Z archivu: Odmítání americké protiraketové základny je podporou nepřátel svobody
27 února, 2022
Debata kolem možného vybudování americké protiraketové základny na území České republiky je tématem, který v našich médiích poněkud zapadá – ve srovnání s mnohem křiklavějšími problémy kolem neutěšené povolební situace nebo mediálně atraktivním konfliktem v Libanonu. I přitom jsou však poměrně hlasitě slyšet názory odpůrců z řad publicistů i politiků. Racionální obhajoba výstavby základny zaznívá spíše sporadicky, a je velmi rychle překřičena emocionálními výlevy antiamerikanistů.
Na internetu se už objevila petice (http://www.nezakladnam.cz/), která požaduje k rozhodnutí o umístění základny na našem území vypsat referendum, ve kterém by se každý občan mohl vyjádřit. Proti tomu není možné nic namítat. Ze slov autorů však jasně vyznívá, že jim nejde jen o možnost vyjádření, ale chtějí manipulací s fakty a názorem veřejnosti dosáhnout toho, že základna v České republice vybudována nebude. Z průzkumů vyplývá, že veřejnost není plánům americké armády příliš nakloněna, a autoři petice tak mají velmi snadnou práci.
Odpůrci vzniku americké protiraketové základny si pro prezentaci svého názoru vybrali několik argumentů, které však sázejí spíš na pocity a přání než na posouzení situace rozumem. Jedním z nich je následující vyjádření: „To vše se děje pouhých patnáct let po odchodu posledních sovětských vojáků z území okupovaného Československa. Přítomnost armády cizího státu a jeho raketových základen na našem území byla důsledkem studené války a současně atmosféru studené války dál vyostřovala. Obdobný krok – tentokrát v opačném směru – by napomohl obnovení studené války v Evropě.“ Tento názor je směšováním dvou věcí na základě jediné podobnosti: faktu, že jde o příslušníky zahraniční armády. Tím však veškerá souvislost končí. Pobyt sovětských vojsk na našem území byl agresivním aktem komunistické země, která si připravovala prostředky pro případný vojenský konflikt se Západní Evropou a Spojenými státy. Byl přípravou expanze směrem na západ, podobným projevem komunistické, na nelidské filozofii založené hegemonie jako všechny sovětské mocenské výboje během druhé poloviny 20. století, které měly sjednotit co největší část světa pod rudou vlajku. Naše tehdejší kolaborantská vláda proti takové politice nic nenamítala, ale i kdyby ano, neměla šanci se rozhodnutí Sovětského svazu nijak postavit – vůči němu byla tehdejší Československá republika v podřízeném postavení. Tím méně se mohli proti situaci vyslovovat řadoví občané, natož svoje názory prezentovat ve sdělovacích prostředcích. Naproti tomu naše současné postavení vůči USA je v této věci naprosto plnoprávné, máme případně právo vybudování základny odmítnout a Spojené státy by takové rozhodnutí musely respektovat jako projev svobodné a demokratické země.
Je třeba si uvědomit, jakou stranu představoval Sovětský svaz se svými satelity v období studené války a jaké hodnoty zastávala a i dnes zastává Amerika. Srovnávat oba státy a nacházet v jejich zahraniční politice nějaké podobnosti, znamená nerozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi politikou proti svobodě a politikou za její zachování. V období studené války bylo americké zbrojení tím, co zabránilo komunistické rozpínavosti, která způsobila během druhé poloviny 20. století několik krvavých válek, a co v konečném důsledku znamenalo hospodářský rozklad komunistického bloku. Dnes je naivní mluvit o tom, že komunismus je na kolenou, Rusko má se Západem přátelské styky, a proto tedy žádné zbraně nepotřebujeme. Nebezpečí je jiné, v současné době zejména snahy Íránu o získání jaderných zbraní.
Je to hodnotový zmatek a relativismus, co vládne dnešnímu světu a způsobuje, že snahy svobodného a demokratického o státu ochranu svých občanů před agresivitou totalitních diktatur jsou považovány za projev agrese, zatímco vývoj zbraní hromadného ničení v Íránu se toleruje jako projev jejich práva tyto zbraně vlastnit.
