Stát krade!
1 prosince, 2016
Největší útok na podnikání za posledních 27 let je tady! A majitelé hospod a restaurací se stávají prvními jeho obětmi. Zatímco veřejnost je umlčena koblihami.
Ale nesvádějme to jen na koblihy. Morální podpora postupného zadupávání podnikatelů do země nemůže být spojována s jedním jediným nástrojem volebním kampaně. Je to dlouhodobá záležitost a vyplývá z celkového pohledu veřejnosti na účel a smysl podnikání.
Ostrůvkovitě se vyskytující nesouhlas se zavedením šmírovací elektronické evidence tržeb je přehlušen hrobovým tichem mlčící většiny, která souhlasí s marketingovým záměrem: je třeba zastavit okrádání státu. Těmto lidem je víceméně jedno, že dostávají za své peníze nějakou službu, třeba pivo v hospodě. Nespatřují ve směně oboustranně výhodný vztah prodávajícího a kupujícího, na němž se nikdo jiný nemá přiživovat, ale domnívají se, že peníze, které prodávající utržil, mají přinést ještě jeden užitek pro kupujícího: prostřednictvím daní. Tento užitek je daný státem, představuje tzv. solidaritu a tzv. sociální soudržnost, a zároveň jde o peníze, kterou jsou státem jaksi očištěné, protože zisk, to je vždy něco, na co se pohlíží jaksi skrze prsty, jako na něco morálně ne zcela čistého. Daně jsou tedy nástojem, jak sobeckou lačnost po zisku přeměnit alespoň do určité míry na větší dobro, pro všechny. Odtud pak pochází morální znechucení nad těmi, kdo se placení daní, zvláště jsou-li vysoké, vyhýbá: takový člověk přece okrádá nás všechny!
Ve skutečnosti neexistuje nic jako právo nebo morálně odůvodněný nárok na ovoce plynoucí ze svobodné směny, který by plynul někomu dalšímu, mimo její účastníky. Jestliže někdo po takovém ovoci touží, jedná na základě nelidské altruistické etiky, pro níž je obětování hlavním morálním imperativem. Jestliže je někdo obětován, na druhé straně musí být někdo, kdo bude z této oběti těžit. A kdo těží ze soustavné oběti, není ničím jiným, než parazitem. Ano, všemožné morální argumenty na podporu dnes zavedené elektronické evidence tržeb jsou projevem mentality parazitů.
Žijeme v politickém systému, jehož státní aparát je založen na financování z kapes daňových poplatníků. A patrně se to hned tak nezmění. I když samotná morální ospravedlnitelnost zdanění je důležité téma, jediné, čeho lze v tuto chvíli dosáhnout a o čem lze diskutovat v rámci dosažitelného, je výše zdanění. Jestliže pro nutný výkon státu současný výběr daní nestačí, je zde praktický problém, jak situaci řešit. Zlepšení výběru daní je ekonomickým problémem a politickou otázkou. Ne však otázkou morální – tam není o čem diskutovat. Neexistuje morální nárok pro někoho třetího podílet se na užitku vzniklém v rámci svobodné směny mezi dvěma osobami. Není rozdíl mezi mafiánským gangem vybírajícím výpalné od podnikatelů (na placení výpalného musí podnikatel také vydělat, stejně jako na daně) a státem, který pod pohrůžkou násilí vymáhá daně. Mafiánský boss je všemi označován za zločince. Andrej Babiš je naproti tomu oceněn jako nejlepší ministr financí rozvíjejících se evropských zemí.
Skutečně klíčovou otázkou není, zda státu stačí peníze vybrané daňovou krádeží na jeho provoz, ale zda toho stát dnes nedělá až příliš mnoho.
Pokusme se na chvíli přijmout argument, že se provozovatelé hospod a restaurací, kteří teď po zavedení EET se svým podnikáním skončí, skutečně soustavně vyhýbali placení daní (a já se domnívám, že je to pouze chiméra těch, kteří v podnikání vidí a priori něco nekalého). Z vyjádření pivovarů, které evidují objednávky svých produktů, vyplývá, že končí především malé, levné, zpravidla na vesnicích nebo v malých městech se nacházející hospody. Žádný luxus, pivo za 25 korun, obrat postačující tak akorát na obživu majitele a jeho rodiny. Pokud je pro tyto majitele důraznější výběr daní skutečně likvidační, znamená to jediné: v této zemi je daňová zátěž pro některé druhy podnikání tak nemravně vysoká, že jediná možnost, jak vyhovět poptávce lidí a takové podnikání provozovat (třeba malou, obyčejnou hospodu na vesnici, s levným pivem a domácími utopenci), znamená hrát se státem složitou hru a snažit se přežít. Jestli v té či oné vesnici bude taková malá hospoda, je pro státní daňové plánovače celkem podružné. Pro majitele, jemuž je jeho hospoda obživou, je to existenční záležitost.
Jenomže snaha uchránit své peníze před daňovými dráby není jediný aspekt celé věci. Zavedení elektronické evidence tržeb znamená další náklady na personál, náklady na pořízení techniky a na její provoz, časové i praktické nároky na manipulaci, a nakonec i všudypřítomnou obavu z toho, že celá odpovědnost je vlastně na straně podnikatele. Omezovat celý problém hospod a restaurací, které pod tlakem zavedení EET skončí, pouze na výši daní, je falešné. Na podnikatele se toho valí mnohem víc. A pro mnohé je toho už příliš. Někdo se tomu diví? Tak ať si to jde zkusit a spočítá si, jaké náklady pro něj budou znamenat všemožné regulace, nesmyslné příkazy, odvody, a daně.
