek, že bude obrovský problém vyčlenit pro provoz nemocnice příslušný personál, mohlo se okamžitě začít s průběžným školením vojáků. Jestliže lze epidemii koronaviru chápat jako živelnou katastrofu, potom je nasazení vojáků zcela na místě – očkování, testování, práce v polní nemocnici, to vše jsou v kontextu epidemie činnosti srovnatelné například s odklízením trosek nebo zajišťováním pořádku při povodních. Masivní nasazení armády je navíc něco, co je plně v souladu s činností státu coby instituce, která má chránit své občany v době reálného nouzového stavu. Jak dlouho může trvat vyškolit vojáka na provádění specifických úkonů, které souvisejí s nemocí covid-19? Nikdo se o to patrně ani nepokusil. Polní nemocnice už tak mohla dávno fungovat, mohlo se uvažovat o zřízení dalších, a kapacitám běžných nemocnic mohlo být zásadním způsobem odlehčeno. A byl by zde i pádný důvod pro uvolnění plošných nařízení a zákazů.
A v tom je možná ten zakopaný pes. Omezovat lidem svobodu, dusit je, ničit jim živobytí – to je přece pro určitý druh lidí tak lákavé! Tak sladké! Pokud by premiér Babiš a ministři Hamáček či Havlíček nevystupovali na tiskových konferencích s rouškami na obličeji, jsem si jistý, že potěšení, které jim nouzový stav a plošná omezování svobody poskytuje, bychom jim mohli číst z tváře.
Vše zapadá do sebe. Neschopnost státu řídit zdravotnictví ani v normální situaci, představa, že zdravotnictví lze s úspěchem centrálně plánovat, vede k chaosu, který se projevuje nedostatečnými kapacitami, nedostatkem lékařů a dalšího personálu, dlouhými čekacími lhůtami na zdravotnické úkony, a tak podobně. V případě krizového stavu se důsledky centrálního plánování zdravotnictví nevyhnutelně projeví v celém rozsahu. A stát, který vynakládal své síly na ukočírování něčeho, co ukočírovat nelze, najednou nezvládá to, co má být jeho primárním úkolem. Není schopen rychle a efektivně alokovat prostředky, s nimiž může a musí disponovat, tedy v tomto případě armádu, a pokusit se situaci řešit, pamětliv základního principu: stát nesmí ničit svobodu svých občanů. Tento princip naše vláda (a nejen naše) dlouhodobě pošlapává. A je tedy jen logické, že sáhne k tomu jedinému, co je ochoten dělat opravdu efektivně: zakazovat.
Odpovědnost je na nás. Jestliže vláda prokazuje takovou míru neschopnosti a zároveň zlotřilosti, nesmíme ani na minutu připustit, že bychom se snad nechali nadále emocionálně vydírat řečmi o přeplněných nemocích a přijali je jako pádný a ospravedlnitelný důvod pro další omezování naší svobody. Vláda už všechny svoje šance promarnila a ukázala, že není schopna plnit své úkoly. Proč bychom tedy my občané měli být poslušní? Mobilizujme v sobě všechnu sebeúctu a řekněme této příšerné vládě hlasité NE!
Zdroj: https://zalom.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=764962
