Zpět

Projev k Republikovému sněmu Svobodných (2017)

21 listopadu, 2017

Před pár měsíci jsme se sešli v Divadle Royal na Vinohradech, abychom tam představili nové logo a grafický kabát Svobodných. V podstatě jsme tehdy zahájili naši parlamentní kampaň. Asi nikdo si tehdy nebyl ochotný představit, že se dočkáme takového volebního debaklu, jakého jsme se dočkali 21. října.

Je třeba se ale podívat pravdě do očí. Naše podpora klesá po celé čtyři roky od předposledních parlamentních voleb. O našem výsledku bylo rozhodnuto dávno před tím, než jsme zahájili naši letošní volební kampaň.

Naší hlavní chybou je, že se pokoušíme projektovat vlastní stanoviska na celou společnost. My chceme svobodu, efektivní a malý stát, trh, snad chceme i kapitalismus – a myslíme si, že to samé chtějí i voliči. Nakonec přece – kdo by nechtěl žít ve svobodě!? Lidé však nevědí, co je svoboda – nakonec ani naši mnozí členové to nevědí, a pokud bychom si udělali průzkum, kdo ze členů Svobodných, ať už těch aktivních nebo řadových, dokáže definovat pojem svoboda, možná bychom se divili. Chceme snad vysvětlovat lidem, co znamená svoboda? Jak ji dosáhnout? Proč je svoboda skvělá, velkolepá a nutná pro lidský život? Nuda! Neotravujte! Za chvíli začíná v televizi seriál…

Kdo ví, ten nás pravděpodobně už volí. 80 tisíc lidí, kteří si váží svobody – to není zas tak špatné.

Často mluvím o filozofii. Je to koneckonců můj hlavní zájem. I když jsem v oblasti filozofie pouze zapáleným amatérem (z latinského amare, milovat). A chci připomenout, že ve filozofii, v tom, jak ji chápeme, se skrývá podstata toho, zda jako pravicová strana uspějeme nebo ne. Myslím, že letošní výsledek dává za pravdu mým stanoviskům, která se uvnitř Svobodných snažím zdůrazňovat více než dva roky. Marně. I když bych si velice přál, kdybych letos takové potvrzení od reality nedostal.

Politika je aplikací filozofie a etiky na celou společnost.

V etice máme dva zásadní přístupy. Etiku altruismu, která nabádá k sebeobětování jako k principu lidského života, a etiku egoismu, která jako morální vyzdvihuje racionální sebezájem. Altruistická etika se v politice projevuje jako levice, jakákoliv větev socialismu. Každý mocichtivý socialista stavěl svoji politiku na nabádání k oběti. Egoismus je naopak spojen s pravicí, s důrazem na individualismus, na trh a na kapitalismus. Je-li pravice důsledná, staví svoji politiku na rozumu a egoismu. Je-li nedůsledná, přestává být pravicí.

Západní civilizaci po dva tisíce let vévodí altruistická etika, podpořená dvěma ze tří hlavních filozofických systematiků, Platónem a Kantem. Krátké okamžiky svobody, rozmachu rozumu a lidské tvořivosti byly postaveny na jiné filozofii, ne zcela důsledně sledované, ale přesto systematicky rozvedené – na Aristotelově filozofii. Nedůslednost jeho filozofie byla opravena teprve nedávno, Ayn Randovou.

Filozofie určuje politiku – i když naprostá většina lidí nezná jména Platón a Kant, natož jména jako Hegel, Hume či Fichte.

Filozofii my Svobodní potřebujeme nikoliv proto, abychom jako mentoři poučovali veřejnost, ale abychom poznali, co máme dělat. A co dělat nemáme. Je to pro nás důležité – protože jakožto pravicová strana to máme prostě těžké. Celá dvoutisíciletá filozofická tradice západní civilizace hraje proti nám. Nepřátelé svobody to mají naopak snadné – filozofie jim hraje do karet.

