Spor mezi konzervatismem a libertariánstvím
26 listopadu, 2017
Pan David Hanák ve svém článku „Křivá zrcadla modernismu – libertariáni“ zaútočil, na základě přečtení knihy z pera člena amerického think-tanku Cato Institut, na libertariánskou politickou filozofii. Kritika pana Hanáka je velmi podnětná pro další přemýšlení, ale i když v některých názorech uhodil hřebíček na hlavičku, v jiných smysl libertarianismu poněkud překroutil a zároveň nevědomky odhalil slabiny a vnitřní rozpory konzervativního pohledu na politiku a společnost, který s libertarianismem (a kromě něj také filozofií objektivismu, kterou pokládám za konzistentní a bezrozpornou obhajobu svobody jednotlivce, ale která je však výrazně v menšině) soupeří o pozici hlavního zastánce kapitalismu, volného trhu a svobody jednotlivce.
Autor nejprve kritizuje libertariánskou myšlenku, že jednotlivec je důležitější než společnost. Svoji argumentaci staví na tom, že je naše jednání často ovlivněno činy našich předků, a vidí tak rozhodování jednotlivce v kontextu celé společnosti v širokém časovém úseku, který může zahrnovat několik generací nazpět.
Pokud bychom takový pohled na jednotlivce a společnost přijali, znamenalo by to, že jakékoliv individuální jednání musí být podřízeno společnosti. Dnešní rozhodnutí, které se chystáme učinit, bychom měli dělat s ohledem na jakékoliv následky, které mohou nastat. Člověk se tak, podle konzervativního pohledu, stává odpovědným za jím vytvořenou realitu, která může ovlivnit budoucí generace. A samozřejmě to platí i naopak: člověk nese veškeré následky činů svých předků. Tento pohled je mylný, neslučuje se svobodou jednotlivce, ale je ve skutečnosti její negací. Člověk není vševědoucí, všemocný, není schopný s naprostou přesností poznat budoucnost. Jeho rozhodování s ohledem na budoucnost je vždy ovlivněno určitou mírou neurčitosti. Je snad podle pana Hanáka takových předpovědí budoucnosti schopna společnost? Je sice pravda, že naše činy mají do budoucna nějaký efekt, pozitivní nebo negativní, ale z této skutečnosti nevyplývá žádná kolektivní odpovědnost. Za kapitulaci Československé republiky v roce 1938 nenese odpovědnost kolektiv, společnost, ale určití konkrétní jednotlivci. Stejně tak pro nás, kteří do určité míry neseme následky tohoto rozhodnutí učiněného v minulosti, z toho nevyplývá žádná odpovědnost nebo nějaký kolektivní závazek. Do této reality jsme se narodili každý sám, aniž bychom ji byli schopni zpětně ovlivnit, a musíme se s ní vyrovnat jako jednotlivci. Ne jako kolektiv, společnost. Společnost je jen souhrnem jednotlivců, pouhým abstraktním pojmem, který se nemůže nijak chovat, a tedy ani s ničím vyrovnávat.
Podle pana Hanáka je koupě rodinného auta kolektivním rozhodnutím. Lidé jsou však nezávislé bytosti, neexistuje nic jako kolektivní vědomí, a v konečném důsledku jde vždy o rozhodnutí jednotlivce. To, co kolektivisté (a nositele názoru, že společnost je nadřazena jednotlivci, je třeba nazvat kolektivistou, i kdyby se ukrýval v kabátu konzervativce) vidí jako kolektivní rozhodnutí, je průnikem individuálních preferencí jednotlivců. A buďto se mezi jednotlivci nějaký průnik preferencí vyskytuje, a tedy může dojít ke společnému rozhodnutí, jako je třeba koupě rodinného auta, na kterém se dohodne na základě vlastní vůle manžel, manželka, případně vlezlá tchýně, anebo se žádný průnik nevyskytuje, a v tom případě nedojde k žádnému rozhodnutí a každý bude v té určité věci postupovat po svém (v případě koupě rodinného auta, kdy se manžel, manželka a tchýně nemohou dohodnout na barvě, značce nebo výbavě, se prostě žádné auto nekoupí, nebo dojde ke kompromisu, který je ale také jen vlastním rozhodnutím určitého jednotlivce).
Ve sporu o pohled na jednotlivce a společnost se tedy jeví libertariánská pozice jako ta, která je pravdivá a slučitelná se svobodou.