Není to však pouze Írán, kdo může znamenat hrozbu pro západní demokracie. Zbraně hromadného ničení vlastní Severní Korea, Pákistán, Čína (bez ohledu na to, že momentálně je pro ní výhodnější zachovávat mír a navazovat s Evropou a Amerikou obchodní kontakty), tedy státy, které jsou postaveny na pošlapávání práv jednotlivce, barbarské ničení svobody, individuality a lidské cesty k hledání vlastního štěstí. Je možné takovým zemím věřit, že nebudou mít snahu takové zbraně použít, ať už přímo při vojenském útoku, anebo „pouze“ jako prostředek vydírání? Historie dostatečně ukázala, že důvěřovat takovým státům a hledat v jejich jednání nějakou dobrou vůli, je velmi naivní. Je logické, že se Amerika snaží vybudovat obranné systémy, které by nebezpečí minimalizovaly jak pro ně, tak pro jejich spojence, tedy státy, které svojí existenci staví na svobodě, právech a demokracii. Jako občané státu, který tyto hodnoty vyznává, bychom proto neměli vznik americké protiraketové základny zavrhovat.
Zřízení americké protiraketové základny by prý znamenalo nebezpečí pro naše občany, kteří by se mohli stát cílem útoku jiných států. To je nesmyslná argumentace. Cílem útoku bychom se mohli stát v jakémkoliv jiném případě, bez ohledu na to, jestli nějaká základna na našem území je nebo není. Do nebezpečí se totiž stavíme už tím, že jsme svobodný a demokratický stát a stojíme na straně Ameriky. V očích všech možných islamistických militantů jsme stejní nepřátelé, jako Amerika, přičemž fakt, že jsme velmi malý stát, nic neznamená. Není možné spoléhat se na to, že islamistické režimy v případě vojenského konfliktu malý a méně vyznamný stát ušetří, není možné spoléhat se na dobrou vůli tam, kde žádné dobro neexistuje. Vystavovali bychom se tak všem agresorům na milost a nemilost. Pokud odpůrci vzniku protiraketové základny chtějí nebezpečí konfliktu se zeměmi, jako je Írán nebo Severní Korea, skutečně zažehnat, mají jen jedinou šanci: odmítnout demokracii, prosadit zrušení jakýchkoliv vazeb na svobodné státy, zejména na USA, stát se spojencem Íránu a nejlépe okamžitě zavést právo šaríja. Nebo zavést tvrdý komunistický režim, vymezit se proti Západu, navázat spolupráci a přátelské styky s Kubou a Běloruskem, a vrátit se o dvacet let nazpět. Není pochyb o tom, že mnozí z těch, kteří píší svoje články požadující důrazné odmítnutí základny, by ve své zaslepenosti něco takového uvítali.
Jestliže ale žijeme v zemi, která uznává vysokou míru svobody jednotlivce a odmítá diktaturu, a pokud i my samy tyto hodnoty uznáváme, je pro jejich zachování potřeba něco dělat, a ne schovávat hlavu do písku a vzdávat se potenciálnímu nebezpečí. Jakékoliv ústupky těmto hodnotám totiž znamená dát případným útočníkům morální vzpruhu a povzbudit je v jejich jednání – které přináší výsledky. Nebezpečí agrese a konfliktu takové chování jen zvyšuje, žádný diktátor na světě ještě nebyl uspokojen ústupky údajných obránců míru, dějiny ukazují, že touha diktátorů po moci je nekonečná. Byl snad Hitler uspokojen tím, že bez boje získal Sudety? Zachránili tím Chamberlein a Daladier mír pro svou dobu, jak se po podepsání mnichovské dohody chvástali? K čemu může vést povyk současných Chamberleinů a Daladierů, že budování obranných zbraňových systémů vyprovokuje agresi ze strany států, proti kterým mají být obranou, a lépe by tedy bylo žádné obranné snahy nevyvíjet?
Pokud základna nebude zřízena u nás, může být zřízena v Polsku nebo Maďarsku, na konečném výsledku nic nemění, kde přesně ve střední Evropě bude umístěna – bude pracovat i pro naši obranu. Myslím si však, že jako sebevědomý národ, který je ochoten aktivně jednat ve prospěch hodnot, na kterých funguje jeho stát, bychom se neměli spolehnout na to, že se „obětuje“ sousední země, která na sebe vezme odpovědnost za obranu sousedů. Měli bychom to být my, kdo si význam neustupování hrozbám uvědomí, a kdo bude hrdě jednat ve prospěch své svobody. Snad není příliš vzdálené od reality domnívat se, že v české veřejnosti je možné ještě dostatek této hrdosti najít, a že po zvážení všech aspektů otázky významu americké protiraketové základny na českém území se lidé přikloní na stranu těch, kteří si uvědomují, že svobodu je potřeba bránit, a odmítnou svými obavami podpořit ty, kteří touží svobodu ničit.
(Článek je z archivu, byl vydán červenci 2007. Ještě před migrační krizí, před Erdoganem. Před opuštěním Afgánistánu. Jediné, co bych na něm doplnil dneska, na konci února 2022, když na Ukrajině zuří válka, je přiznání, že jsem tehdy ani v nejmenším nečekal, že by se Rusko takto utrhlo ze řetězu.)
