Zasloužíme si opáčko z Marxe?
16 května, 2018
Evropská unie se činem předsedy Komise J. C. Junckera přihlásila ke krvavému odkazu Karla Marxe a odhalila nade vší pochybnost, jakou cestou se hodlá dále ubírat. Co to pro nás znamená?
Jméno Karla Marxe je modlou pro každého, kdo se snaží vystupovat proti svobodě, proti trhu, proti kapitalismu, ale i proti současnému systému falešně nazývaného kapitalismem. Jestliže se politici či intelektuálové, kteří v současném systému vidí kapitalismus, zaštiťují Marxem, a volají po tužším socialismu, snaží se zakrýt fakt, že politicko ekonomický systém, v němž nyní žijeme, na marxismu do značné míry stojí a je důsledkem stejného filozofického vývoje, z něhož čerpal sám Marx.
Je to však modla více než falešná. Spíše než geniálním filozofem byl Karel Marx pouhým následovníkem filozofů předchozích. Marxův význam nespočívá ve zformulování filozofického systému, natož pravdivého, ale spíše v přeformulování a rozpracování vysoce abstraktních Hegelových myšlenek tak, aby jich bylo lze použít pro bezprostřední politickou praxi, tedy zde pro komunistickou revoluci.
Marx byl v podstatě jen konzistentním následovníkem Hegela. A Hegel byl jen o něco méně významnou variantou Kanta. A Kant reagoval na Huma, jehož myšlenky byly konzistentní reakcí na Descarta a Locka. A ti pouze poněkud sekulárnější formou přeformulovali myšlenky sv. Augustina, jenž pouze poněkud mystičtější formou přeformuloval myšlenky Platóna. (L.Peikoff, úvod k History of Western Philosophy) Jestliže dnes právem poukazujeme na krvavé následky marxismu, na desítky milionů obětí komunismu po celém světě, musíme mít na paměti celou dvoutisíciletou historii západní filozofie, která, až na několik vzácných odboček směrem k racionalitě a svobodě, soustavně hájila a hájí iracionalitu, mysticismus, altruismus a totalitářství – od Platóna, přes Marxe až po současnost. Filozofie je totiž tím, co nevyhnutelně určuje podobu politiky.
V jaké politické a kulturní realitě žijeme dnes? Vyzdvihuje se morální relativismus a nihilismus, naše práva jsou stále silnějším státem pošlapávána na každém kroku, intelektuální a kulturní autority vyzdvihují etiku obětování jedince kolektivu. To vše je důsledkem filozofie, v níž je Marx pouhým jedním dílkem v mozaice. Neomarxismus, filozofie Marxových následovníků po 2. světové válce, postupně infiltroval a ovládl kulturní prostředí i politiku, přičemž překážku pro něj nepředstavovalo ani formální vymezení pravice a levice; tedy přesněji řečeno, ovládl ji na západ od našich hranic, zatímco v bývalém sovětském bloku probíhá jeho velký pochod institucemi právě nyní. Filozofie ovlivňuje naši politickou realitu stejně tak, jako jí byla ovlivněna politická realita stalinského Ruska či maoistické Číny. Se všemi důsledky.
Autor filozofie, tedy v tomto případě Karel Marx, za důsledky svých myšlenek nemůže, snaží se nyní mnozí jaksi vyvinit svůj idol z jeho odpovědnosti. Myšlenky však mají vždy nevyhnutelné následky, a sám Marx následky své filozofie dobře znal, předvídal je, volal po nich, přál si násilí. Krvavá tyranie postavená na Marxových myšlenkách byla plně v souladu s teorií, a nebyla ani v myšlenkovém rozporu s filozofií jeho předchůdců. Marx má na rukou krev – o tom není sporu. Byla-li včera jako výraz protestu polita růžovou barvou socha maršála Koněva v Praze, zasloužil by si Marxův pomník v Trevíru polít červenou barvou, tak kvalitní, aby ji žádný déšť nikdy nesmyl.
Marxovi následovníci si bezpochyby přejí novou totalitu, ať už jde o explicitní komunisty, nebo socialisty maskované vlajkou Evropské unie. Zda si berou k srdci i Marxovo přání svrhnout “kapitalismus” revoluční cestou, nebo zda se spíše přiklánějí k postojům jeho přímých následovníků, jako byl např. Eduard Bernstein, kteří volali spíše po postupné, nenásilné cestě k socialismu, nehraje zásadní roli. Komunismus, který na celém světě připravil o život téměř sto milionů lidí, není jen jednou cest k socialismu, která se nepovedla – je to jediná možná cesta, má-li být politika postavená na Marxově filozofii udržena. Politickou filozofii, která obhajuje násilí už v základech, nelze uvést v život a udržet jinak, než opět za použití tvrdého násilí.
Jeden z Marxových okřídlených citátů zní: “Dějiny se opakují; nejprve jako drama, podruhé jako fraška.” I zde se Marx mýlil. Jestliže se dnes obáváme těch nejextrémnějších marxistů, sdružených v komunistických stranách či v jakýchsi anarchokomunistických spolcích, neziskových organizacích jako je nechvalně proslulé kulturní centrum Klinika, a očekáváme od nich stejné jednání, jakého se dopouštěli jejich předchůdci před sto lety, v představě, že dějiny se musejí opakovat, přehlížíme, že cesta k socialistické totalitě příštích let vede očividně jinudy. Zatímco Marx hájil ozbrojenou, krvavou cestu, lidé jako předseda Komise Juncker se snaží uklidnit veřejnost, která v zásadě marxismus alespoň po morální stránce přijímá (resp. přijímá etické teze jeho předchůdců – tedy etiku altruismu), že nyní nepůjde o krvavou revoluci, ale o řízený přerod společnosti, v režii bruselských byrokratů a nikým nevolených komisařů. Máme tím být uklidněni – když cíl má být stejný?
Třebaže noví totalitáři, kteří svoji politickou praxi staví na marxistické filozofii a na filozofii jeho předchůdců, budou možná používat jiné nástroje teroru, jiné donucovací prostředky či jiné formy propagandy, než jaké měli k dispozici jejich soudruzi před sto lety, důsledek bude stejný: lidská bytost okradená o svoji svobodu. A to rozhodně není žádná fraška.
Socha v Trevíru je pomníkem sebevědomí těch, kteří staví na Marxově filozofii či filozofii dalších, méně známých “Marxů”, a nenacházejí patřičnou filozofickou, natož politickou opozici. Je to výraz jejich síly, která však pramení pouze z naší slabosti. Sledujeme-li dnes, jak Marxovi obdivovatelé (a ruku na srdce, kdo z nich je vůbec schopen Marxe číst?) zvedají hlavy, jako by pád komunismu na přelomu 80. a 90. let minulého století pokládali jen za nepodstatnou epizodu, můžeme s jistotou říci, že neodmítneme-li celou filozofickou cestu, která k Marxovi vede, budeme dříve či později nuceni zopakovat si celou tragédii komunismu znovu, se vším všudy.
—-
Pro podrobný vhled do dějin západní filozofie doporučuji sérii kursů prof. Leonarda Peikoff History of Western Philosophy, která je k dostání na eshopu Ayn Rand Institute doslova za pár korun. (https://estore.aynrand.org/search?q=history+of+philosophy)
Marxovi je věnována pátá lekce druhého cyklu.
