Uprchlické kvóty: hra o naši suverenitu
21 září, 2015
Evropská unie připravila největší útok na suverenitu svých členských států od protlačení Lisabonské smlouvy.
Přesněji řečeno, Lisabonská smlouva a vše špinavého, co se kolem její ratifikace dělo, například nechutný nátlak na prezidenta Klause, byla jakýmsi prvním dějstvím celé evropské hry, na jejímž konci je konec národních států, jejich rozdrobení na nepodstatné regiony, jimž se bude z Bruselu pohodlně a bez odporu vládnout. Současná uprchlická krize není z hlediska evropské politické aristokracie krizí, ale naopak vhodným nástrojem, pomocí něhož se lze k jejich cíli o další krok přiblížit.
Přejeme-li si uchránit suverenitu českého státu, není Brusel v tuto chvíli tím hlavním místem, kde se o ni svede boj. Tím skutečně důležitým městem je nyní Praha. Bez ohledu na drzost a neomalenost, s níž se evropské politické elity pokoušejí uvést v život kvóty prosazující tzv. “spravedlivé přerozdělení uprchlíků” (jako by snad existovalo něco jako spravedlivý podíl ničivé pohromy, který na sebe musí jednotlivé státy EU, a vlastně i každý z nás přijmout), bez ohledu na jejich sebevědomí, naše vláda nemá žádnou povinnost takové kvóty přijmout. Ve skutečnosti má jedinou povinnost: odmítnout je. Tuto povinnost má vůči svým občanům.
Vláda, ať už pravicová nebo levicová, funguje ve prospěch toho, kdo ji zvolil. Svou legitimitu, tedy alespoň budeme-li se pohybovat v mantinelech demokratických mechanismů, o nichž si oprávněně můžeme myslet své, odvozuje od výsledku voleb, kdy proti sobě mezi voliči stojí několik různých postojů. Výsledek volby je ve své podstatě výsledkem soupeření mezi voliči, a nově nastoupivší vláda má posléze jednat tak, s jakým programem byla zvolena. Jestliže však taková vláda začne jednat proti zájmům naprosto všech, včetně lidí, kteří ji zvolili, v tu chvíli nelze její legitimitu jakkoliv obhájit, a to ani z pohledu mechanismů demokracie. A pokud nelze její legitimitu obhájit, pak taková vláda legitimity pozbývá.
Můžeme uvažovat, zda se zvyšování daní, omezování trhu regulacemi, zadlužování státní pokladny, všmožné zasahování do našich životů nakonec děje ve prospěch toho, kdo tuto vládu zvolil, tedy voličů ČSSD a ANO. I když se to zdá nepochopitelné, můžeme se domnívat, že premiér Sobotka a ministr Babiš jednají v dobré, třebaže hloupé víře, že jejich politika povede k nějakému pozitivnímu cíli, minimálně pro ty, kteří jsou hlavními klienty této politiky. Ale kvóty na rozdělení uprchlíků jsou jiný příběh. Neexistuje občan v této zemi, který by mohl mít z něčeho takového objektivní prospěch. Jestliže je česká vláda přijme, jedná jako kolaborant pouze v zájmu cizích politických elit.
Za necelých sto let od vzniku samostatného Československa se na vrcholných politických postech objevilo několik sebevědomých a úctyhodných osobností, ale také bezpočet opovrženíhodných zbabělců. Politici, kteří přijali mnichovský diktát, sklonili se před nátlakem nacistického Německa, učinili z Československa poslušnou loutku v rukou komunistického Sovětského svazu, zradili důvěru občanů v roce 1968 – jestliže existuje důvod, proč je český národ pokládán za ponížený, ustrašený, postrádající sebevědomí, jsou symbolem takové národní identity právě tito politici. A domnívat se, že dnešní naše politické autority jsou snad výkvětem ctností, by bylo neskonale naivní. Poslanci a ministři, kteří jsou kdykoliv ochotni vyměnit svou odpovědnost za pohodlnou a bezpečnou pozici vazala evropských politiků, kteří se zejména vůči novým členům Evropské unie chovají jako ke svému lénu, jsou vlastně jen současnou obdobou lidí, kteří tuto zemi a její občany v roce 1938 i 1968 zradili tím, že učinili rozhodnutí, které naplňovalo pouze zájmy a cíle cizích států.
