Teror v Nice a proislámský appeasement
24 července, 2016
Od teroristického útoku v Nice uplynulo pět dní. Útok, provedený tentokrát úplně jinými prostředky, než tomu bývalo doposud, by měl být pro Francouze, a nejen pro ně, tou poslední kapkou.
Na pietní akci, která se konala na místě neštěstí, vyjádřili Francouzi své rozhořčení a hněv, vypískali své politiky a dali jim najevo, že selhávají ve svém základním úkolu, jímž je zajištění bezpečnosti občanů. Jak toho však dosáhnout? Ačkoliv francouzská policie i armáda má vyspělé technologické možnosti i vypracované taktické postupy, a francouzská vláda dostává informace od tajných služeb, a mnohé útoky se jistě daří odhalovat už ve stadiu příprav, to základní zde chybí.
Prvním krokem tváří v tvář jakémukoliv nebezpečí je jednoznačná identifikace jeho podstaty. Jestliže jde o nebezpečí, které hrozí zničit podstatu naší kultury, touží nám vnutit své hodnoty, a naši vyspělou civilizaci uvrhnout do temného barbarství, je jeho jasné rozpoznání takřka dějinným úkolem. Podobně jako Západ neměl problém správně identifikovat největší hrozby, s nimiž se potýkal během 20. století, tedy nacismus a komunismus, není na místě zakrývat skutečnost dnes: naším nepřítelem je islám.
Nikoliv islamismus nebo dokonce terorismus. Islamismus je pro islám politickou doktrínou, terorismus je jeho bojovou taktikou. Tou zastřešující, ucelenou filozofií, je však islám, se všemi jeho větvemi, se všemi formami, jakých nabývá, se všemi jemnými nuancemi své věrouky.
Slovo islám se však po útoku v Nice téměř nikde neobjevovalo. Média sice zveřejnila jméno teroristy, které jasně napovědělo, k jaké ideologii se hlásil, ale málokde bylo přímo řečeno, že šlo o muslima. Politici odsoudili teroristický čin, zdůraznili, že je třeba učinit vše pro boj s terorismem, podpořili razantnější postup vůči teroristům. Pokud by se k útoku nepřihlásil Islámský stát, možná by se celá věc obešla bez použití slova “islám”.
Jenomže Islámský stát, to vlastně nejsou ti skuteční muslimové; s islámem nemá toto uskupení nic společného! To slýcháme a čteme od samho začátku jeho úspěšného tažení Středním východem: islám je ve skutečnosti náboženství míru, tolerance, sounáležitosti, respektu. Teroristické útoky páchané pod černou vlajkou s bílými klikyháky a za volání “Allahu akbar”, řezání hlav, upalování zajatců, znásilňování a mrzačení žen, vraždění křesťanů a bezvěrců – to vše prý páchají jen vyšinutí šílenci. Až na to, že s těmito zvěrstvy souhlasí do té či oné míry výrazná většina muslimů v Evropě.
Dostal se ke mě článek zveřejněný na jakémsi islámském webovém serveru, v němž autor tvrdí, že pachatel útoků v Nice nebyl dobrým muslimem: pil alkohol, jedl vepřové, bral drogy a dokonce ani nechodil do mešity. Skutečně – špatný muslim, že? Ne proto, že zavraždil 80 lidí, ale především proto, že pil alkohol.
Evropa je ve válce – to už nemohou politici evropských zemí popřít, a už se o to ani nepokoušejí. Nejsme však ve válce s terorismem, ale s islámem, stejně jako 2. světová válka nebyla válkou Spojenců proti německým tankům a letadlům, ale proti německému nacismu. Tehdy byl nepřítel jasně identifikován a nakonec drtivě poražen. Předtím však dokázal dosáhnout významných úspěchů – díky britskému a francouzskému appeasementu nacisté bez problémů remilitarizovali Porýní, připojili Rakousko, obsadili Sudety. Mnozí významní politici pozdější protinacistické koalice nešetřili slovy chvály nad hospodářskými a organizačními úspěchy nacionálního socialismu. Díky podobnému appeasementu dnes probíhá plíživá islamizace Západu: za peníze Saúdské Arábie a Íránu a za tichého souhlasu impotentních politických elit.