Dva příklady: naše slavná Tisícovka. Jestliže lidem řekneme, vydělávej peníze, a my ti z nich z pozice státu necháme o tisícovku víc, je to egoistický princip. Říkáme lidem, že za to, že se starají o sebe, vydělají více. Altruista, levičák, socialista však lidem řekne něco jiného: tvůj soused vydělává, a my, stát, jej donutíme, aby se choval morálně a tu tisícovku obětoval pro vyšší zájem. Jestliže je společnost založena na altruistické etice, komu veřejnost popřeje sluchu? Nám pravičákům, nebo levici? Tisícovka z cizí kapsy má pro altruistickou společnost tisícinásobně vyšší hodnotu než tisícovka, kterou si člověk sám vydělá. Proto nic jako Tisícovka voliče nezaujme.

Druhým příkladem je Stát na míru. Efektivní služebník, z něhož si každý občan vezme jen to, co potřebuje, a tam, kde nechce být obtěžován, tam obtěžován být nebude. Myslíme si, že lidé chtějí stát jako perfektně vyladěné švýcarské hodinky – a oni zatím chtějí klacek s hřebíkem, jehož efektivita spočívá v tom, že jím lze ostatní dobře mlátit po hlavách, a vzít jim třeba tu výše zmíněnou tisícovku.

My nedokážeme vzdělávat lidi v abstraktních pojmech. Nedokážeme jim vysvětlovat, proč být racionální a proč být egoistou. Něčeho takového není politická strana schopna. Pokud to někdo z nás skutečně dokáže a má na to kvalifikaci, nemá ve Svobodných co dělat a měl by jít učit na vysokou školu. My jako Svobodní musíme pracovat s tím, co je, tedy s voliči, kteří jsou většinově altruističtí, a tedy směřují doleva, přinejlepším někam na střed.

Jen občas se tito většinově středo-levicoví voliči vzchopí a pod tlakem okolností na okamžik přijmou pravicové teze. V roce 1989 už nechtěli slýchat hesla „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“, ale chtěli se mít dobře, jako lidé na Západě. Jednali egoisticky, protože rozdíl mezi životní úrovní zde a na Západě už nešlo dále skrývat. Odvrhli socialismus a přijeli Klause s jeho pravicovou transformační politikou (a bylo velké štěstí, že tady Václav Klaus byl). Nadšení pro trh a kapitalismus však dlouho nevydrželo – dlouhodobá tradice altruistické etiky zakrátko opět posunulo těžiště politiky doleva. Před rokem až dvěma lety pak byla spouštěčem egoistické etiky u levicové až středové veřejnosti migrační krize a hrozby islámu – málokdo je tak důsledný ve svém altruismu, aby chtěl obětovat svoji budoucnost a hlavně budoucnost svých dětí nějakým fousatým hrdlořezům provolávajícím slávu Alláhovi. A viděli, že proti nim, prostřednictvím migračních kvót stojí i vůdci Evropské unie. V tu chvíli byli lidé připraveni pro pravicová témata – a obhajoba zásadové bezpečnostní politiky a národní suverenity je pravicové téma, protože pravice chce pokud možno malý a efektivní stát, a hlavním úkolem státu je zajištění bezpečnosti svých občanů, nikoliv obětování ve prospěch cizinců. My jsme bohužel toto téma nechali ladem.

Jako jediná pravicová strana hájící, tedy alespoň o tom mluvíme, svobodu a suverenitu jsme odmítli hájit svobodu proti středověkému barbarství a suverenitu vůči novému RVHP či další německé říši (třebaže se sídlem v Bruselu). Není zásluha SPD, že na těchto tématech postavila svůj úspěch. Je to naše vina. My jsme byli jediní, kdo mohl tato téma racionálně uchopit.

Obávali jsme se, že tato témata lidi děsí. Dobře – můžeme si tedy po těchto volbách gratulovat. Nikoho jsme nevyděsili. Hurá.

Nechali jsme tato témata lidem, kterým vůbec nejde o svobodu a pouze se na těchto tématech pohodlně svezli nahoru. Nyní mají díky tomu mandát, který využijí k tomu, aby se dále podíleli na ničení svobody v této zemi. Je to i naše vina. Pokud bychom tato témata uchopili my, měli jsme šanci svobodu na parlamentní půdě hájit.