Ministr financí a jeho pohůnci volají, že živnostníci kradou. Ale to jen zloděj volá “chyťte zloděje.” Ve skutečnosti je to stát, kdo tady bezostyšně krade. EET nebrání okrádání státu. Stát nikdo neokrádá. Právě naopak: EET je nástrojem pro upevnění loupeživé moci státu.
Jestliže na údajné zlepšení výběru daní potřebuje ministr financí náročný a drahý systém, aparát úředníků, armádu provokatérů kontrolující výdej účtenek, a tomu třeba ještě nápady jako je účtenková loterie, je někde chyba. Je evidentní, že účel zavedení EET je jediný: uplatnění síly.
Prvořadým smyslem existence státu je chránit své občany před násilím. Nikoliv cílevědomě a soustavně kořistit na výsledcích jejich produktivní činnosti. Žijeme-li v systému, v němž není žádná společenská vůle daně ostranit (což by byl morální ideál, k němuž je třeba zásadních změn ve filozofii, kultuře a politice), je třeba, vážíme-li si svobody, rozumu a života, usilovat o co možná nejmenší daně ruku v ruce s důsledným umenšováním státní moci. Jestliže se lidé vyhýbají daním, je to neklamná známka toho, že daně jsou neúměrně vysoké. Pokud by daně byly rozumně nízké, vůle lámat si hlavu s ukrýváním příjmů by byla daleko menší. To je ekonomický fakt. A pokud by role státu byla umenšena, co nejblíže k ideálu minimálního státu omezeného jen na výkon síly vůči agresorům, stát by pak nebyl nepřítelem svých občanů ale tím, čím má být: jejich služebníkem. A platit si dobrého služebníka je nanejvýš rozumné.
Komu však dnes náš stát slouží? Chrání nás před všemožnými násilníky nebo je naopak sám tím nejhroznějším násilníkem, který nás vydírá a okrádá kde může? Více daní a jejich lepší výběr neznamená větší bezpečnost, lepší armádu, kvalitnější policii, rychlejší soudy. Více daní znamená více dotací pro vybrané firmy, více úředníků a inspektorů dohlížejících na náš každý krok, více rozvojové pomoci pro tu či onu zbytečnou cizí zemi, a v neposlední řadě více Čapích hnízd.
Cílem státu nemá být maximalizace daňového výběru. Pokud by tomu tak bylo, a má-li stát nyní nástroje, jak placení daní násilím vymoci, proč nezvýšit daňovou zátěž na 90 procent? Pokud je skutečně politickým cílem naplnit státní pokladnu, tak do toho, pane Babiši! Vaši voliči Vám za to budou jistě tleskat.
Chceme-li naopak, aby stát dosahoval rozumného výběru daní (když už daně musejí být), měli bychom přemýšlet o co možná nejnižší míře daňové zátěže a omezovat roli státu kde to jen jde. Chtějme stát, který se k lidem chová slušně. Toho je však schopen pouze malý stát. Velký, zhoubně rozbujelý stát, se vždy nevyhnutelně začne chovat jako tyran.
V tuto chvíli platí jednoduché pravidlo: každá koruna, která se státu a jeho daňovým biřicům nedostane do rukou, byla zachráněna a nebude použita proti nám samotným. To není navádění k trestnému činu krácení daně – to je jen základní morální stanovisko toho, čemu lze v dnešním společenském marasmu říkat ekonomický disent. Rizikem není morální újma, kterou člověk, činící něco nemorálního, páchá sám na sobě. Rizikem je násilí, jímž stát hrozí, odmítneme-li mu poslušnost. Nejsme však jeho otroky. A jako občané máme mravní povinnost nerespektovat zákony, které jsou samy o sobě nemravné. To platí v totalitě, v diktatuře, i v dnešním systému, pro nějž snad neexistuje vhodnější název než demokratura.
EET je rána, z níž se možná náš podnikatelský stav už nikdy nevzpamatuje. V tuto chvíli jsou obětmi majitelé hospod a restaurací, na další oblasti podnikání má pan ministr spadeno v další vlně. I když se snad toto zlo podaří někdy zrušit, přirozená náprava systému bude trvat roky. Určitý segment podnikání z naší republiky zmizí. Škoda je nepředstavitelná a nevyčíslitelná. Je to zločin srovnatelný bez nadsázky z likvidací podnikatelského stavu po roce 1948: podporovaný stejným druhem politiků i stejnými typy občanů. Pouze metody jsou, musejí být, dnes o něco sametovější.
Končí tisíce hospod. Možná ti, kteří tvrdí, že končí jen zloději, v těchto hospodách ještě včera popíjeli pivo. Vaší vinou tito podnikatelé končí. Možná jste tomu rádi, možná jim to přejete – ale jestliže dáváte státu moc ničit lidské životy, můžete si být téměř jisti, že tato moc dříve či později dopadne i na vás. A nebudete mít žádné morální právo se jakkoliv vzpouzet.