Práva jednotlivce jsou druhou oblastí, ve které autor článku srovnává libertariánské a konzervativní postoje a dochází k závěru, že práva jsou „výsledkem kultury a hodnot existující v rámci západní civilizace“. Práva nejsou přirozená, ba naopak, jsou „výsledkem hodnot, které kolektivně a přesto jako jedinci sdílíme“. Domnívat se, že principy práv jsou jen jakýmsi produktem společnosti, jeho kulturní dědictví založené na tradici, je zásadním popřením práv, bohužel velmi častým. Práva nevyplývají ze společenské dohody, ale z nezměnitelné reality, identity lidské bytosti. Člověk je nazval Aristoteles, a jedině v souladu s touto identitou může přežít. Nemůže žít jako zvíře tak, že se bude jako na hlavní atributy své identity spoléhat na hrubou sílu, nemůže odvrhnout rozum a chovat se iracionálně, na základě svých momentálních vrtochů, emocí nebo skrytých pudů, a nemůže ani odvrhnout svobodnou vůli a jen parazitovat na nějakém hostiteli a kopírovat jeho chování. Aby přežil, musí za účelem zachování svého života používat rozum; použití rozumu předpokládá svobodnou vůli. Jakmile tuto identitu člověk přijme, automaticky z toho vyplývá právo na život. Aby mohl svůj život zachovat, musí k tomu mít právo na svobodu a získávání majetku. To není produkt nějakého společenského rozhodnutí a kulturních tradicí, nýbrž fakt nezměnitelné reality.
„Znamená to, že všechny civilizace, kde není bezpečný život a svoboda zajištěna vládou, jsou v rozporu s lidskou přirozeností?“ ptá se pan Hanák. Ano. Lidskou přirozenost, jako všechna ostatní fakta reality, je nutné správně rozpoznat a definovat. Stejně jako společnost temného středověku, která žila v bludném přesvědčení, že naše planeta je středem vesmíru a vše ostatní se otáčí kolem ní, musela k pravdivému závěru sama postupně dospět, i všechna možná lidská společenství, která jsou ovládána iracionalitou a mysticismem, a ve kterých byla lidská práva popírána, odvozována od bohů, nebo překrucována a omezována, se nejprve musí dobrat pravdy. To může každé společnosti trvat různě dlouho. Některé civilizace nikdy pravý význam práv jednotlivce nepoznaly a žijí v nesvobodě (země ovládané islámem) nebo už dávno zanikly. Jiné se k pravému pojmu práv přiblížily na dosah ruky nebo jej poznaly, ale protože v takové společnosti znovu převládlo falešné, kolektivistické pojetí práv, zase pravdu opustily (západní civilizace, která liberální pojetí práv poznala v období renesance, později na nich na americkém kontinentě založila nejsvobodnější stát na světě, aby ideu svobodné společnosti po krátké době zase pomalu opouštěla). I kdyby lidé tisíc let věřili, že člověk nemá právo na majetek a svobodu, nemění to nic na věci, že takový pohled na člověka není v souladu s jeho přirozeností. I kdyby takový pohled byl výsledkem kultury a hodnot v západní civilizaci, na které se odvolávají konzervativci.
Práva tedy produktem společnosti a kultury v žádném případě nejsou, můžeme jen říct, že máme to štěstí žít ve společnosti, která je na správném rozpoznání hodnoty přirozených individuálních práv do značné míry postavena, i přestože už dnes není svobodná absolutně a míří pomalu ale jistě k některé z forem kolektivistické diktatury.
S přirozeností lidské bytosti a právy souvisí vyjádření pana Hanáka, že jsme „nedokonalí jedinci“, kteří jsou na cestě k úplné svobodě a rovnosti, aniž bychom těchto hodnot byli schopni dosáhnout. Pokud bychom byli nedokonalí, zkažení a špatní, a tedy bychom svoje základní atributy, tedy rozum a svobodnou vůli, používali zásadně jen v souladu s vlastní zkažeností a nedokonalostí, proč bychom měli mít nějaká práva a svobodu? Jestliže podstata lidské bytosti je zlá, pak by svobodu mít neměla – nikdo nemůže mít volnost v konání zla. Jediný názor, slučitelný se svobodou jednotlivce, však je, že člověk je ze své podstaty dokonalý a tuto dokonalost si ponechává, pokud jedná morálně. Má schopnost rozlišit mezi zlem a dobrem, je schopný s určitostí poznávat realitu kolem sebe, a proto má být svobodný. Ponížení lidské bytosti do pozice zkaženého a nedokonalého tvora znamená dát ji všanc jakémukoliv tyranovi a diktátorovi, který bude prohlašovat, že on ví, jak dosáhnout dobra a jak k němu jednotlivce vést. Výroky o zkaženosti lidské bytosti jsou bohužel často křesťansky orientovaným konzervativcům vlastní.
Podobným pokřivením je však i libertariánská myšlenka spontánního řádu, který vede společnost k pořádku, míru, prosperitě a svobodě. Znamená to odmítnout lidský rozum jako určující vodítko chování a nahradit jej nevědomým jednáním, které nemá žádný vztah k objektivní realitě. Podle učení o spontánním řádu, jehož nejvýznamnějším nositelem byl F.A.Hayek, je vývoj a směřování společnosti určeno tím, že jednotlivci sledují abstraktní principy, které však nejsou schopni odvodit a rozpoznat rozumem. Důsledkem takového učení však je orientace jednotlivce na společnost, na její tradice a kulturní dědictví, které nedokáže rozumově a logicky ohodnotit, a nezbývá mu než jen slepě sledovat společenský konsenzus, který „spontánně vede ke svobodě.“ V tomto ohledu klasický liberalismus a libertariánství ve své obhajobě individuálních práv tragicky selhává.