Jako pravicová strana musíme sledovat události a něco, co lze nazvat „dějinnými spouštěči“ (nemám po ruce vhodnější termín). Podobně jako jím bylo vyprázdnění reálného socialismu a rozpad sovětského bloku, nebo naposled migrační krize, mohou přijít další. Může jím být rozpad Evropské unie, ekonomická krize, nebo prohloubení migrační krize spolu s nárůstem islámských útoků a snahou o odzbrojení národních států Evropskou unií. V tu chvíli, až taková příležitost přijde, musíme být připraveni rychle reagovat, riskovat, být kategoričtí, bojovní, kurážní, a třeba i trochu kontroverzní – protože to od nás lidé budou chtít, a přijmou nás. Teď jsme se báli takovými být – a nikoho jsme také příliš nezajímali.

Tím se dostávám k údajnému rozdělení Svobodných na liberální a konzervativní křídla. Někdo snad tvrdí, a vyplývá to například z vyjádření odcházejících místopředsedů, že právě toto rozdělení je hlavním zdrojem našeho neúspěchu. Podle mého názoru je to jen snaha odvést pozornost od vlastních chyb. Velmi chabá, dětinsky naivní snaha, které snad nikdo soudný nemůže uvěřit.

Jsme konzervativně liberální stranou. Nebo liberálně konzervativní, chcete-li. Je pro nás klíčové udržet si obě roviny, jak ekonomicky liberální, tak i, řekněme, národnostně konzervativní.

My v tuto chvíli nevíme, co bude příští „dějinný spouštěč“; musíme být silní v obou rovinách. Nyní to byly národnostní, kulturní a bezpečnostní otázky, co mohlo přilákat voliče k nám, tedy k pravici. Přijde-li ekonomická krize, a ta je na spadnutí, mohou to být naopak témata ekonomického liberalismu, protože v tu chvíli budeme jediní, kdo bude schopný nabídnout radikální řešení krize. Musíme však být ostří, radikální, nebojácní. Musíme mít připravené obě tématické roviny, a včas vytáhnout ze šuplíku to pravé. Nabízet lidem něco, co je sice v principu správné, ale oni to nechtějí, a ani to nemohou chtít, protože síla filozofie a etiky je mnohem vyšší, než síla naší politické argumentace, je zbytečné mrhání silami.

Pokud nyní stále fungují témata islamismu, migrační krize, mocenských tlaků Evropské unie, ničení národní suverenity, musíme, má-li to mít nějaký smysl, do toho jít naplno a „opačný tábor“ by to měl pochopit – pro úspěch Svobodných. Stejně jako ti z nás, kteří razí tato témata, pochopí nutnost formulovat kategorická stanoviska k ekonomické svobodě, až k tomu přijde pravý čas.

Koneckonců, já sám jsem příkladem toho, že se lze sebezapřít ve vlastních stanoviscích, pokud to má být ve prospěch Svobodných. Ačkoliv jsem nebyl zcela spokojen s tím, jak byla navržena témata k parlamentní kampani, byl jsem v ní aktivní jako lídr a nijak jsem z nich neuhnul ani nevyvíjel žádnou partyzánskou aktivitu. Nejsem si jistý, jestli mi za to někdo z nyní odstupujících místopředsedů alespoň slovem poděkoval…

Máme funkční organizační strukturu, máme dobrý dlouhodobý program, umíme udělat dobrou kampaň co do nástrojů marketingové mixu. Je-li však marketing zbraní, potom je třeba si přiznat, že poslední předsednictvo nám tuto zbraň nabilo slepými náboji.

Pokud pochopíme, jak je politika ovlivněna filozofíí a etikou, a že tedy jako strana jdeme proti všemu, co znamená dvoutisíciletá filozofická tradice západní civilizace, a že tedy máme jen velmi omezené možnosti, jak uspět, máme příště šanci nabít ostrými. Ta šance zcela jistě přijde. Nesmíme ji zase promarnit ustrašeností a polovičatostí.

A k tomu, jsem si jistý, má především pomoci silné předsednictvo, které bude schopné formulovat kategorické soudy k těm tématům, která jsou pro veřejnost palčivá. Už nikdy nechci číst vyjádření předsednictva, že některé z těchto témat je třeba upozatit, protože bychom mohli někoho vyděsit. Zvolme si nyní tým, který nás dostane zpět na nohy, a kterému budou lidé věřit. K tomu všemu nechť nám dopomůže racionální filozofie.