Jestliže evropské uprchlické kvóty projdou Radou, stane se premiér Bohuslav Sobotka dalším ze symbolů ponížené zbabělosti? Uprchlické kvóty nařízené Bruselem jsou v zásadě naprosto srovnatelným útokem na suverenitu samostatného státu a na jeho územní celistvost. Znamenají ztrátu kontroly nad ochranou vlastních hranic i nad azylovou politikou, a přidělují území, na nichž budou muset být zřízeny uprchlická zařízení, pod faktickou kontrolu cizích úřadů (protože instituce suverénního státu již nebudou smět určovat, kdo se na těchto územích smí pohybovat a za jakých podmínek – ty podmínky budou dané Evropskou unií). Pozice Bohuslava Sobotky a jeho ministrů, pokud se před takovým útokem na suverenitu českého státu skloní, však bude ještě o něco více opovrženíhodná, než jak bychom snad mohli a měli soudit politiky z let 1938 a 1968. Naší vládě dnes totiž za odpor vůbec nic nehrozí.
Jestliže se srovnání s tragickými událostmi českého státu zdá být snad poněkud přitažené za vlasy, je to dostatečně výmluvná ilustrace toho, v jaké situaci se nacházely odpovědné osoby tehdy, a v jak nesrovnatelně komfortnější pozici je dnes premiér Sobotka. Edvard Beneš byl konfrontován s nebezpečím útoku německých vojsk proti Československu, Emilu Háchovi vyhrožoval Hermann Göring zničením Prahy útokem Luftwaffe, Alexanderu Dubčekovi a jeho ministrům snad hrozila v moskevské internaci přímo fyzická likvidace, kdyby nepodepsal souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy – ale čím lze vyhrožovat premiéru Sobotkovi? Vůbec ničím.
Evropská unie nemá v tuto chvíli žádné možnosti, jak si na svých vazalských státech poslušnost vynutit. I když se předseda Evropského parlamentu, fašista Martin Schulz dal slyšet, že jednotnost Evropské unie bude vynucena i silou, patrně se jen zasnil a zahleděl do budoucna, kdy budou mít vůdci EU v ruce nějakou vlastní evropskou armádu, která bude moci kdykoliv poskytnout neposlušnému členskému státu “bratrskou pomoc”. Ale v tuto chvíli za odpor nic nehrozí. Snad jen ztráta prestiže v očích eurofederalistických elit. O takovou prestiž však není co stát.
Poprvé za dlouhou dobu se některá z našich vlád může zachovat skutečně sebevědomě. Je něčeho takového premiér Sobotka schopen? Spíše ne. Daleko pravděpodobněji je mu milejší pozice vazala bruselských zájmů (což je beztak jen jiný výraz pro zájmy německé), v níž nebude muset nic podstatného rozhodovat a za nic zásadního nebude mít odpovědnost. Sám si přeje nemít řádnou legitimitu. Chce být nikoliv skutečným politikem, ale úředníkem, vykonavatelem nařízení Evropské unie. A ví, že mu to téměř vždy projde.
Přesouvání kompetencí suverénního státu na instituce EU má totiž ve své podstatě docela slušnou podporu veřejnosti. Protože jsme celých pětadvacet let poučováni, že naše demokracie je příliš mladá, nedokonalá, a všichni si s sebou neseme nešvary komunistické totality, zatímco za západními hranicemi se nachází ráj poctivosti, ekonomické moudrosti a nezkorumpovatelnosti, mnoho lidí přivítá, když se o daních nebo o rozpočtu bude rozhodovat v Bruselu a ne v Praze. Jestliže jsme pětadvacet let stavěni do role podvodníků, zlodějů a nepoctivců a nadto ještě Švejků, mnoho lidí považuje evropské regulace a nařízení za moudrou věc. Veřejnost však tak snadno uprchlické kvóty nepřijme.
Vláda a jí podřízené instituce se tedy raději snaží dělat nepřátele ze svých vlastních občanů, nikoliv ze zahraničních politických elit, které se snaží vnutit jednotlivým národním státům svoji vůli. Zvolily si zdánlivě snazší cestu: nebojovat s politickou aristokracií EU ani s barbarskými hordami připravenými zaplavit Evropu, ale se svými vlastními občany, od nichž zároveň žádají potvrzení své vlastní legitimity. Jsou však občané evropských států, včetně České republiky tak pasivní? Jestliže pochopí, že jejich vláda legitimitu ztratila a pracuje ve prospěch lidí, kteří ji nezvolili, tedy ve prospěch politických elit EU, co udělají?
Jestliže Rada schválí uprchlické kvóty a česká vláda se před tímto útokem na suverenitu státu skloní, vytváří to přinejmenším téma pro ostatní politické strany: včlenit do svého programu vypovězení poslušnosti Evropské unii, vypovězení všech smluv, které k uprchlickým kvótám vedou, včetně mezinárodních smluv upravující azylové právo. A samozřejmě co nejrychleji dát celé Evropské unii sbohem.