Pan Hanák srovnává libertariánskou tezi o vládě pošlapávající práva jednotlivců s myšlenkami Rousseaua a dokonce Marxe. Je pravda, že v této otázce jsou libertariáni poněkud rozporuplní. Existují libertariáni, kteří absolutně odmítají existenci státu, naproti tomu se mezi libertariány počítají i ti, kteří obhajují minimální stát, tedy v podobě instituce starající se o ochranu práv jednotlivců před zločinci a agresory. Je možné si představit, k čemu by mohla vést neexistence státního aparátu a zajišťování policie a armády soukromými bezpečnostními agenturami. Protože by neexistoval žádný jednotný legislativní rámec, podle kterého by se měli lidé chovat a jednotlivé agentury postupovat, civilizovaná společnost by byla brzy ovládnuta válkami gangů, které by mezi sebou soupeřily o moc a civilizace by se v podstatě zhroutila. Proto je potřeba, aby existoval monopol na výkon moci – stát. Stát však může jednat pouze silou, a proto jediná oblast, kde může fungovat, aniž by porušoval práva jednotlivců, je policie, armáda a justice. V těchto oblastech vyvíjí sílu vůči lidem, kteří porušili práva druhých, proti zlodějům, vrahům, podvodníkům. Naproti tomu například v oblasti obchodních licencí, antimonopolní politiky, nebo i školství, vyvíjí sílu vůči těm, kteří se žádného násilí nedopustili. Brání ve svobodném uzavírání obchodních smluv, vybírá daně a nutí občany pod pohrůžkou násilí k financování „veřejných statků“. Na iniciaci násilí, a vybírání daní nebo antimonopolní politika takovým násilím je, stát nemá právo, tímto způsobem se však chovají všechny současné vlády, a platí libertariánský názor, že vlády pošlapávají práva jednotlivců.
V posledním odstavci se autor článku pouští do srovnání libertariánské víry v rozum (odhlédněme na chvíli od rozporu, který spočívá ve víře v lidský rozum a zároveň v učení o spontánním řádu; domnívám se, že víra ve všemocný lidský rozum není mezi libertariány tou nejrozšířenější) s vírou v rozum, kterou mají socialisté. Ve skutečnosti je jakákoliv forma socialismu popřením rozumu, jakkoliv snad může být na první pohled zřejmé, že snaha o spoutání trhu pravidly a sociální inženýrství jsou aplikací rozumu. U socialistického vidění světa totiž rozum selhává už v prvotním vymezení toho, co je podstatou člověka. Pokud jej socialisté vidí jako kolektivní bytost, nepodstatnou část celku, pak se tento zásadní omyl promítne do dalších odvozených principů – pojetí svobody, politické filozofie, ekonomických teorií, atd. Snaha zakrýt socialismus bílým pláštěm vědce a používat v jeho jménu vědecké sociologické a ekonomické metody, za účelem co nejmohutnějšího řízení života jednotlivců pro „dobro celého kolektivu“, je pouhou karikaturou rozumu. Pokud však obhájci svobody jednotlivce skutečně vidí člověka jako individuum nezávislé na celku proto, že taková je jeho nezměnitelná identita, a pokud z této identity vyplývá i skutečnost, že lidská bytost má takřka neomezenou schopnost poznávat pomocí svého rozumu realitu kolem sebe, není tady se socialismem jediná spojitost. Ani údajná víra v ideálního člověka není to, co by spojovalo socialismus s libertariánstvím. Socialistický kolektivní člověk není ideál – je to pokřivení toho, čím člověk ze své podstaty je. Naproti tomu individualismus také není vírou v nějaký budoucí ideál, protože lidé už takoví jsou – stále jsou rozumovými a volními bytostmi – a není třeba jejich přirozenost nijak vylepšovat, protože mají potenciál tuto přirozenost pochopit, k čemuž by jim měla pomoci filozofie, odmítnutí kolektivismu a jeho nahrazení takovou filozofií, která na první místo postaví jednotlivce.
Jak jsem se pokusil ukázat, jak libertarianismus, tak konzervatismus se sice staví do role myšlenkových proudů, které obhajují práva jednotlivce, svobodu, kapitalismus, oba proudy však jsou ve svém postoji v menší či větší míře nekonzistentní, obsahují rozpory, které dokáží celý myšlenkový koncept znehodnotit, nebo dokonce přímo skrytě myšlenku svobody negují. Dá se ale říct, že libertarianismus hájí svobodu a práva konzistentněji, než je tomu u konzervatismu. Pokud však chceme tak klíčové hodnoty, jako jsou práva a svoboda, hájit skutečně poctivě a bez jakýchkoliv rozporů (jako je například víra v rozum vs. spontánní řád), nezbývá nám než hledat ucelený filozofický systém, který žádné kontradikce neobsahuje.