Tyto impotenty jsme si však sami zvolili. Volíme si je stále a znovu. Od prvního velkého útoku muslimů na západní civilizaci 11. září 2001 se v západním politickém diskurzu nezměnilo prakticky nic. Byly zničeny některé islámské diktatury, rozvráceny některé sekulární blízkovýchodní diktatury, ale v zásadě šlo stále jen o jedno: o pouhý boj proti terorismu, naivní import demokracie do zemí, které tuto politickou hodnotu nejsou schopné konzumovat, a nakonec o to nejhorší, o soustavné obětování vojenského potenciálu Západu ve prospěch islámského světa, jenž však nedokáže projevit nic jako vděk nebo úctu k západním hodnotám, ale tuto oběť použije nakonec jako zbraň proti nim. Proti nám.
Od útoku na WTC se mezi západními politiky neobjevil nikdo, kdo by jednoznačně označil za nepřítele islám, a zároveň se mu dostalo opravdu významné veřejné podpory. Po útoku nacistů na Polsko se stal britským premiérem Winston Churchill, člověk tvrdý, houževnatý, neústupný, s rétorikou tolik odlišnou od svého předchůdce. Naproti tomu Hollande, Merkelová a další jim podobní bezpečnost svých občanů položili na oltář multikulturalismu a egalitářství a dovolují si z pozice nezpochybňované autority poučovat pozůstalé po obětech islámského terorismu, že islám je náboženstvím míru.
Kolik lidí musí ještě zemřít, ať už ve Francii, Belgii, Británii nebo jinde v Evropě, rukou islámských teroristů, než se občané rozhodnou pro svou bezpečnost skutečně něco udělat a zvolit si takové politiky, kteří budou vědět, proti čemu je třeba bojovat? Takové, kteří si uvědomují, že vzít teroristům vůli k boji vyžaduje zaútočit na podstatu jejich politické filozofie. S trochou nadsázky, pokud bude po příštím teroristickém útoku ve Francii, Belgii, Británii nebo jinde v Evropě jedním náletem svazů NATO zničena Mekka, k čemu se budou tito Alláhovi bojovníci modlit? A k čemu se budou modlit ti, kteří je dnes podporují a oslavují jako vzory všech ctností? Nezhroutí se tak jejich dosud neochvějná víra v nastolení celosvětové islámské vlády? Buďme si jisti, že zhroutí. Stejně jako se v sutinách Drážďan nebo Berlína jednou provždy zhroutila víra německého národa v nacismus a v neomylnost jeho vůdců.
Válka je politická záležitost a musí mít jednoznačný politický cíl, jemuž jsou podřízeny všechny cíle vojenské. Jenomže v dosavadní tzv. válce proti terorismu žádný pozitivní politický cíl zadán nebyl, a tato válka, takto určena a vedena, tedy nemůže být nikdy vyhrána.
Politku definují občané prostřednictvím voleb, a definují tedy v druhém plánu i politické cíle jakékoliv války. Jestliže nechceme žít ve válečné zóně, již z Evropy postupně činí islámští bojovníci, nezbývá nám, než začít přemýšlet, a odstranit z funkcí politiky, kteří jsou zbabělí a impotentní, nebo dokonce cílevědomě a zrádně podporují islámskou subverzi.
Především se přestaňme bát. Bez ohledu na to, jak sebevědomě prohlašují, že Evropa bude muslimská, ve skutečnosti jsou ubozí, slabí a primitivní. Jejich síla je definována jen naším nedostatkem vůle a odvahy bojovat za naši bezpečnost a udržet si naši kulturu a hodnoty. Jakmile tuto vůli a odvahu znovu najdeme, bude islamizace Evropy jen politováníhodnou epizodou západních dějin.
